NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7700.

Byla-li ve vyrovnání stanovena sročnost první splátky vyrovnací kvoty v určité době po přijetí vyrovnání, jest lhůtu počítati teprve od doby, kdy bylo vyrovnání právoplatně potvrzeno vyrovnacím soudem.
Splátka vyrovnací kvoty byla zapravena včas, byla-li ve lhůtě vyplacena u poštovního úřadu na šekové konto věřitelovo, jenž dal dlužníku za tím účelem složenku poštovní spořitelny.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1928, R I 1046/27.)
Vyrovnáním, jež bylo potvrzeno vyrovnacím soudem usnesením ze dne 3. června 1927, zavázal se vyrovnací dlužník zaplatiti věřitelům 35 1/2% kvotu. První splátka byla sročná 3 měsíce po přijetí vyrovnání. Soud první stolice povolil vymáhajícímu věřiteli usnesením ze dne 19. září 1927 exekuci ku vydobytí celé pohledávky, ježto první splátka kvoty nebyla zapravena v tříměsíční lhůtě. Návrh dlužníka, by byla exekuce zrušena, soud prvé stolice zamítl, rekursní soud exekuci zrušil. Důvody: Vymáhající strana opírá svůj nárok o dobu splatnosti první vyrovnací kvoty dnem 3. září 1927 hledíc k tomu, že vyrovnání bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 3. června 1927. Ale tento den nepřichází v úvahu, nýbrž teprve den, kdy usnesení potvrzující vyrovnání nabylo právní moci, neboť teprve tímto dnem nastávají právní účinky vyrovnání. V tom směru poukázati sluší k ustanovení § 174 konk. ř. a § 63 vyr. ř., podle nichž jako den doručení platí den, kdy usnesení bylo na soudní desce vyvěšeno, a to se stalo podle obsahu vyrovnacích spisů dne 7. června 1927. Tímto dnem nestalo se však potvrzení vyrovnání ještě právoplatným, nýbrž teprve uplynutím čtrnáctidenní lhůty podle § 176 konk. ř. a § 63 vyr. ř., tedy dnem 21. — Čís. 7700 —
září 1927. Tento den označuje ostatně i napadené usnesení jako lhůtu, kdy první splátka byla sročnou. Poněvadž však o exekuci bylo žádáno již dne 14. září 1927, tedy před splatností, stalo se tak předčasně a nebylo lze exekuci v té době vůbec ještě povoliti, dokonce už ne pro celou pohledávku v době, kdy ztráta lhůt ještě nenastala. K této nesprávnosti povolení exekuce sluší hleděti z moci úřední (srovnej Bartsch a Pollak, konk. a vyr. řád z roku 1917 str. 289), tím spíše pak k návrhu strany povinné. Tato žádala ostatně o zrušení exekuce podle ustanovení § 40 ex. ř. právem, neboť vyrovnáním povoleno bylo poshovění splatnosti pohledávky a také vykázala dlužnice stvrzenkou poštovního úřadu šekového zaplacení první kvoty dne 21. září 1927, tedy včas. Byla proto oprávněna zrušení exekuce se domáhati a to se všemi právními účinky povolení i výkonu exekuce i ohledně útrat vymáhající straně přiznaných, ana tato žádala o exekuci předčasně a nesprávně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs není v žádném směru opodstatněn. Podle obsahu vyrovnání mezi povinným a jeho věřitelstvem při roku dne 26. ledna 1927 potvrzeného usnesením ze dne 3. června 1927 obdrželi věřitelé, přednostního práva nepožívající, 35 1/2% svých pohledávek ve třech stejných čtvrtletních lhůtách, z nichž byla prvá splatná tři měsíce po přijetí vyrovnání. Jest otázkou, co jest rozuměti přijetím vyrovnání. Rekursní soud vyslovil názor, že jest to okamžik, kdy bylo vyrovnání soudem právoplatně potvrzeno. Stěžovatel názor ten napadá jako mylný, míně, že jest to okamžik, kdy byl návrh přijat věřiteli, tedy v projednávaném případě den 26. ledna 1927. Ale nelze s ním souhlasiti. Názor stěžovatelův nesrovnává se se zásadami, podle nichž vykládá literatura i judikatura význam pojmu soudního vyrovnání a tím ustanovení § 49 vyr. ř. V rozhodnutí čís. 5915 sb. n. s. prohlásil nejvyšší soud výslovně »vyrovnací řízení jest v podstatě jednáním mezi dlužníkem a věřiteli, vyrovnání samo, jeho potvrzení vyrovnacím soudem a to právoplatné potvrzení (§ 49 vyr. ř.) je přijetím nabídky dlužníkovy věřiteli a tím sjednáním smlouvy.« Souhlasně s tímto názorem praví Bartsch-Pollak II. str. 276 »pokud nebylo vyrovnání, mezi dlužníkem a jeho věřitelstvem schváleno soudem, nenastaly jeho právní účinky a nelze o něm mluviti jako o vyrovnání«. Podobně i Lehmann II. str. 157. Z toho plyne, že přijetí vyrovnání nastává teprve okamžikem, kdy bylo právoplatně potvrzeno vyrovnacím soudem; od toho okamžiku jest také počítati lhůtu první splátky. Podle obsahu vyrovnacího spisu bylo potvrzující usnesení vyrovnacího soudu vyvěšeno na soudní desce dne 7. června 1927, stalo se proto právoplatným až dne 21. června 1927 a splatnost první lhůty nastala teprve dne 21. září 1927. Podav exekuční návrh již dne 14. září 1927, nebyl k tomu vymáhající věřitel oprávněn, neboť odklad splatnosti první lhůty vyrovnáním dlužníkovi povolený dosud trval a oprávňoval ho, by se podle § 40 ex. ř. domáhal zrušení exekuce. Dovolacímu rekursu bylo již z toho důvodu odepříti úspěch. Nelze s ním však souhlasiti ani, pokud uvádí, že nastala ztráta lhůt a obživla celá pohledávka z důvodu, že dlužník nezaplatil první kvotu včas, odeslav ji dne 21. září 1927 poštovním úřadem v P., ježto stěžovatelce byla vyplacena teprve dne 23. září 1927. Je zjištěno, že dlužník složil kvotu dne 21. září 1927 u poštovního úřadu v P. na šekové konto stěžovatelky. Tím však zapravil dlužník splátku včas podle § 1424 obč. zák., ana stěžovatelka dala dlužníkovi složenku poštovní spořitelny k vůli splacení dluhu a poštovní spořitelna přijala sporný peníz od dlužníka včas, t. j. 21. září 1927 (rozh. čís. 3979 sb. n. s.).

Citace:

č. 7700. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 71-73.