Ročník LXIX. Právník 1930. Sešit VIII.

Nová judikatura nejvyššího správního soudu z oboru jazykového práva.

Dr. Cyril Horáček ml.
Během posledních asi dvou let měl nejv. správní soud více než kdy jindy příležitost zabývati se stížnostmi z oboru jazykového práva a učinil při tom některá zásadní rozhodnutí, která řeší sporné dosud otázky právní.
Nejzajímavější z těchto rozhodnutí se podrobně zabývají otázkou, zda některá ustanovení vlád. nařízení č. 17/26 Sb. z. a n. (jazykového nařízení), jímž se provádí jazykový zákon, mají oporu v tomto zákoně, neboť při rozhodování těchto stížností musil nejv. správní soud přistoupiti k podrobnému výkladu jaz. zákona, zvláště jeho klausulí zmocňovacích, čímž dospěl k objasnění některých pojmů a zásad jazykového práva.
První z těchto otázek, jimiž se nejv. správní soud zabýval, jest otázka, kdo jest orgánem republiky ve smyslu § 1 jaz. zákona, a odpovídá-li demonstrativní výpočet státních orgánů obsažený v čl. 2 odst. 3 jaz. nař. jazykovému zákonu. Toto citované ustanovení jaz. nařízení prohlašuje za orgány republiky po rozumu jaz. zákona zejména notáře (veřejné notáře), tlumočníky, zeměměřiče, autorisované civilní techniky a báňské inženýry, jakož i techniky a inženýry na Slovensku a Podkarpatské Rusi v § 3 zákona ze dne 18. března 1920 č. 185 Sb. z. a n. o inženýrské komoře zmíněné, státní obvodní a obecní lékaře a jiné osoby pověřené státní správou, pro svůj úřad anebo svou službu, nebo pro obstarávání prací vlády ve veřejném zájmu. Již z tohoto výpočtu jest patrno, že jaz. nařízení subsumovalo pro obor jaz. práva pod pojem státního orgánu osoby, které jinak obvykle za orgán státní se nepovažují. Důsledkem tohoto zařazení bylo, že platí pro jmenované kategorie osob předpisy §§ 1 a 2 jaz. zákona, t. j. že musí zásadně jednati jazykem státním, oficielním, a že v jazycích menšinových jednati smějí (a ovšem též jsou povinny) za stejných podmínek jako soudy a úřady státní. Dalším důsledkem toho pak jest, že tyto kategorie osob musí býti znalé jazyka státního tak, že jsou s to, aby samostatně a i ve věci správně úřad nebo službu konaly a se stranami jednaly, t. j. vztahují se na ně předpisy čl. 60 a 67 jaz. nařízení.
Stížnosti, o kterých rozhodoval správní soud, týkaly se těchto důsledků prohlášení soukromých techniků, stálých přísežných tlumočníků, notářů a báňských inženýrů za orgány státní.1 Na př. civilní geometr si stěžoval k nejv. správ, soudu proti výnosu ministerstva Veřejných prací, jímž se mu přikazovalo, že se má podrobiti zkoušce z jazyka státního. Stížnost namítá, že čl. 2 odst. 3 a čl. 60 jaz. nař. odporují jazyk. zákonu, § 128 úst. listiny jakož i zásadám o organisaci státní stavební služby vyhlášeným ministerským nařízením ze 7. prosince 1860 č. 268 ř. z.
