NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 3 - Právo dědické a způsobilost dědická

Právo dědické a způsobilost dědická.
Právo dědické a způsobilost dědická.

1. Pojem
.
Dle práva rakouského jest dědické právo výlučným právem, celou pozůstalost nebo poměrnou její část vzíti v držbu. V širším smyslu jest rozuměti dědickým právem každé nastupování na případ smrti, tedy i nastupování odkazovníkovo (§ 535 o. o. z.). V tomto smyslu užívá obč. zák. výrazu v. z. o., § 540 na více místech (na př. §§ 538, 540, 542, 543 a j.). Právo dědické jest právo věcné, účinkující proti každému, kdo by si chtěl pozůstalost osobovati (§ 532 o. o. z.). Počíná okamžikem dědického nápadu (viz čl. Nápad dědický). Kdo ho chce užiti, musí se v tom směru, výslovně prohlásiti (viz čl. »Přihláška dědická«).
2. Titul (právní důvod) práva dědického
.
Dědické právo zakládá se buď na platném posledním pořízení zůstavitelově, buď na smlouvě dědické, pokud ji zákon připouští, buď na zákoně (§ 533 o. o. z.). Dle toho jest rozeznávati: 1. zákonné a testamentární právo dědické (hereditas legitima et testamentaria); 2. jednostranné a vzájemné právo dědické, dle toho, obsahuje-li závěr poslední vůli jedné či více osob. Vzájemné právo dědické má místo jen mezi manžely. Dle řím. práva měl platnost jen testament jednostranný. Smlouvou nemohl býti dědic povolán. Teprve v německém právu vyvinula se záhy zařízení, z nichž později vytvořily se smlouvy dědické. Dědické právo o smlouvu se opírající lze tedy pokládati za zvláštní odrůdu. Smluvní právo dědické má přednost před testamentárním, jelikož nesmí se jednostranně odvolati ke škodě toho, s nímž smlouva uzavřena (§ 1254 o. o. z.). Proto také nařizuje § 126 pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., že ten, kdo opírá své dědické právo o poslední pořízení neb o zákonnou posloupnost a popírá dědické právo jiného, v jehož prospěch svědčí smlouva dědická, potřebnými náležitostmi opatřená a co do pravosti nepopřená, proti tomuto jako žalobce vystoupiti musí. Testamentární právo dědické má přednost před zákonným. § 727 o. o. z. stanoví výslovně, že posloupnost zákonná má teprve tehdy průchod, nezanechal-li zemřelý platného posledního pořízení, neb nemohou-li neb nechtějí-li povolaní dědicové dědictví přijati. Jmenované druhy práva dědického se navzájem nevylučují a mohou tedy vedle sebe obstáti. Může tedy poměrnou část pozůstalosti obdržeti jeden dědic na základě posledního pořízení, druhý na základě smlouvy a třetí na základě zákona (§ 534 o. o. z.).
3. Převod dědického práva
.
Zemře-li dědic prve, než přijal neb zamítl napadlé dědictví, nastupují jeho dědicové v právo, dědictví přijmouti neb zamítnouti, jestliže je zůstavitel nevyloučil neb jiné poddědice nejmenoval (§ 809 o. o. z.). Vyloučil-li zůstavitel výslovně dědicovy dědice, měl by se dle Nippel-a (Erläut. sv. 5, str. 202) činiti rozdíl, zdali zůstavitel vyloučené dědice uvedl jmény či zdali je označil jen výrazem povšechným. V prvním případě slušelo by dědice dědicovy tak posuzovati, jakoby byli k dědění nezpůsobilí. Byli-li však dědicové dědicovi vyloučeni jen výrazem povšechným, nastupují na jejich místo zůstavitelovi dědici zákonní (ab intestato). Další výjimka by byla, povolal-li zůstavitel poddědice pro ten případ, že by povolaný dědic dědictví neobdržel (§ 604 o. o. z.). Právo dědické a způsobilost dědická.
585
4. Vzdání se práva dědického
.
Vzdání se práva dědického záleží v tom, že osoba k dědění oprávněná vzdává se vůči budoucímu zůstaviteli svého práva dědického; toto vzdání se jest smlouvou se zůstavitelem o právu dědickém uzavřenou, a nemá proto právní moci, stalo-li se jednostranně. Od tohoto smluveného vzdání se práva dědického liší se zamítnutí dědictví, jež se může po smrti zůstavitelově jednostranným projevem, nebo též mlčky státi (§ 805 o. o. z., § 120 říz. ve v nesp.) a jež jest vzdáním se dědictví právě napadlého. Smlouvu o vzdání se práva dědického lze uzavříti úplatně nebo bezplatně, vzhledem k části dědictví, s doložením času, výminky neb výhrady. Též lze se vzdáti práva dědického vůči zůstaviteli ve prospěch osob třetích; za to však neplatné jest dle § 879 o. o. z. za živa zůstavitele předsevzaté scizení dědictví neb odkazu, na něž scizující má naději.
