NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9837.

Vyvlastnění. — Banky: Národní banka čsl. může uplatňovati nárok na vyvlastnění nemovitosti pro stavbu své budovy.
(Nález ze dne 20. dubna 1932 č. 6555.)
Věc: Národní banka československá v Praze (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o vyvlastnění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 12. července 1920 požádalo presidium min. fin. magistrát hlav. města Prahy, aby za účelem novostavby bankovní budovy Bankovního úřadu min. fin., která má býti určena i pro příští cedulovou banku, zavedl podle § 3 odst. 1. zák. ze 3. února 1920 č. 87 Sb. vyvlastňovací řízení ohledně několika objektů, sousedících s dosavadní bankovní budovou v Praze II. v ulicích Jindřišské a Růžové, převzatou od býv. Rak.-Uher. banky, tuto žádost pak podáním z 21. července 1920 rozšířilo také na dům č. p. . . ., náležející zúčastněné Viktorii K. — Č. 9837 —
Dodatkem k těmto podáním předložil pak Bankovní úřad min. fin. ověřený opis výnosu presidia min. rady, podle něhož min. rada uznala ve schůzi ze 14. dubna 1920 přístavbu budov, nutných k rozšíření dosavadních místností Bankovního úřadu min. fin. za stavbu nutnou v zájmu veřejném podle zák. č. 87/20. Řízení o této žádosti bylo pak z různých příčin přerušeno, a teprve podáním ze 7. března 1928 požádala Národní banka čsl. magistrát, aby pokračoval v řízení o vyvlastnění zmíněného domu.
Žádosti této magistrát vyhověl a po provedeném řízení usnesením ze 16. května 1929 uznal, že podle zák. č. 87/20, 43/28 a 32/29 se dům ten pro stěžující si banku vyvlastňuje, v důvodech pak mimo jiné zamítl námitku zúčastněné strany, že stěžující si banka není legitimována vyvlastnění domu jejího se domáhati.
Odvolání, jež majitelka vyvlastněného domu z usnesení toho podala, žal. úřad nař. rozhodnutím vyhověl a v odpor vzatý výměr zrušil podstatně z těchto důvodů: 1. Stavba budovy Národní banky čsl. nespadá pod dojem staveb uvedených v § 1 zák. č. 87/20, neboť nejde tu o budovu státní, ježto Národní banka není státním úřadem, ústavem nebo podnikem, nýbrž samostatnou osobou právnickou, tedy právním subjektem samostatným, od státu odlišným, takže majetek banky není součástí majetku státu. 2. Národní banka nemůže se však domáhati požadovaného vyvlastnění ani na základě čl. 18 zák. č. 102/25 jako výhody přešlé na ni s Bankovního úřadu min. fin., neboť a) výhoda taková Bankovnímu úřadu vůbec nepříslušela a příslušeti nemohla, ježto nebyl samostatným právním subjektem, nýbrž pouhým orgánem státu a tedy nebyl způsobilý nabývati vlastnictví k nemovitostem, a b) nárok na vyvlastnění pozemků nespadá vůbec pod pojem »výhod« ve smyslu čl. 18 zák. č. 102/25, jak je patrno z toho, že tento předpis cit. zákona —kterýž je novelou k zákonu č. 347/20 o akciové bance cedulové — je zařazen v oddílu »A« hned za § 51 posléze uvedeného zák. jako jeho § 51 lit. a), z čehož vyplývá, že jsou zde míněny jen výhody v provádění obchodů, k jichž likvidaci je Národní banka povolána.