Této stížnosti nejv. správní soud vyhověl a naříkané rozhodnutí zrušil pro nezákonnost, vycházeje asi z těchto úvah (nález ze dne 18. března 1929 č. 2141/28 Boh. č. 7813):
Jde o to, má-li pojem »orgán republiky« v §§ 1 a 2 jazyk. zák. takový význam, že jazyk, nařízení právem pod něj subsumovalo zeměměřiče a autorisované civilní techniky. V souhlasu s usnesením odborného plena ze dne 10. prosince 1928 shledal nejv. správní soud, že jazykový zákon, byť i pojem »orgán republiky« nedefinoval, přece poskytl pro jeho vymezení spolehlivou oporu po stránce negativní i positivní. Z toho, že se kladou vedle sebe v § 1 cit. zák. orgány jako samostatné kategorie vedle soudů, úřadů, ústavů a podniků, jakož i ze znění § 3 jazyk. zákona usuzuje nejv. správní soud, že pojem orgány republiky ve smyslu jazykového práva nemá obvyklý smysl toho slova, totiž vyjadřujícího státními orgány kolektivně soubor všech činitelů jednajících k cíli, aby stát tvořil a projevoval svou vůli. Nejsou dále orgány státními ve smyslu jazyk, zákona ani útvary zřízené na podkladě samosprávy ani úředníci a zřízenci státu u soudů, úřadů, státních ústavů a podniků jako jednotlivci.
Naopak z celého kontextu zákona (argumentace nejv. správ, soudu jest poněkud zkrácena) vyplývá, že výrazem »orgány republiky« rozumí jazyk, zákon trvalé státní instituce jako takové, jež jsou rozdílné od soudů, úřadů, ústavů a podniků republiky a které jsou stejně jako soudy a úřady vybaveny určitou místní a věcnou kompetencí. Jednotlivec — fysická osoba — jest orgánem republiky jen tehdy, soustředí-li se v jeho osobě veškeré výkony funkce, svěřené orgánu (jako instituci) v okrsku mu přikázaném. Naproti tomu nelze považovati za charakteristický znak orgánu republiky, aby byl nadán státní mocí vrchnostenskou.
Nejv. správní soud pak zkoumal, zda různé kategorie osob vyjmenované v čl. 2 odst. 3 jazyk. nař. dají se subsumovati pod tuto definici. V případě civilních geometrů, o které v konkrétním případě šlo, rozhodl nejv. správní soud, že nejsou státními orgány po rozumu jazyk. zákona.
Stejně rozhodl nejv. správní soud o stálých přísežných tlumočnících v rozhodnutí ze dne 18. března 1929 č. 3890/28 (Boh. č. 7814), naproti tomu uznal, že notář, pokud nevystupuje jen jako zástupce strany, orgánem republiky jest (nález ze dne 18. března 1929 č. 5463, Boh. 7816) a za stejných podmínek i báňský inženýr (nález ze dne 20. září 1929 č. 17067, Boh. č. 8121).
Se způsobem, jakým snaží se nejv. správní soud definovati orgán státní ve smyslu jazyk, zákona, lze v podstatě souhlasiti. Jest to skutečně pojem, který jest třeba pro obor jazykového práva konstruovat samostatně, neboť má v něm svůj specifický význam.
Jiná jest otázka, je-li správná argumentace, kterou se řídil nejv. správní soud při zařazování jednotlivých kategorií vyjmenovaných ve čl. 2 odst. 3 jazyk. nař.
Vedlo by příliš daleko, kdybychom se chtěli pouštěti do podrobného rozboru právních předpisů upravujících jednotlivá tato povolání, jak to učinil nejv. správní soud, avšak lze říci všeobecně, že závěry, k nimž nejv. správní soud došel, nejsou vždy zcela přesvědčující. Civilním technikům schází podle tohoto rozboru určitá místní a věcná kompetence, která jest znakem státních orgánů, ač jest civilní technik povinen v technických záležitostech vlády na vyzvání úřadů k tomu oprávněných poskytnouti žádanou výpomoc místo státních stavebních orgánů (§ 7 nař. stát. ministerstva z 8. pros. 1860 č. 286 ř. z.). Podobně odpírá nejv. správní soud takovou kompetenci přísežným tlumočníkům, ačkoli přiznává, že opatřují potřebné překlady pro soudy nebo úřady i kde nejde o záležitosti stran a takto slouží výhradně potřebě státní správy; také skutečnost, že pro soudy a úřady překlady přísežných tlumočníků platí za správné, není podle nejv. správního soudu rozhodující okolností pro jejich kompetenci, a to tím méně, když jest protidůkaz znalci připuštěn.
