NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9829.

Živnostenské právo: I. Pro osvobození od průkazu způsobilosti podle § 3 zák. č. 112/27 stačí i takové pouhé faktické zaměstnání, kterým mohl uchazeč získati vědomosti a zkušenosti, jež jest pokládati za dostačující právě vzhledem k tomu, že jde o kvalifikaci nabytou před účinností cit. zák. — II. Živnost hostinská nebo pouhé vedlejší zaměstnání domácí ve smyslu čl. 5. lit. e) uvoz. pat. k živn. ř.?
(Nález ze dne 18. dubna 1932 č. 2950.)
Prejudikatura: ad. I. Boh. 8739/30.
Věc: Marie B. v Praze proti ministerstvu obchodu o povolení k vyvařování pokrmů.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 1. června 1928 nevyhověl magistrát hlav. města Prahy žádosti st-lčině za udělení koncese hostinské a výčepní s právem podávati pokrmy do domu čp. . . . v Praze, ježto podle zák. č. 112/27 ani nepodala průkazu způsobilosti, ani nepředložila dokladu o tom, že by jí mohlo býti přiznáno osvobození od něho ve smyslu § 3 cit. zák. K tomu doloženo, že st-lkou předložená dvě vysvědčení jí pouze potvrzují, že byla jako soukromá účastnice ve vaření a dále, že pravidelně — Č. 9829 —
docházela do restaurace Antonína V. za účelem praxe bezplatně, takže v obou případech nebyl prokázán poměr, který § 3 cit. zák. stanoví, totiž poměr zaměstnanecký.
Odvolání st-lčino bylo nař. rozhodnutím pořadem stolic zamítnuto z týchž důvodů, při čemž k námitce odvolání, že st-lka žádala pouze o povolení k vyvařování pokrmů, podotčeno, že toto oprávnění spadá rovněž pod pojem živnosti hostinské, a vztahuje se tudíž také na ně ustanovení zák. č. 112/27 o průkazu způsobilosti v živnosti hostinské a výčepní.
Stížnost k nss obrací se proti tomuto rozhodnutí především námitkou, že neprávem stojí všechny tři instance administrativní na stanovisku, že oprávnění, o něž se st-lka ucházela, spadá pod pojem živnosti hostinské. Žádala prý pouze o povolení k vyvařování obědů a večeří, které se mají podávati v jejím bytě stálým hostům tak, že tito nemohou si vybírati z více připravených pokrmů, při čemž není zvláštního personálu, zaměstnaného výhradně přípravou a podáváním pokrmů, ani se nepodávají lihové nápoje, takže vlastně nejde o živn. podnik hostinský. Námitkou touto vytýká stížnost nař. rozhodnutí jednak rozpor se spisy, jednak nesprávné právní posouzení věci, leč obojí neprávem.
Podáním ze 6. března 1928, jež bylo adresováno živn. referátu magistrátu hlav. města Prahy a opatřeno kolkem pro podání ve věcech živn. (20 Kč), žádala st-lka výslovně o povolení k vyvařování obědů a večeří v místnostech k tomu určených a zřízených, kde měl dosud povolení Alois K., tedy nikoli ve svém bytě, jak nyní tvrdí. V odvolání ze zamítavého vyřízení I. stolice domáhala se, aby jí bylo dáno pouze svolení k vyvařování jídel, když jí byla žádost o koncesi zamítnuta, při čemž poznamenala, že by jinak přišla o všechen majetek, ježto poslední peníz 60000 Kč dala za obchod, v dalším odvolání k min. pak žádala opět o koncesi k vyvařování jídel. Tím však dala st-lka s dostatečnou jasností na jevo, že vyvařování jídel hodlá provozovati jako živnost a nikoli jako vedlejší domácí zaměstnání ve smyslu čl. 5. lit. e) uvoz. patentu k živn. řádu, k němuž by ostatně úředního povolení vůbec nepotřebovala. Vycházel-li za tohoto stavu spisů žal. úřad z toho, že st-lka se nejen odvoláním k němu podaným, ale také již od původu domáhá povolení k živn. podávání pokrmů a vyslovil-li v důsledku toho, že toto oprávnění spadá rovněž pod pojem živnosti hostinské a vztahuje se tudíž také na ně ustanovení zák. č. 112/27 o průkazu způsobilosti v živnosti hostinské a výčepní, nemohl v tom nss shledati ani rozpor se spisy, ani vzhledem k tomu, že v § 16 lit. b) živn. řádu se právo podávati pokrmy uvádí výslovně jako součást živnosti hostinské a výčepní, nějakou nezákonnost.