Nař. rozhodnutí vrcholí v názoru, že stěžující si Národní bance nedostává se legitimace k žádosti za vyvlastnění podle zák. č. 87/20. Legitimací není zde míněna, jak důvody rozhodovací ukazují, legitimace procesní, nýbrž t. zv. legitimace věcná, což není zde nic jiného než právní nárok na vyvlastnění. Žal. úřad odepřel podle svrchu podaného obsahu jeho rozhodnutí Národní bance tento právní nárok z dvojího důvodu: jednak, že nárok takový pro ni nevyplývá ani bezprostředně z ustanovení zák. č. 87/20, jímž bylo založeno právo na vyvlastnění pro budovy státních úřadů ústředních a jiných monumentálních budov státních, jednak, že nelze jej vyvoditi ani prostředečně z ustanovení čl. 18 novely k zákonu bankovnímu č. 102/25, podle něhož Národní banka může se obdobně dovolávati »výhod«, jež platné právní předpisy obsahují pro Bankovní úřad min. fin. Žal. úřad upírá tedy Národní bance jak nárok originární podle zák. č. 87/20, tak i nárok podle zák. č. 102/25 od Bankovního úřadu odvozený. — Č. 9837 —
Lze-li nalézti základ sporného nároku právního byť jen v jednom z obou právě dotčených předpisů zákonných, nemůže nař. rozhodnutí obstáti, a je pak již lhostejno, že snad z druhého z obou předpisů nebylo by možno nárok tento vyvoditi. Zabývaje se nejprve otázkou, zdali sporný nárok na vyvlastnění přísluší Národní bance podle čl. 18. cit. novely bankovní, dospěl nss k odpovědi kladné, a odpadlo proto zkoumání, zdali lze nárok tento vyvoditi již bezprostředně ze zák. č. 87/20. Následkem toho nebylo třeba probírati otázku, zdali budovu pro Národní banku lze uznati za »budovu státní« ve smyslu zákona posléze uvedeného, a bylo tedy možno ponechati stranou i otázku s tím úzce souvislou, zdali Národní banka jakožto banka cedulová má povahu ústavu státního, třebaže je organisována s přibráním soukromého kapitálu na způsob akciové společnosti.
Úvahy, jež nss přiměly, aby přiznal Národní bance právní nárok na vyvlastnění na základě čl. 18. bankovní novely, jsou v podstatě následovní:
Nejprve bylo nutno odmítnouti restriktivní výklad, jímž žal. úřad »výhody«, v cit. čl. 18. Národní bance vyhražené, omezuje na »výhody« při provádění určitých obchodů. Neboť tento restriktivní výklad neopírá se o nic jiného než o spojitost čl. 18. novely bankovní s §em 51 bankovního zákona z r. 1920. Této spojitosti však ve skutečnosti není. Čl. 18. zmíněné novely je formulován zcela všeobecně a jedná prostě o »nějakých«, to jest jakýchkoli »výhodách«, jež 102/1925 sb., čl. 18. Žal. úřad dospívá ke svému omezivému výkladu »výhod«, Národní bance vyhražených, z domnělého zařazení čl. 18. do oddílu A) bank. zák. č. 347/ 20, uváděje článek tento ve spojitost s §em 51 zák. bankovního, podle něhož Národní banka převezme hlavní ústav a všecky filiálky a odbočky Bankovního úřadu jakož i všecky jeho obchody, jichž likvidaci na účet státu provede, a podle něhož dále přemění takto převzatý hlavní ústav, filiálky a pobočky v úřadovny své.
Než tvrzení, že čl. 18. bankovní novely je zařazen do oddílu A) bankovního zákona, přímo odporuje skutečnosti, neboť bankovní novela formální zařazení článku tohoto do textu bankovního zákona vůbec neprovedla, a je to právě tento článek 18., který bankovní novelou se žádným z ustanovení bankovního zákona není ani výslovným poukazem ani pouhou citací uveden ve spojitost. Dokonce již není článek tento označen jako § 51 a) zák. bank., jak žal. úřad bez sebe menší opory v textu bankovní novely tvrdí. Není-li však vpravdě oné spojitosti mezi článkem 18. bankovní novely s §em 51 bank. zák., o niž žal. úřad svůj omezivý výklad opírá, není ani zapotřebí zkoumati, zdali by tato domnělá spojitost vůbec byla s to, aby odůvodnila restrikci »výhod« Národní bance vyhražených na provádění obchodů, jichž likvidací jest Národní banka podle bank. zák. pověřena.
