Čís. 1805.
Ručení dle § 1320 obč. zák. Pobíhají-li hlídací psi volně po dvoře usedlosti, dlužno dvůr uzavříti tak, by zamezen byl přístup osobám třetím.
(Rozh. ze dne 29. srpna 1922, Rv I 240/22.)
Žalobce, vstoupiv letního dne časně z rána do dvora žalovaného, byl napaden hlídacím psem a zraněn. Žalobě o náhradu škody bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Ustanovení § 1320 obč. zák. bylo třetí dílčí novelou (cís. nař. ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. zák.) proti svému původnímu znění podstatně zostřeno pokud se týče zodpovědnosti držitele zvířete, které někoho poškodilo. Dle druhé věty nového znění § toho musí držitel zvířete dokázati, že postaral se o to, aby zvíře bylo v kritický čas jak náleží opatřeno. A to dokázati se žalovanému nepodařilo. Prvý soud bezvadně zjistil, že žalovaný chová na svém dvoře dva mladé hlídací psy s čubou, že časně z rána dne 22. června 1919 žalobce — hoch sotva 13letý — vstoupil, poslán byv matkou do statku žalovaného, zavřenými, nikoli však zamčenými dvířky na dvůr žalovaného a že byl na dvoře oněmi psy přepaden a na těle i obleku poškozen. Žalovaný namítal, že oné noci a tedy i časně z rána, kdy žalobce dvířky na jeho dvůr vstupoval, byla dvířka ta nejen zavřena, nýbrž přímo zamčena. Avšak žalovaný nedokázal, že tomu skutečně tak bylo. Svědci odvolatelem vedení nepotvrdili, že dvířka ta byla skutečně tu noc na 22. června 1919 klíčem zamčena, vyslovili pouhou domněnku, že tomu tak bylo, poněvadž prý se dvířka zavírala na noc vždy. Naproti tomu zjistil prvý soud bezvadně, že žalobce otevřel dvířka na dvůr pouhým stisknutím kliky. Že by byl žalobce snad násilným vyražením zamčených dvířek na dvůr vnikl, nebylo nijak dokázáno. Z toho všeho jest vidno, že úsudek prvého soudu, že žalovaný jest jako držitel psů, kterých řádně neopatřil, práv ze škody, psy těmi žalobci způsobené, jest správný.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po stránce právní byla věc správně posouzena. Prokázáno bylo, že žalovaný dal dvěma kousavým psům volně po dvoře pobíhati a že dvířka do dvora nebyla zamčena v době, kdy psi ti ještě po dvoře pobíhali, takže cizí osoby mohly na dvůr bez překážky vstoupiti. Z toho usoudil odvolací soud správně, že žalovaný svých psů řádně neopatřil a že ručí proto za veškerou škodu jimi způsobenou. Vývody dovolatelovy, že žalobce úraz spoluzavinil, nemají ani věcného ani právního podkladu. Žalovaný sám tvrdí, že dvířka byla vždy zamčena, pokud psi po dvoře pobíhali, ovšem nedokázal, že tomu tak bylo i 22. června 1919 ráno, kdy žalobce do dvora vstoupil. Správné je tvrzení žalovaného, že obyvatelé venkova jsou nuceni chovati hlídací psy na ochranu svého vlastnictví, avšak přes to jsou povinni starati se o to. by psi nepoškodili osob, jež beze zlého úmyslu vstupují do chráněných místností. To může se státi, není-li jiného opatření, na př. písemné výstrahy, jedině tím, že místnost ta uzavře se pro třetí osoby, což platí hlavně o dvorech selských usedlostí. Ochrana psy odůvodněna je pouze proti osobám, vnikajícím bezprávně a se zlým úmyslem do chráněného místa. Žalobce, naleznuv dvířka do dvora žalovaného nezamčena, nemohl předpokládati, že obyvatelé dvora ještě spí a že psi pobíhají po dvoře, a nelze mu přičítati jeho zavinění, že šel dvorem k obytnému stavení, chtěje mluviti se sestrou v něm bydlící. Skutečnost, že dvířka byla pouze zavřena, ač dle tvrzení žalovaného samotna byla jindy v noci zamčena, byla žalobci dostatečnou zárukou, že mu na dvoře nehrozí nebezpečí. Žalovaný poukazuje sice na časnou hodinu ranní a nedělní klid, na druhé straně je však uvážiti, že stalo se tak dne 22. června, tudíž za bílého dne. Žalobce mohl proto předpokládati, že někdo z obyvatelů dvora psy uzavřel a dvířka odemkl.