V dalším svém obsahu namítá stížnost, že žal. min. — stejně jako II. a I. stolice — nesprávně vykládá zákon, když k osvobození od průkazu způsobilosti podle § 3 zák. č. 112/27 požaduje zaměstnání za plat a dovozuje, že »býti zaměstnán« ve smyslu tohoto zák. předpisu znamená pouze »býti činným«, nikoli však býti zaměstnancem placeným. O námitce této uvážil nss:
Bohuslav, Nálezy správní XIV. 37 V cit. § 3 odst. 1 č. 1 lit. b) se stanoví, že od průkazu způsobilosti pro nastoupení živnosti hostinské a výčepnické jest osvobozen, kdo před účinností tohoto zákona byl zaměstnán nejméně šest let v uvedené živnosti jako číšník, kuchař nebo sklepmistr.
Jak je zřejmo z odůvodnění I. stolice shora podaného a nař. rozhodnutím převzatého, spatřoval žal. úřad překážku udělení žádané koncese st-lce v tom, že předloženými jí vysvědčeními nebyl prokázán poměr zaměstnanecký, ježto v hostinské živnosti Josefa C. byla jako soukromá účastnice (správně učednice) ve vaření a do restaurace Antonína V. docházela pravidelně za účelem praxe bezplatně. I když odůvodnění toto není zcela jasné, možno z něho přece vyčísti tolik, že žal. úřad viděl nedostatek zákonného předpokladu pro osvobození st-lky od průkazu způsobilosti v tom, že nebyla v dotčených podnicích zaměstnána ve vlastnosti pomocné pracovnice a to, ježto jde nesporně o zaměstnání v živnosti, ve smyslu 6. hlavy živn. řádu. Je tedy v daném případě na sporu, zda zaměstnáním po rozumu § 3 odst. 1 č. 1 lit. b) zák. č. 112/27 dlužno rozuměti jen zaměstnání, kvalifikované poměrem pomocnickým ve smyslu živn. řádu, jak patrně má za to úřad, či míní-li se tu i zaměstnání bez této kvalifikace a tedy také zaměstnání pouze faktické, jak tvrdí stížnost.
Výkladem cit. zák. ustanovení po této stránce zabýval se nss již v nál. Boh. A 8739/30, při čemž jednak ze souvislosti §§ 2 a 3 zák. č. 112/27, v nichž se užívá výrazů jednak »zaměstnání pomocnické« (§ 2), jednak »byl zaměstnán« bez bližší determinace (§ 3), jednak z celkové tendence § 3, který chtěl osobám, jež před účinností zákona byly zaměstnány v živnosti hostinské a výčepní, poskytnouti, pokud se týče průkazu způsobilosti, určité úlevy, dospěl k názoru, že pro osvobození od tohoto průkazu se nevyžaduje, aby zaměstnání se dálo ve vlastnosti pomocného pracovníka ve smyslu živn. řádu, nýbrž že stačí i takové pouhé faktické zaměstnání, jímž mohl uchazeč získati určité vědomosti a zkušenosti, které pokládati jest právě vzhledem k tomu, že jde o kvalifikaci nabytou před účinností zákona, za dostačující.
Při tomto právním názoru setrval nss i v daném případě. Že pak pro hodnocení zaměstnání v uvedeném smyslu je bez významu, byl-li za ně zaměstnanec placen, či nedostával-li žádné mzdy, leží na bíledni.
Jestliže tedy žal. úřad odepřel st-lce žádanou koncesi jedině z toho důvodu, že zaměstnání jí prokazované nemělo povahu zaměstnání pomocnického ve smyslu živn. řádu, spočívá jeho rozhodnutí na mylném výkladu zákona a bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo možno zabývati se také otázkou, zda je u st-lky splněn i další předpoklad pro osvobození od průkazu způsobilosti, t. j. předepsané šestileté trvání zaměstnání, neboť o nedostatek tohoto zákonného předpokladu žal. úřad svůj výrok neopřel.

Citace:

č. 9357. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 1065-1066.