NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 3193.

Pro posouzení, zda vyhrůžka jest s to vzbuditi v ohroženém důvodné obavy ve smyslu § 98 b) tr. zák., jsou podle zákona (kromě důležitosti zla, jímž bylo pohrozeno) rozhodnými »okolnosti a osobní povaha« ohroženého; výrazem »okolnosti« jsou tu míněny okolnosti (poměry) ohroženého.
Trestní rozhodnutí X. 26 Skutečnost, že vyhrůžka ublížením na cti nebo na svobodě byla namířena proti osobě, jež se cítí nevinnou, nevylučuje podřadění vyhrůžky pod ustanovení § 98 b) tr. zák.; ke skutkové podstatě tohoto zločinu se nevyžaduje, by byla v ohroženém skutečně vzbuzena důvodná obava, stačí, byla-li vyhrůžka objektivně k tomu způsobilou.
(Rozh. ze dne 29. května 1928, Zm II 151/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 2. března 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí vydíráním podle § 98 písm. b) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek soudu prvé stolice, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 98 b) tr. zák., spáchaným tím, že v dopisech ze dne 7. a 19. ledna 1928 v B. vyhrožoval Josefu R-ovi ublížením na cti nebo na svobodě, by na něm vynutil určité konání, poskytnutí peněz, při čemž pohrůžka byla taková, že se jí mohla, hledíc k okolnostem a vážnosti zla, jímž bylo pohrozeno, v ohroženém vzbuditi důvodná obava, číselně důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5 a 9 a) tr. ř. Pokud jde o odsuzující výrok ve příčině dopisu ze dne 19. ledna 1928, namítá stížnost především, že se rozsudek obmezuje, nehledíc k jeho výroku o důležitosti zla, jímž bylo pohrozeno, na zjištění, že vyhrůžka byla, hledíc k okolnostem, způsobilou vzbuditi v ohroženém důvodnou obavu, ač prý z § 98 b) tr. zák. vysvítá, že způsobilost vyhrůžky ke vzbuzení důvodné obavy v ohroženém jest posuzovati podle »okolností a osobní povahy« ohroženého. Stížnost, jež uplatňuje touto námitkou věcně důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., má pravdu, tvrdíc, že pro posouzení způsobilosti vyhrůžky ke vzbuzení důvodné obavy v ohroženém jsou podle zákona (kromě důležitosti zla, jímž bylo pohrozeno) rozhodnými »okolnosti a osobní povaha« ohroženého a že výrazem »okolnosti« v této souvislosti v § 98 b) tr. zák. se vyskytujícím jsou míněny okolnosti (poměry) ohroženého, a zdůrazňujíc, že rozsudek mluví v tomto směru jen o okolnostech, nikoli tedy také o osobní povaze ohroženého, a že se nevyslovuje o tom, zde má na mysli okolnosti ohroženého, avšak tato vada rozsudku je v souzeném případě bezvýznamnou; neboť skutková podstata zločinu podle § 98 b) tr. zák. jest tu již proto, že je zjištěno, že shora uvedená, v dopise ze dne 19. ledna 1928 obsažená vyhrůžka byla i vzhledem k důležitosti zla, jímž bylo pohrozeno, tedy s hlediska, z něhož jest podle ustanovení § 98 b) tr. zák. způsobilost vyhrůžky ke vzbuzení důvodné obavy v ohroženém rovněž posuzovati, způsobilou, by vzbudila v ohroženém důvodnou obavu, a z napadeného rozsudku, jenž nepokládá za okolnost přitěžující, že vyhrůžka byla způsobilou ke vzbuzeni důvodné obavy v ohroženém jednak vzhledem k okolnostem, jednak vzhledem k důležitosti zla, jímž bylo hrozeno, není patrno, že soud prvé stolice by byl případ posuzoval v některém směru mírněji, kdyby byl odvozoval způsobilost vyhrůžky ke vzbuzení důvodné obavy v ohroženém jedině z důležitosti zla, jímž bylo pohrozeno, takže dlužno zmateční stížnost v tomto směru pokládati za neodůvodněnou, ježto není možnosti, by jí bylo přivoděno rozhodnutí pro stěžovatele příznivější (§ 281, prvý odst. tr. ř.). Tím pozbývají významu také výtky nejasnosti, neúplnosti a nedostatku důvodů, jimiž stížnost napadá s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř. výrok rozsudku, že vyhrůžka byla vzhledem k okolnostem způsobilou, by vzbudila v ohroženém důvodnou obavu. Napadá-li stížnost ve svých dalších vývodech také výrok rozsudku, že posléze uvedená vyhrůžka byla vzhledem k důležitosti zla, jímž bylo pohrozeno, způsobilou vzbuditi v ohroženém důvodnou obavu, důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 5 tr. ř., činí tak neprávem. Má-li především býti v jejím tvrzení, že