NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 2054.

Žaloba o nepřípustnost exekuce (§ 37 ex. ř.) na pohledávku dlužníka proti soudu, jímž byly mu v trestním řízení hotové peníze odebrány a dány do soudní úschovy berního úřadu.

(Rozh. ze dne 28. listopadu 1922, Rv 1 928/22.)
Jiřímu D-ovi, manželi žalobkyně, bylo při zatčení pro zločin podvodu odebráno 16000 Kč, a dáno okresním soudem ve V. bernímu úřadu do soudního uschování. Když byla žalovanému vymáhajícímu věřiteli povolena exekuce zabavením pohledávky, příslušející Jiřímu D-ovi proti okresnímu soudu ve V., domáhala se žalobkyně výroku o nepřípustnosti exekuce na onu pohledávku do výše 15200 Kč, tvrdíc, že z peněz, jejímu manželi zabavených, náleželo jí 15200 Kč. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žaloba, o niž tu jde, jest žalobou vlastnickou ve smyslu § 370 obč. zák. a může touto žalobou býti uplatňováno právo vlastnické i k penězům a žalovaná strana věděla nebo věděti musila, že není oprávněna, tyto peníze si přisvojiti (§ 371 obč. zák.). Dle § 370 obč. zák. musí tedy žalobnice ty peníze, ohledně nichž uplatňuje nárok vlastnický, popsati takovými znameními, kterými se rozeznávají ode všech podobných peněz téhož druhu, což se může státi buď označeními čísel a sérií státovek, když byly smíseny s jinými podobnými penězi, nebo, zůstaly-li peníze s jinými nesmíšeny, označením místa nebo schránky, kam byly dány a kde dosud jsou. Tohoto důkazu však žalobkyně neprovedla. Odvolatelka přehlíží, že v tomto případu oněch 14 tisícikorunových a 13 stokorunových státovek, z nichž si činí vlastnický nárok na 15200 Kč, nebylo jejímu manželi Jiřímu D-ovi odebráno žalovaným, aniž soudním orgánem výkonným k exekučnímu návrhu žalovaného. Státovky byly mu odehrány četnictvem při zatčení pro podezření ze zločinu podvodu a odevzdány okresnímu soudu ve V., kam byl Jiří D. dodán do vazby, a okresní soud ve V. uložil je pak u berního úřadu ve V. do soudního uschování jako trestní depositum, kamž byly dne 7. července 1921 přijaty. Okolnosti tyto jsou mezi stranami nesporný. Z exekučních spisu okresního soudu ve V. jde najevo, že teprve po tomto uložení do soudního uschování byla žalovanému povolena exekuce zabavením pohledávky Jiřího D-а na 16000 Kč, která mu přísluší proti okresnímu soudu ve V. z jeho deposita, uloženého tam z důvodu odebrání mu oněch státovek. Žalobkyně musila by tedy dokázati vlastnictví k penězům v úhrnné hodnotě 15200 Kč, které tvoří předmět této žalovaným zabavené pohledávky. Odvolacímu soudu je známo (§ 269 c. ř. s.), že berní úřad ve V. podobně jako všecky jiné berní úřady tak činily, zabavené státovky neuložil do zvláštního obalu, nebo na nějaké zvláštní, od ostatních peněz odděleně místo, nýbrž že státovky přijal prostě do hlavní pokladny a smíchal je s jinými státovkami podobného druhu, jichž v každém berním úřadě je hojnost. Tento způsob přijímání peněz do soudního uschování byl (nyní se peníze ukládají do soudního uschování prostřednictvím šekového úřadu v Praze) u všech berních úřadů předepsán a také vykonáván. Žalobkyně ani v žalobě ani za jednání v prvé stolici netvrdila, tím méně dokázala nějaká znamení, jimiž by se domnělé její peníze zřejmě rozeznávaly od ostatních peněz téhož druhu, u berního úřadu ve V. ležících. Poněvadž tu tedy nastala skutečnost, kterou § 371 obč. zák. předpokládá, to jest nemožnost důkazu individuality (totožnosti) jejích domnělých státovek, nejsou tyto státovky předmětem žaloby vlastnické, nýbrž vzniká žalobkyni proti jejímu manželi pouze obligační nárok na vrácení úhrnné částky, která se rovná ceně všech oněch domněle jejích bankovek.