Pokud jde o notáře, rozeznává nejv. správní soud na základě rozboru notářského řádu funkce dvojí povahy: jedna z nich záleží v podstatě ve výkonu povolání přísežného zástupce stran, oprávněného k úkonům, které notářský řád mu dovoluje; poměr tento jest povahy soukromoprávní. Druhý obor působnosti spočívá v tom, že notář jednak vykonává jisté funkce, jež mu zákon výslovně přikazuje a které žádná jiná osoba než notář, případně ani žádný soud či úřad platně vykonati nemůže, jednak že jsou notářům zákonem samým přikázány nebo soudy svěřeny úkoly, jež obstarávají místo nich, případně za ně. K těmto funkcím patří zejména sepisovati notářské akty o smlouvách a právních jednáních, jejichž platnost jest podmíněna tím, že byly sepsány notářem ve formě notářského aktu; vedle tohoto oboru působnosti obstarává notář rovněž jako podstatnou část své úřední činnosti t. zv. soudní komisařství. I tento obor působnosti, při kterém jsou notáři povinni dbáti předpisů platných pro soudy, vykazuje podle nejv. správního soudu takové znaky, jež opravňují k názoru, že notáři jsou trvalým organickým článkem v souboru institucí, které tvoří státní ústrojí. Podobná jest argumentace o instituci báňských inženýrů. Také tam rozeznává nejv. správní soud dvojí povahu tohoto povolání: jednak výkon povolání přísežného zástupce stran, povolání soukromoprávní, jednak t. zv. »úřední použití báňských inženýrů«, jako jest na př. zakolíkování měr dolových, obnova hraničních znamení a určení hranic, ke kterým jest báňský inženýr podle platných předpisů povinen ; při těchto úkonech má báňský inženýr podle názoru nejv. správ. soudu postavení orgánu státního a též místní kompetenci, která se vztahuje na území toho revírního úřadu, v jehož obvodě má dotčený báňský inženýr své stanoviště.
Podle našeho mínění jest možno všechny uvedené kategorie povolání charakterisovati tak, že většinou jde o povolání zakládající se na soukromé výdělečné činnosti, že jsou však úředně ustanovováni nebo úředně autorisováni. V některých případech vykonávají pak též činnost, kterou na ně státní správa přenáší, tedy úkony, které bychom mohli nazvati úředními nebo úkony orgánů státních v obvyklém významu toho slova. Rozdíly mezi jednotlivými druhy povolání jsou rázu více kvantitativního než zásadního. A tu se zdá, že právě ta okolnost byla rozhodující pro úsudek nejv. správního soudu, v jaké míře, jak často vykonává která z těchto kategorií takovouto činnost úřední. Poněvadž pak na př. notář vykonává nepochybně takové funkce častěji než na př. civilní technikové, zařazeni byli mezi orgány státní po rozumu jazyk, zákona, naproti tomu zařazení civilních techniků a soudních tlumočníků bylo prohlášeno za nezákonné. Domnívám se přes to, jak jsem již dříve zastával, že zmocnění § 8 odst. 1 jaz. zák. poskytuje dostatečný podklad pro onen demonstrativní výpočet státních orgánů, obsažený v čl. 2 odst. 3 jazyk. nařízení a že nebylo třeba některá ustanovení jeho prohlašovati za nezákonná.2
Tím vracíme se k onomu § 8 jaz. zákona, jehož výklad byl již předmětem tolika sporů. Nejv. správní soud zabýval se opětně výkladem tohoto ustanovení, obsahujícího zmocnění moci vládní a výkonné, rozhoduje o stížnostech obcí, ve kterých se tvrdilo, že některá ustanovení hlavy XIV. jazyk. nařízení o úřadech místní samosprávy odporují jazyk. zákonu.
V r. 1929 byl to na př. nález ze dne 28. června 1929 č. 13206/27 (Boh. č. 8070), jímž zamítnuta byla stížnost obce do výměru okresního úřadu, potvrzeného v instanční cestě ministerstvem vnitra, podle něhož jest obec povinna opatřili si úřední pečeti dvojjazyčně (též v jazyku státním), a jímž rozhodl nejv. správní soud, že ustanovení čl. 82 odst. 2 jazyk. nař., pojednávající o dvojjazyčných pečetích obecních, není sice provedením § 3 odst. 3 jazyk. zák., který mluví pouze o jazyku veřejných vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných, zato však jest kryto § 8 odst. 1 jazyk. zákona.
