Čís. 14842.I výživné upravené smírem jest výživným ze zákona ve smyslu čl. 1 čís. 2 zák. čís. 251/34 Sb. z. a n.(Rozh. ze dne 3. ledna 1936, Rv I 2429/35.)Při dobrovolném rozvodu svého manželství od stolu a lože dohodly se strany, že žalovaný manžel bude platiti manželce příspěvek na výživu 40 Kč měsíčně. Tato dohoda byla ponechána v platnosti při rozluce manželství povolené za souhlasu obou stran podle § 16 manž. zák. Manželka domáhá se zvýšení smluveného výživného pro změnu poměrů. Soud prvé stolice vyhověl žalobě a uznal žalovaného povinným platiti žalobkyni na výživném 100 Kč na místě dosavadních 40 Kč. Odvolací soud potvrdil tento rozsudek.Nejvyšší soud odmítl dovolání. Důvody:Poněvadž podle § 502 odst. 3 c. ř. s. ve znění čl. 1 čís. 2 zák. čís. 251/34 sb. z. a n. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nepřípustné, jde-li o výměru výživného ze zákona, záleží co do přípustnost dovolání na tom, je-li nárok žalobkyni uplatňovaný nárokem na výživné ze zákona. Při dobrovolném rozvodu vyžaduje § 105 obč. zák., aby strany potvrdily, že se dohodly mimo jiné též o výživě. Rozumí se samo sebou, že výživou jest tu míněna výživa manželčina, jež jí náleží podle § 91 obč. zák., takže správou výživy, která musí předcházeti povolení dobrovolného rozvodu, lze rozuměti jen smluvní určení zákonného nároku manželčina na výživné co do obsahu a výše. Omluvou nezrušuje, neodstraňuje se dle vůle stran dosavadní nárok zákonný a nezřizuje se nárok nový, spočívající jen na smlouvě, nejde tudíž o novaci privativní, nýbrž nárok, vzniklý již sňatkem a tkvící v zákonném předpisu § 91 obč. zák., — poněvadž nyní musí manželce přiměřená výživa býti poskytována mimo společnou domácnost, — se jen určitým způsobem stanoví a upravuje (novace kumulativní, při kteréž nový závazek přistupuje ke starému, jenž tedy v platnosti zůstává). Zákonný nárok manželky na výživné nepřestává býti nárokem dle § 91 obč. zák. tím, že byl uznán smlouvou za pravý a splatný. Proto sdílí i tento nárok, upravený co do výměry smlouvou, stejný osud jako alimentační nárok tkvící pouze v zákoně, zaniká tedy ze stejných důvodů, z nichž zaniká nárok, který manželce byl přisouzen při rozvodu manželství rozsudkem, jako smrtí jednoho z manželů, rozlukou manželství z viny manželky. Opak by musil býti výslovně umluven nebo by musil vyplývati dle úmyslu stran ze smlouvy. Proto platí také pro tento smluvní nárok výhody, které poskytuje zákon (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 2 zák. č. 314/20) při exekučním vymáhání výživného ze zákona (Sb. n. s. č. 6211) a také on jest chráněn proti exekuci v mezích § 291 čís. 2 ex. ř. Zadostučinění, které přísluší nevinné manželce při rozluce podle § 1261 obč. zák., není, pokud jde o výživu, podle své podstaty nic jiného než nárok na zákonné výživné podle § 91 obč. zák. (Sb. n. s. čís. 14435, 13838, 13375, 11154). Zůstala-li v souzeném případě dohoda o výživném ujednaná při rozvodu zachována i při rozluce, byl tím smlouvou upraven nárok žalobkynin na zadostučinění podle § 1266 obč. zák., což znamená, že byl upraven její zákonný nárok na výživné po rozluce manželství. Ani na pravé podstatě tohoto nároku jako nároku na zákonné výživné nemění se ale nic tím, že byl upraven úmluvou. Platí tu obdobně tytéž důvody, jako o smluvní úpravě výživného při rozvodu. Také tento nárok zaniká stejně, jako by zanikl nárok na zadostučinění, kdyby manželce byl přisouzen rozsudkem (smrtí jednoho z manželů, znovuprovdáním manželky). Exekuční výsady zákonných nároků na výživné vztahují se na tento nárok. Platí tudíž o žalobním nároku též obmezení dovolání podle § 502 odst. 3 c. ř. s. ve znění čl. 1 čís. 2 zák. čís. 251/34 Sb. z. a n. Tento výsledek vyhovuje též úmyslu zákonodárcovu. Úvahy, uváděné důvodovou zprávou pro obmezení dovolání, jde-li o výměru výživného ze zákona, totiž, že jde spíše o posouzení poměrů hospodářských, v jichž středu působí nižší soudy, a ne o otázky právní, a že jde zpravidla o menší částky, platí v plné míře, i když jde o novou úpravu výživného stanoveného smírem.