Žal. úřad nalezl ovšem ještě jinou cestu, kterou snaží se dospěti k omezivému pojmu »výhod« v cit. čl. 18. Národní bance přiznaných. Podle jeho mínění lze »výhodami« těmito rozuměti toliko subj. práva. — Č. 9837 —
Vycházeje z této supposice, argumentuje pak žal. úřad v podstatě takto: Nositelem subj. práva může býti toliko právní subjekt. Bankovní úřad neměl však povahy právního subjektu. Nemohl tedy býti nositelem žádného právního nároku, tedy ani nositelem právního nároku na vyvlastnění. Neměl-li však tohoto právního nároku již ani Bankovní úřad sám, není možno přiznati jej ani Národní bance, kteráž podle čl. 18. bankovní novely může se dovolávati toliko subj. práv Bankovního úřadu.
Ale již východisko těchto vývodů jest pochybené. Bankovní novela vyhražuje v čl. 18. Národní bance výslovně »výhody«, jež jsou pro Bankovní úřad v platných právních předpisech obsaženy, aniž kterýkoli druh těchto »výhod« vyjímá. Pojem »výhody pro Bankovní úřad« je však zřejmě širší než pojem »subj. práva Bankovního úřadu«. Neboť »výhody« zákonem pro určitou instituci poskytnuté jsou myslitelny netoliko jako subj. práva, jež instituce tato, má-li povahu právního subjektu, může sama proprio nomine uplatňovati, nýbrž jsou myslitelny i jako »výhody« objektivně ve prospěch instituce vyhražené. I takovéto »výhody« jsou »výhodami« pro tuto instituci, třebaže tato, nemajíc povahy subjektu právního, není sama způsobilá, aby je vlastním jménem uplatňovala.
I kdyby tedy bylo možno připustiti, že Bankovní úřad neměl podle svých organisačních norem povahy právního subjektu, a že »výhody« zákonodárstvím pro něj poskytnuté nebyl by mohl Bankovní úřad uplatňovati sám vlastním jménem, nýbrž ve prospěch jeho toliko stát, nepřestaly by proto řečené »výhody« býti »výhodami« pro Bankovní úřad poskytnutými. Ježto však podle výslovného ustanovení zmíněného čl. 18. může se Národní banka dovolávati (všelikých) »výhod« zákonodárstvím pro Bankovní úřad poskytnutých, stávají se takto řečené »výhody« ex lege jejím vlastním právem, třebaže snad neměly povahy subj. práv Bankovního úřadu, nýbrž představovaly snad subj. práva státu.
Že pak k »výhodám pro Bankovní úřad« zákonem poskytnutým, sluší počítati i právní nárok na vyvlastnění podle zák. č. 87/20, není možno pochybovati.
Se žal. úřadem nelze však ani v tom souhlasiti, že Bankovní úřad min. fin. neměl povahu právního subjektu. Podle vl. nař. č. 246/19 (§ 2), které je kryto zákonem č. 187/19, měl Bankovní úřad složitou povahu právní: byl jednak úřadem státním, jednak veřejným ústavem obchody provozujícím. Tato druhá složka jeho funkcí není však myslitelná bez právní subjektivity. Proto také mluví se v § 6 cit. nař. o vlastních obchodech Bankovního úřadu, o jeho přednostním právu a pod., což zřejmě předpokládá, že Bankovní úřad má proprio nomine obchody uzavírati, jimi se zavazovati a práv z nich nabývati. Je zajisté možno a také důvodno charakterisovati Bankovní úřad min. fin. vzhledem k jeho včlenění do správy státní jako ústav státní, ale z toho ještě nenásleduje, že by nemohl míti jakožto t. zv. samostatný ústav státní povahu právního subjektu. Neplyne to ani z ustanovení § 12 organisačního řádu Bankovního úřadu (č. 246/19), na nějž žal. úřad poukazuje a podle něhož zisk a ztráta z činnosti Bankovního úřadu jde na účet státní. Neboť účast státu na zisku a povinnost jeho uhraditi ztrátu jsou již jen důsledkem zvláštního poměru státu k Bankovnímu úřadu, aniž jsou samy o sobě s to, aby Bankovnímu úřadu odňaly povahu právního subjektu, kterou mu dávají normy o jeho úkolech a funkcích.

Citace:

č. 9837. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 790-794.