Podobně v nálezu ze dne 28. června 1929 č. 24.255/28 (Boh. č. 8072) rozhodl nejv. správní soud, že předpis čl. 72 odst. 3 jazyk. nař. o tom, že domovské listy třeba vydati vždy také s textem v jazyku státním na prvním místě, jest provedením § 8 jazyk. zákona.
V odůvodnění těchto nálezů se přidržel nejv. správní soud usnesení odborného plena ze 17. prosince 1928 č. 1315 praes. (Boh. 343.) a těchto zásad v něm obsažených:
Upravujíc podle § 8 odst. 1 jazyk. zák. užívání jazyků pro úřady samosprávné, jest vláda vázána předpisem § 55 úst. list. Mezemi ve smyslu § 55 úst. list. sluší zde rozuměti i ducha zákona.
Státní moc výkonná jest na základě § 8 odst. 1 jazyk. zák. oprávněna ukládati samosprávným úřadům v duchu tohoto zákona obmezení sahající nad meze § 3 jazyk. zák.
Opatření jazyk. nařízení, které má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyku státním, jest ve shodě se zákonem.
V duchu jazyk. zákona není jen analogická aplikace ustanovení § 2 jazyk. zák., daných na ochranu jazykových menšin, na příslušníky československého jazyka u samosprávných úřadů, zastupitelských sborů a veškerých veřejných korporací ve státě.
Tyto zásady jsou velmi důležité pro jazykové právo samosprávných korporací. Předně nejv. správní soud nepřiklonil se k názoru, že by prováděcí nařízení k jazyk. zákonu nebylo vázáno ustanovením § 55 úst. list. vzhledem k tomu, že zákon jazykový jest zákonem ústavním, tak že by meze nařizovací moci pro obor jazykového práva byly dány zmocněním obsaženým v § 8 odst. prvním jazyk. zák.: Zevrubnější provedení tohoto zákona stane se nařízením státní moci výkonné, jež upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků...3 Naproti tomu setrval nejv. správní soud na svém názoru, že i pro obor jazykového práva jest vláda vázána předpisem § 55 úst. list., tedy též upravujíc podle § 8 odst. 1 jazyk. zákona užívání jazyků pro úřady samosprávné. Při tom však interpretuje předpis § 55 úst. list. pro tento případ: Mezemi ve smyslu § 55 úst. list. sluší zde rozuměti i ducha zákonů. Prakticky dochází tedy nejv. správní soud tímto výkladem k témuž důsledku: duchem jazykového zákona jest rozuměti zásady, které lze z jazyk. zákona získati abstrakcí a takovou zásadou jest podle usnesení administrativního plena také zásada preponderance státního jazyka. V důsledku toho může vláda, upravujíc užívání jazyků pro samosprávné úřady, jíti nad positivní omezení, které jim § 3 stran státního jazyka ukládá; neboť z normy § 3 odst. 1 jazyk. zák., kde se praví, že samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace ve státě jsou povinny přijímati ústní a písemná podání učiněná v jazyce československém a je vyřizovati, lze vyčisti jediné tolik, že samosprávné útvary v této normě vyjmenované mohou míti jednací jazyk jiný než je jazyk státní, není však v ní řečeno nic, z čeho by se dalo souditi positivně, že jazyk. zákon jim zaručuje jazykové sebeurčení. Naopak z předpisu § 8 odst. 1 jazyk. zák. se podává, že těmto samosprávným útvarům nepřísluší ex lege právo jazykového sebeurčení.
