NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Č. 11968.

Váleční poškozenci:* Ustanovení prov. vlád. nař. č. 363/1922 Sb. k § 2 a) odst. 1 k zák. o požitcích válečných poškozenců, pokud stanoví, že příjmem ve smyslu zákona se rozumí příjem tvořící základ pro ukládání daně z příjmu, je ve shodě se zákonem.
(Nález ze dne 11. června 1935 č. 15638/35.)
Věc: Karel M. v H. (adv. Dr. Ferdinand Pfeifer z Liberce) proti ministerstvu sociální péče (vrch. odbor, rada Dr. Vojtěch Elsnic) o invalidní důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Žal. úřad potvrdil nař. rozhodnutím výměr zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze z 21. května 1932, kterým byl st-li přiznán invalidní důchod pro rok 1931 jen z části a kterým mu důchod ten na rok 1932 přiznám nebyl proto, poněvadž příjem st-lův v r. 1931 převyšoval součet hranice příjmové s požitky, kdežto příjem v roce 1930 docílený převyšoval sice hranici příjmovou, avšak nedosáhl součtu této a požitků. Při tom vyslovil, že příjmem k rozhodnutí o nároku st-lově na důchod jest příjem, jenž by tvořil základ pro vyměření daně důchodové, tedy příjem, jaký má na mysli vl. nař. č. 363/1922 Sb. k § 2 zák. požitkového, do kterého sluší počítati i doplatky na zaopatřovacích požitcích válečných poškozenců, které podle vl. nař. č. 175/27 Sb. k § 2 č. 3 a 4 odst. 4 podléhají zdanění a které st-li byly vyplaceny v roce 1930 částkou 4056 Kč a v r. 1931 částkou 9927,40 Kč.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost jako spornou otázku označuje právní otázku, lze-li při stanovení příjmu, jehož výše je podle § 2 zák. o požitcích válečných poškozenců č. 142/1920 Sb. rozhodnou pro přiznání důchodu válečného poškozence, započísti vše, co z titulu invalidního důchodu bylo invalidovi v rozhodném roce vyplaceno. Úřad odpovídá na otázku tu kladně, třeba šlo o doplatky za dobu delší, než právě za rozhodný rok, a dovolává se toho, že příjmem, o němž mluví § 2 cit. již zák., je příjem, tvořící základ pro ukládání daně z příjmu (nyní důchodové). Stížnost uznává, že podle prov. nař. č. 363/22 Sb. k § 2 lit. a) odst. 1 skutečně příjmem rozuměti jest to, co tvoří základ: pro ukládání daně z přijmu, tvrdí však, že toto ustanovení je v rozporu se zákonem.
Zkoumaje platnost dotyčného ustanovení cit. prov. nař., neshledal nss stanovisko stížnosti důvodným.
Podle § 2 odst. 1 zák. č. 142/20 Sb. ve znění zák. č. 39/1922 Sb., č. 79/1924 Sb. a č. 93/1929 Sb. nárok na požitky přísluší válečnému poškozenci, jehož roční příjem není větší nežli 5000 Kč; je-li však vyšší příjem menší nežli součet 5000 Kč a důchodu (§ 6 cit. zák.), jenž by válečnému poškozenci příslušel, jest mu přiznati důchod v částce, doplňující tento součet. Podle odst. 2 cit. paragrafu započítává se do příjmu příjem všech osob, k jejichž výživě válečný poškozenec podle zák. jest povinen přispívati a jež s ním bydlí ve společné domácnosti a podle odst. 3 příjem válečného poškozence a osob uvedených v odstavci 2, plynoucí z činnosti hospodářsky nesamostatné, započítává se pouze polovinou.
Citované právě ustanovení zák. pojem příjmu blíže nerozvádí. Filologický (jazykový) obsah výrazu »příjem«, použitého zákonem, může býti různý podle toho, užil-li ho zákon ve smyslu obyčejném, lidovém nebo ve smyslu právně-technickém. V obecném smyslu je příjmem všechno, co kdo na majetkové hodnotě obdrží, tedy i zcela nahodilé dary, almužny. Podle názoru nss-u nepoužil zákonodárce slova toho v tomto širokém smyslu obecném, a to již proto nikoli, že ani toto ustanovení, ani jiné ustanovení cit. zák. neuvádí, jak úřad příjem ten má zjišťovati, což ovšem by bývalo nutným, kdyby skutečně jakýkoli a veškerý příjem měl býti rozhodující. Neužil-li zákonodárce výrazu toho ve smyslu obyčejném, je na snadě výklad, že použil ho ve smyslu, ve kterém ho platné právo používalo a sice v oboru práva finančního, kde se s výrazem tím, zejména v zák. o osobních daních z příjmu lze setkati. Tomu svědčí i skutečnost, že s jistými modifikacemi stojí zákon o důchodech válečných poškozenců na témž stanovisku, jako zák. o osobních daních, že se totiž do příjmu určité osoby započítávají i příjmy osob druhých, což přece by pojmu příjmu v obecném smyslu neodpovídalo a neodpovídalo by pojmu slova toho ani, pokud lže se s ním setkati v jiných zákonech. Jestliže však potom prováděcí vl. nař. č. 363/1922 Sb. k § 2 a) odst. 1 stanovilo, že příjmem ve smyslu zákona se rozumí příjem tvořící základ pro ukládání daně z příjmu, tedy příjem po odpočtu srážek připuštěných zákony o dani z příjmu, nelze tvrditi, že by ustanovení to bylo v rozporu se zákonem, stížnost nemá v tomto bodě pravdu a jsou proto vývody její, zbudované na předpokladech, že cit. ustanovení vl. nař. je v rozporu se zákonem, bezdůvodné.

Citace:

Č. 11968. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 33-35.