důležitost zla nebyla v rozsudku vůbec oceněna, spatřována výtka nedostatku důvodů pro onen výrok, jest ji označiti jako bezdůvodnou, ježto rozsudek se opírá v tomto směru podle rozhodovacích důvodů zřejmě o zjištění, že tu šlo o vyhrůžku ublížením na cti a na svobodě. Vytýká-li dále stížnost tvrzením, že bylo přehlédnuto, že resolutní počínání si ohroženého svědčí proti tomu, že vyhrůžka byla způsobilou vzbuditi v ohroženém důvodnou obavu, rozsudku neúplnost záležející v tom, že se rozsudek nezmiňuje o tom, jak ohrožený na vyhrůžku odpověděl, t. j. že dal stěžovatele policií pro vydírání zadržeti, jde rovněž o výtku neodůvodněnou; neboť rozsudek směl posléz uvedenou, při hlavním přelíčení na jevo vyšlou skutečnost pominouti mlčením, protože byla nerozhodnou, ježto se z ní nedalo nikterak dovozovati, že pohrůžka nebyla způsobilou, by vzbudila v ohroženém důvodnou obavu.
Namítá-li posléze stížnost, zřejmě s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., že si byl ohrožený očividně toho vědom, že nenabyl částek, jež byly na něm svého času stěžovatelem vylákány, nepoctivě, a že tu tedy nebylo příčiny, by měl obavy z vyhrůžky stěžovatelovy, neprovádí tím uplatňovaného zmatku po zákonu, nedržíc se v okruhu skutkových zjištění rozsudku, jak by při správném provádění hmotněprávního zmatku činiti měla, nýbrž vycházejíc ze skutkového předpokladu rozsudkem nezjištěného (§ 288, odst. druhý čís. 3 tr. ř.). Ostatně sluší poznamenati, že skutečnost, že vyhrůžka ublížením na cti nebo na svobodě byla namířena proti osobě, jež se cítí nevinnou, nevylučuje podřadění vyhrůžky pod ustanovení § 98 b) tr. zák. a, že se ke skutkové podstatě tohoto zločinu nevyžaduje, by byla v ohroženém skutečně vzbuzena důvodná obava, nýbrž že stačí, byla-li vyhrůžka objektivně způsobilou ke vzbuzení důvodné obavy v ohroženém (rozh. čís. 3755 víd. úř. sb. a č. sb. n. s. 302/20, 448/21, 494/21 a j.). Za tohoto stavu věci bylo zmateční stížnost, pokud směřuje proti výroku rozsudku odsuzujícímu stěžovatele pro zločin podle § 98 b) tr. zák. spáchaný vyhrožováním v dopise ze dne 19. ledna 1928, zavrhnouti jako dílem neodůvodněnou, dílem po zákonu neprovedenou. Stížnosti nelze však ani
26* přiznati úspěch, pokud napadá, dovolávajíc se číselně důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. výrok rozsudku, že stěžovatel vyhrožoval Josefu R-ovi také v dopise ze dne 7. ledna 1928 ublížením na cti a na svobodě. Tu se stížnost ocitá především v základním omylu, domnívajíc se, že nalézací soud chtěl obratem »oba dopisy ze dne 7. a 19. ledna 1928 dlužno posuzovati jako organický celek«, vyjádřiti, že dopis prvý jest vykládati ve spojení s dopisem druhým tak, že obsah prvého dopisu lze doplňovati obsahem dopisu druhého. Užitím výrazu »organický celek« neměla býti popřena samostatnost jednotlivých útoků, nýbrž mělo býti jen zdůrazněno, že šlo o útoky stejného rázu, směřující k jednomu a k témuž cíli, k vylákání peněz. Prvý útok, jenž měl býti přípravou k druhému, čelil k vylákání 40—50 Kč, druhý k vylákání 300 Kč. S tohoto hlediska mohl pak nalézací soud právem usouditi, že první dopis má tutéž povahu jako druhý, třebaže neobsahuje výrazů tak určitých a důrazných jako dopis druhý. V rozsudku jest též zcela přesně a jasně zjištěno, v kterých výrazech prvního dopisu spatřuje naplněnu povahu nebezpečného vyhrožování, vždyť se zdůrazňuje, že stěžovatel mluví v tomto dopise ustavičně o klidu a rozrušení, že by byl nucen R-u stále obtěžovati a, že jest neodbytným. Tím padá jednak formální námitka stížnosti, že jest výrok rozsudku o rozhodných okolnostech nejasným a neúplným, pokud se týče že pro tento výrok nejsou v rozsudku uvedeny důvody. Pokud však stížnost napadá tento výrok číselně důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., nelze k jejím vývodům vůbec přihlížeti, ježto opouští skutková zjištění rozsudku a vychází ze skutkového předpokladu rozsudkem nezjištěného, ba jím vyloučeného, že posléze řečený dopis neobsahoval vůbec vyhrožování ublížením na cti nebo na svobodě (§ 288, odst. druhý čís. 3 tr. ř.).

Citace:

Čís. 3193.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 417-420.