Důsledkem tohoto právního názoru jsou uvedená rozhodnutí, která prohlašují za zákonná ona ustanovení jazyk. nařízení, jež omezuje obce a jiné veřejné korporace s jednacím jazykem menšinovým ve prospěch jazyka československého:
tedy ustanovení o tom, že domovské listy musí býti vydávány vždy též v jazyku státním (čl. 72, odst. 3), že obecní pečeť v obcích, v nichž jest aspoň 20% státních příslušníků jazyka československého, musí míti též slovní výplň v jazyku státním (čl. 82, odst. 2), že obce, v jejichž zastupitelstvu jest členem příslušník jazyka československého, jsou povinny vydati vyřízení podání učiněných v jazyku československém v tomto jazyku (čl. 72, odst. 2), a že jsou v důsledku toho též povinny zváti tohoto člena do schůzí obecního zastupitelstva pozvánkami v československém jazyku; konečně pokud jde o jiné veřejné korporace než místní samosprávy, že jejich usnesení o užívání jazyků v jejich úřadování vyžaduje schváleni nadřízeného ministra (čl. 91, odst. 1).
Tato rozhodnutí n. s. s. znamenají zásadní změnu v názorech n. s. s. na úpravu jazykového úřadování samosprávných úřadů a veřejných korporací. N. s. s. vycházel dříve z názoru (na př. v nálezu ze 27. března 1928, č. 3892), že jaz. zákon zásadně uznává volnost jazykového sebeurčení těchto korporací a že omezení tohoto sebeurčení jsou možná jen potud, pokud výslovně o nich jaz. zákon mluví, t. j. pouze v mezích ustanovení § 3 jaz. zák. Tento názor měl dvě slabiny: předně zdůrazňování zásady jazykového sebeurčení samosprávných úřadů a veřejných korporací nemělo dostatečné opory v jaz. zákoně a někdy působilo dokonce dojmem, jako by šlo o jakýsi pojem přirozeného práva. Vždyť pouze ve zprávě ústav. výb. k § 3 jaz. zák. se mluvilo o sebeurčovacím právu těchto korporací, nikde v jaz. zákoně samém.
Druhá závada byla ve výkladu § 8, odst. 1. jaz. zák., kde v protivě k nynějšímu výkladu, výše podrobně rozebranému, nebral se zřetel na ducha jaz. zákona, tedy na zásadu zvláštního postavení jazyka československého v jazykovém právu, a v důsledku toho bylo posuzováno každé další omezení dané ve prospěch jazyka státního za překročení mezí jaz. zákona. Tento názor vedl pak k důsledkům, že nálezy n. s. s. prohlašována byla za nezákonná některá ustanovení jaz. nařízení, zejména týkající se samosprávných korporací, tak zvláště čl. 78, odst. 2. jaz. nař., který stanoví povinnost obce, třeba by měla za jednací jazyk některý jazyk menšinový, dopsati jazykem státním obci, samosprávnému úřadu nebo veřejné korporaci, které nejsou oprávněny přijmouti podání v jiném jazyce než státním aneb jiném menšinovém. Tento restriktivní výklad zmocnění moci výkonné vedl však i k prohlášení jiných ustanovení jaz. nařízení za nezákonná, jež byla pouze podrobnějším provedením zásady o přednostním postavení státního jazyka i u soudů a úřadů státních, na př. čl. 7, odst. 2. o ověřování překladů příloh.
Nastala tedy v tomto směru zásadní změna výkladu jaz. zákona proti starší judikatuře n. s. s.
Můžeme sledovati dále, jaký vliv měla tato změna na jiné partie jazykového práva. N. s. s. se zabýval dále stížnostmi, které se týkaly úřadování československých úřadů státních ležících mimo území republiky. Jsou to zvláštní případy jednak úřadů celních, exponovaných za hranicemi státu, jednak úřadů zastupitelských.