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a uložil odvolacímu soudu, by ve věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobkyně se domáhá výroku, že jest do výše 15200 Kč nepřípustná exekuce žalovaného na pohledávku Jiřího D-a 16000 Kč, příslušející mu z jeho deposita u okresního soudu ve V., peněz to odebraných Jiřímu P-ovi, když byl vzat do vazby, proti okresnímu soudu ve V., jenž odnětí peněz předsevzal. Tato žalobní prosba jest patrně přizpůsobena doslovu usnesení, exekuci povolujícího, neboť udání žaloby, že žalovanému exekuce v tomto doslovu byla povolena, jest nesporné. Podle toho může býti nárok Jiřího D-a proti okresnímu soudu ve V., na který byla exekuce povolena, a na který si činí žalobkyně nárok, dvojího druhu. Buď jest to pohledávka na zaplacení a vrácení 16060 Kč, nebo nárok na vydání Jiřímu D-ovi odňaté a u okresního soudu ve V. uložené hotovosti 16000 Kč, podle toho, jakým způsobem byly peníze uloženy, zda smísením s ostatními penězi či odděleným uschováním ve smyslu § 118 instr. pro trestní soudy. Odvolací soud uvádí, že je mu známo, že berní úřad ve V., podobně jak to činí všecky jiné berní úřady, státovky, Jiřímu D-ovi zabavené, neuložil do nějakého zvláštního obalu, nebo na nějaké zvláštní od ostatních peněz oddělené místo, nýbrž, že přijal tyto státovky do hlavní pokladny a smísil je s jinými státovkami podobného druhu, jichž je v každém berním úřadě hojnost. Poněvadž jde o deposit v trestním řízení, vzcházejí vzhledem k ustanovení §§ 118 а 128 shora cit. instr. а k ustanovení § 14 výkl. min. financí atd. ze dne 23. března 1921, čís. 125 sb. z. a n., pochybnosti o tom, zda odpovídá způsob uložení peněz, Jiřímu D-ovi odebraných, odvolacím soudem předpokládaný, skutečnosti. Avšak tato okolnost, zjištěná odvolacím soudem podle § 209 c. ř. s., jejíž přezkoumání dovolacímu soudu nepřísluší, není pro spor důležitá. Předmětem exekuce, za jejíž zrušení se žádá, nejsou věci movité, nýbrž pohledávka (nárok) na vrácení 16000 Kč, vzatých do soudního uschování. Žalobkyně neuplatňuje vlastnické právo k určitě označeným státovkám, nýbrž domáhá se uznání, že nárok na vrácení peněz, neboli, jak se v žalobě uvádí, pohledávka 16000 Kč proti okresnímu soudu ve V. do výše 15200 Kč přísluší žalobkyni a nikoli Jiřímu D-ovi, a že jest proto exekuce zabavením této pohledávky proti Jiřímu D-ovi nepřípustná. I když tedy byly peníze, tomuto odňaté, uloženy do deposita způsobem, odvolacím soudem předpokládaným, nemůže býti žaloba zamítnuta z toho důvodu, že žalobkyně netvrdila a nedokázala nějakých znamení, jimiž by se peníze Jiřímu D-ovi odebrané zřejmě rozeznávaly od ostatních peněz téhož druhu u berního úřadu ve V. uložených. Žalobkyně nic takového dokazovati nemusí, nýbrž jest na ní, aby dokázala, že jí přísluší nárok na vydání částky Jiřímu D-ovi odňaté a u berního úřadu uložené 16000 (15200 Kč) ať již téže, která byla odňata, nebo jiné stejné hodnoty. Avšak i v tom případě, kdyby byly peníze Jiřímu D-ovi odňaté v berním úřadě uschovány odděleně o kdyby tedy šlo o nárok na vydání určité věci, nemohla by býti žaloba ohledně celého obnosu zamítnuta z toho důvodu, že veškeré tyto peníze byly smíseny s penězi Jiřího D-a. Ustanovení § 271 obč. zák. předpokládá, že požadované hotové peníze nemohou býti rozeznány od ostatních, s nimiž byly smíseny. V tomto případě by bylo třeba, žalobkyni ve smyslu § 182 c. ř. s. vyzvati, aby udala, jaký druh peněz Jiřímu D-ovi odevzdala a aby o tonu důkazy nabídla. Z příslušných trestních spisů, kterými byl důkaz proveden, by bylo pak třeba zjistiti, jaký druh peněz byl Jiřímu D-ovi odňat. Je-li pravda, že žalobkyně odevzdala Jiřímu D-ovi 14 tisícovek a dvanáct stovek, a že D. měl svých peněz jen 110 K, pak nemohly býti tisícovky se stovkami vůbec smíseny. Nerozeznatelné smísení peněz ve smyslu § 371 obč. zák. by se mohlo týkati jen stovek. Kdyby bylo prokázáno, že žalobkyně své vlastní peníze Jiřímu D-ovi jen svěřila a že je tento měl u sebe jen jako její plnomocník, příslušel by jí a nikoli Jiřímu D-ovi nárok na vydání těchto peněz, ať již byly vzaty do soudního uschování způsobem jakýmkoli, a exekuce na tento nárok proti Jiřímu D-ovi vedená by byla nepřípustnou. Procesní soud, neuvěřiv výpovědem slyšených svědků, nezjistil žádných skutkových okolností, z nichž by mohlo býti posouzeno, je-li žalobní nárok oprávněn. Ani rozsudek soudu odvolacího neobsahuje zjištění okolností, pro spor důležitých. Za tohoto stavu věci není možno ve věci rozhodnouti.

Citace:

č. 2054. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1117-1119.