NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Č. 7136.

Zaměstnanci veřejní: * Státní úředník nemá zpravidla při úředních cestách nároku na náhradu jízdného autobusem, vznikl-li by tímto způsobem náklad vyšší než účtováním kilometrového. Výjimka jest přípustná jen v případech naléhavých.
(Nález ze dne 12. března 1928 č. 25231/26.)
Prejudikatura: Boh. A 5386/26.
Věc: František P. v D. proti ministerstvu spravedlnosti o náhradu jízdného autobusem ke stanovišti komise.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím presidia kraj. soudu v L. byla zamítnuta st-lova žádost za přiznání náhrady za st-lovu jízdu autobusem a za příjezdné k jeho stanovišti za účelem místního ohledání v Ch. (5 km od stanoviště soudu), provedeného dne 15. června 1926, a bylo st-li přisouzeno kilometrové i půldenní dieta. St-lův rekurs zamítlo presidium vrch. soudu zem. v Praze výnosem z 20. července 1926 — a další rekurs jeho min. sprav. nař. výnosem.
O stížnosti nss uvážil:
Na sporu je, měl-li st-l použiti k jízdě ze svého služ. stanoviště nákladnějšího — jak nesporno — hromadného prostředku dopravního (autobusu) s příjezdem k výchozí stanici a návratem od ní, či lacinějšího — účtovatelného jen t. zv. kilometrovým po rozumu odd. 2/7 usnesení min. rady ze 4. června 1924 — dopravního prostředku jízdou soukromým povozem, resp. podle které z obou eventualit měl účtovati.
Zásadou vyslovenou již v § 21 cestovního normálu z 21. května 1812 č. 72, pag. 225 sb. pol. zák., zachovaného v platnosti §em 58 služ. pragmatiky stát. zaměstnanců z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. a zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. jest, že služ. cesty úředníků mají býti zpravidla konány povozem (poštou). Tato zásada byla podkladem pro pozdější úpravu cest. náhrad, jako mílového, myriametrového, poštovného (srovnej nál. Boh. A 5386/1926) a jest též podkladem t. zv. kilometrového, kteréž bylo pro takový případ přiznáno st-li podle odstavce 3., bodu 3. výn. min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 — pres. 20, schváleného usnesením min. rady ze 4. června 1920.
Ze zásady použití soukromého povozu a účtování paušalisované náhrady za takový povoz stanoveny byly výjimky, a to výnosem min. fin. z 10. března 1849 č. 158 ř. z. ve prospěch použití železnic i výnosem téhož min. z 8. března 1851 č. 62 ř. z. ve prospěch parních lodí, jakožto dopravního prostředku. Po rozumu těchto výnosů nutno použiti těchto dopravních prostředků primárně a výjimka z použití, resp. účtování podle jinak platné zásady použití povozu jest přípustná jen, pokud by použitím železnice aneb parní lodi nastal nepřípustný odklad cesty, aneb pokud by bylo nastalo porušení v dopravě. Později nařízením min. fin., daným ve shodě se všemi ministerstvy dne 16. června 1887 pod č. 80 ř. z., bylo vzhledem k tomu, že povinnost služebně cestujících úředníků státních toho vyžaduje, aby zvolena byla ona cesta a dopravní prostředek, které, nejsouce na újmu cestovnímu účelu, jsou pro erár nejméně nákladnými, ustanoveno, že ve všech oněch případnostech, kde státní úředníci etc. na celé cestě, kterou sluší vykonati, nebo toliko na některé části její mohou užiti parní tramwaye nebo elektrické dráhy, smějí na povozném účtovati toliko útraty, s užitím těchto dopravních prostředků skutečně vzešlé. Služební personál má tam, kde může býti užito koňských drah, omnibusů a dostavníků, jízdu po nich vykonati a zapravené jízdné účtovati na místě chodného. Min. sprav, výnosem z 5. ledna 1886 č. 23257/85, tedy ještě před vydáním min. nař. ze 16. června 1887, jež poprvé pojednává o jiných hromadných prostředcích dopravních, než jsou železnice a parolodi, výslovně nařídilo stran konání úředních cest železnicemi a paroloďmi, resp. účtování tímto způsobem, že od konání cesty železnicí aneb parolodi třeba také upustiti, vzešel-li by tím větší náklad, než cestou po silnici (zřejmě s použitím povozu), a že dlužno vůbec použiti onoho dopravního prostředku, který v konkrétním případu, aniž by poškozoval účel cesty, jest nejméně nákladným.
Když tedy v odstavci 2, bodu 2 usnesení min. rady ze 4. června 1920 (výn. min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 - pres/20) jest ustanoveno, že dosavadní předpisy o používání hromadných prostředků dopravních zůstávají nezměněny, a k tomu dodáno, že povinnost, používati případně takových dopravních prostředků, vztahuje se bez omezení na veškeré pouliční dráhy, pošt. autobusy »a pod.«, je zřejmo, že podle platného právního stavu mohl st-l při komisi použiti a účtovati případně jízdu autobusem, avšak jedině tehdy, nebyla-li spojena s větším nákladem než účtování za povoz kilometrovým, neboť st-l ani netvrdil ve správním řízení, ani netvrdí ve stížnosti, že by pilnost úkonu úředního byla vyžadovala rychlejšího dostavení se na místo komise, než se mohlo státi soukromým povozem.
Ježto pak jízda autobusem c. s. c., jak ji st-l účtoval, jest nesporně dražší, než připadající kilometrové i s půldenní dietou, jest nař. výrok, přisuzující st-li toliko kilometrové a onu dietu, ve shodě se zákonem.

Citace:

č. 7136. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 403-404.