Pokud jde o úřady celní, exponované v cizině, stanoví o nich čl. 43, odst. 2. jaz. nař., že pro jazyk, v němž takové úřady úřadují, jehož používání při zevnějším označení a při vyhláškách, rozhodují předpisy platné pro nejbližší tuzemský soudní okres. Firma německé národnosti, které bylo československým hlavním celním úřadem v Hidasnemeti v Maďarsku vráceno prohlášení o vyvezeném zboží, poněvadž bylo podáno v jazyce německém a poněvadž v nejbližším tuzemském soudním okresu nebylo německé menšiny kvalifikované podle § 2 jaz. zák., namítala ve své stížnosti, že tento předpis čl. 43 jaz. nař. odporuje § 2 jaz. zák., t. j. předpisům, za kterých podmínek jsou povinny soudy, úřady a orgány státní přijímati podání v jazyku jiném než československém a je též v tomto jazyku vyřizovati.
N. s. s. zamítl tuto stížnost jako bezdůvodnou, odmítnuv názor vyslovený ve stížnosti, že působnost celního úřadu, dislokovaného mimo území republiky, vztahuje se na celé území republiky, poněvadž prý je k disposici příslušníkům celé republiky, kteří se k němu mohou obraceti. Naproti tomu zastává n. s. s. mínění, že pro takové celní úřady, exponované v cizině, nelze použíti přímo ustanovení § 2 jaz. zák., poněvadž se jejich působnost nevztahuje aspoň na jeden celý tuzemský soudní okres, nýbrž opět zmocnění § 8, odst. 1. jaz. zák., pověřujícího vládu upraviti v duchu jaz. zákona také užívání jazyků pro ony úřady a Veřejné orgány, které nemají svého zvláštního obvodu. Tato úprava stala se pak ve čl. 43, odst. 2. jaz. nař. analogicky podle zásad § 2 jaz. zák. tím, že spojena byla věc projednávaná celním úřadem ležícím v cizozemsku s určitým tuzemským soudním okresem, a to fikcí, že za takový soudní okres směrodatný pro užívání jazyka sluší pokládati onen soudní okres, který jest nejbližší sídlu dislokovaného celního úřadu.
Jest tedy i ustanovení tohoto článku jaz. nařízení ve shodě s jaz. zákonem. Jiné jest postavení československého zastupitelského úřadu v cizině. O těchto úřadech nemá jaz. nařízení žádného ustanovení, neboť nebylo vůbec vydáno pro obor ministerstva zahraničních věcí. O jazyku, v němž má se díti úřadování těchto zastupitelských úřadů, byly zastávány dva názory: buď lze je považovati za pouhé expository zahraničního ministerstva, a pak by se na ně vztahovaly předpisy platné pro ústřední úřady, anebo je lze považovati za samostatné úřady s vlastní kompetencí místní, která se vztahuje ovšem pouze na území cizího státu, takže pak nedá se konstruovati vztah k nějakému domácímu soudnímu okresu.4 V nálezu ze dne 17. prosince 1929, č. 20256/29 přiklonil se n. s. s. patrně k tomuto druhému nálezu, třebaže otázku přímo neřešil, odmítnuv stížnost německé firmy se sídlem v severních Čechách (byla to táž firma, která vyvolala rozhodnutí o úřadování exponovaných celních úřadů), jež si stěžovala, že jí čsl. vyslanectví v Římě zaslalo poplatkový výměr pouze v jazyce českém. Stížnost proti zamítavému vyřízení ministerstva zahraničních Věcí podala strana ke správnímu soudu v jazyku německém. N. s. s. došel k názoru, že nejsou dány zákonné podmínky pro přípustnost podání stížnosti v jazyku německém, neboť důvodem pro vznik stěžovatelčiny poplatkové povinnosti a tím i pro vydání poplatkového výměru, o který šlo, byly úřední úkony, jež provedl československý úřad zastupitelský na území království italského. Vzešla tedy věc, o niž v daném případě jde, na území státu italského, z čehož se zároveň podává, že nevzešla v žádném československém soudním okresu s 20% jazykovou menšinou německou. Konečně spadala by do této souvislosti ještě otázka, zda odpovídá ustanovení čl. 8, odst. 7. jaz. nař. o tom, že vyslýchaná osoba, znalá jazyka státního, odpírající však v něm vypovídati, může býti donucována k výpovědím pokutami do tisíce korun, zásadě nulla poena sine lege, jakož i trestnímu zákonu a jaz. zákonu.
V nálezu ze 14. prosince 1928, č. 25524/28 zabýval se n. s. s. touto otázkou a dospěl k takovýmto názorům:
Pro posouzení platnosti jaz. nařízení trestní zákon v úvahu vůbec nepřichází, a to již proto ne, že se týká materie zcela odlišné.
Pokud jde o poměr k § 111 úst. list., že jen na základě zákona možno tresty hroziti a je ukládati, nevztahuje se toto ustanovení na pouhé donucovací prostředky, které se zpravidla označují jako pokuty pořádkové, jaké jsou obsaženy v uvedeném čl. 8, odst. 7. jaz. nař. (arg. slova »donucována pokutami«) a není tedy na závadu jeho platnosti.
Naproti tomu § 8, odst. 4 jaz. zák. ukládá státní moci výkonné, aby do prováděcího nařízení pojala i předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění, i když výslovně podstatu trestního činu a sankci k tomu nestanoví. Z prostředků, sledujících takový cíl, nelze pak vyloučiti pokuty, jež mají sloužiti k tomu, aby přiměly renitentní strany, aby se podrobily právní normě. Každý jiný prostředek, kterým by na změnu vůle strany bylo působeno, míjel by se cílem a nebylo by zabezpečeno úspěšné provedení nařízení s její strany. Stanovení pokuty v čl. 8, odst. 7 jaz. nař. má tedy svůj plný podklad v § 8, odst. 4. jaz. zák., jak bylo již dříve v literatuře zastáváno.5
To by byly některé zajímavější zásady, lia nichž vybudoval n. s. s. četná svoje rozhodnutí, vybraná z bohaté judikatury tohoto soudu v oboru jazykového práva v období asi posledního půldruhého roku.
Tyto zásady daly by se stručně shrnouti takto:
Jazykové nařízení jest sice vázáno ustanovením § 55 úst. list., avšak mezemi ve smyslu tohoto § sluší rozuměti i ducha zákona. Na základě této širší interpretace jest pak konstruována zásada o privilegovaném postavení československého jazyka též pro obor úřadování veřejných korporací a samosprávných sborů, které opravňuje vládu omeziti jejich jazykovou autonomii, jak se stalo některými předpisy jaz. nařízení.
Vedle toho vyjasněn byl pojem státního orgánu ve smyslu jazykového zákona a uznána zákonnost donucovacích opatření k výpovědím ve státním jazyku i předpisů platných pro exponované celní úřady.
Touto novou judikaturou přispěl n. s. s. do značné míry ke konsolidaci našeho jazykového práva, které od počátku trpělo jistou neúplností a nejasností, a dlužno konstatovati s povděkem, že přispěl též k uznání takového postavení československého jazyka, jaké mu náleží jako jazyku národa, který tento stát založil, a jaké mu též zákonodárce chtěl poskytnouti.

Za protizákonný považoval výpočet čl. 2, odst. 3. jaz. nař. Spiegel. Die Sprachenverordnung, ein Gutachten, Praha 1926. str. 28 a Epstein, Das Sprachenrecht der Cechoslovakischen Republik. Praha 1927, str. 140. Veliký počet stížností německých civilních techniků atd., nasvědčuje tomu, že šlo o akci organisovanou.
K otázce, které útvary branné moci sluší považovati za státní orgány po rozumu § 2, jaz. zák. srv. Hándl: Jazykové právo branné moci, Moderní stát. roč. II., str. 317.
Toto stanovisko jsem zastával též já v pojednání: »Dva nové nálezy nejvyššího správního soudu z oboru jazykového práva« v Právníku. roč. 67. str., 304. sl.
Srv. k tomu Hlavička: Československé zastupitelské úřady v cizině a jazykový zákon. Právník, roč. 63. str. 445 sl. a zprávu od téhož autora O nálezu n. s. s. č. 20 256/29 tamtéž, roč. 67. str. 65.
Na př. Prokop: Jazykový zákon, Praha 1926, str. 116.

Citace:

č. 7554. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 305-307.