Pro vzdání se práva dědického není zákonem určitá forma předepsána, a není též ke vzdání se dědického práva ohledně věna potřebí notářského aktu (nál. nejv. soudu ze dne 20. října 1879, č. 8174, sb. »Gl. U.« č. 7618). Vzdání se odkazu nemusí se státi písemně (nál. ze dne 5. května 1857, č. 2963, sb. »G1. U. « č. 335). Kdo se svým právem dědickým samostatně a platně může nakládati, jest též oprávněn předem se ho vzdáti (§§ 551, 805 o. o. z.). Nezletilci a pod. nemohou beze schválení soudu svého práva dědického platně se vzdáti (§§ 233, 865 o. o. z.), právě tak jako úpadce po zahájení konkursu (§§ 3 a 4 konk. ř., § 13 zák. ze dne 16. března 1884, č. 36 ř. z.). Plnomocníci mohou platně vzdáti se práva dědického, jen když se vykáží zvláštní, na dotčené právní jednání znějící plnou mocí.
Kdo se platně vzdal určitého práva dědického, pozbyl ho (§ 538 o. o. z.). Kdo se vzdal práva dědického, nemá ani na povinný díl nároku; vzdal-li se však kdo pouze dílu povinného, není proto ještě vyloučen z posloupnosti zákonné (ab intestato). Vzdání se práva dědického působí i na potomky (§ 551 o. o. z.), ať si vzdavší se zemřel před zůstavitelem nebo po něm (nál. ze dne 3. ledna 1856, č. 10927, sb. »Gl. U.« č. 151) a ať si potomstvo jest již narozeno čili nic. Vzdání se práva dědického má praktický a plný význam jen ohledně dědiců nepominutelných. Jen vzdá-li se dědic nepominutelný svého práva dědického vůbec, nikoliv však vzdá-li se jen svého povinného podílu, prospívá to ostatním dědicům nepominutelným, poněvadž jen v prvním případě vystupuje dědic nepominutelný z kruhu dědicův zákonných. Majitel fideikomisu může se sice vzdáti svého práva ohledně své osoby, nikoli však ohledně potomstva, třebas ho tu ještě nebylo (§ 632 o. o. z.). Vzdání se dědictví napadlého nevztahuje se na pozůstalost, která v době vzdání se nebyla známa (nál. ze dne 8. února 1870, č. 1357 sb. »G1. U.« č. 3702), (viz Přihláška dědická).
Ve příčině povinnosti poplatkové nemáme ohledně smlouvy o vzdání se práva dědického výslovného předpisu. Pokud jde o vzdání se dědictví neb odkazu právě napadlého, sluší činiti rozdíl, zdali vzdávající se odříká se dědictví neb odkazu vůbec či jen ve prospěch určité osoby, a zdali tato osoba k dědictví resp. k odkazu by byla povolána čili nic. Jen v posledním případě jde o dvojnásobný převod majetku, a proto musí se vedle poplatku z převodu majetku na případ smrti zapraviti též poplatek z darování (nař. min. fin. ze dne 23. dubna 1855, č. 2789). V ostatních případech jest užiti pol. saz. 106 B pozn. 3. Právo dědické a pozůstalost dědická.
В. Způsobilost dědická.
Ob. obč. zák. vytkl v § 538 zásadu: v. z. o., § 538 Tak prohlášena dědická způsobilost t. j. způsobilost děditi na základě posledního pořízení neb zákona za pravidlo, nezpůsobilost dědická pak za výjimku:
1. Absolutně nezpůsobilí děditi (nezpůsobilí, vůbec po někom děditi) jsou:
1. Kdož vůbec se vzdali práva něco děditi (§ 538 o. o. z.) jako
členové řádů (řeholníci), již složili slavné sliby chudoby.
2. Sběhové ode dne, kdy sběhli, až do dne, kdy se dostaví neb dodáni budou.
3. Cizinci nemohou výjimkou jure retorsionis sděditi jmění pozůstalostní, v našem státě ležící tehda, jestliže dle zákonů jejich státu naši státní občané nemohou děditi jmění v tamějším státě položené (§ 33 cit. ohledně tureckých poddaných viz protokol ze dne 5. listopadu 1868, č. 5 ř. z. z r. 1869).
2. Relativně nezpůsobilí děditi (nezpůsobilí děditi po určitých osobách) jsou ty osoby, jež soudně se přiznaly neb usvědčeny byly, že se dopustily se zůstavitelem cizoložství neb krvesmilstva; osoby ty jsou totiž mezi sebou z dědického práva na základě posledního pořízeni vyloučeny (§ 543 cit. nedostává se jim testamenti factio passiva). Dědická způsobilost musí tu býti od okamžiku dědického nápadu nepřetržitě až k přijetí dědictví. Starší kommentatoři vykládali předpis § 545: v. z. o., § 545 slovně tak, že stačí, je-li tu způsobilost pouze v době nápadu dědického. Od dob Ungrových uznává se všeobecně, že slovo »nur« znamená pouze, že způsobilost dědická nemusí tu býti před dědickým nápadem, jmenovitě ne v době zřízení závěti, jak toho dle římského práva bylo třeba. Nedostatek dědické způsobilosti během uvedené doby (od nápadu až do přijetí) má ten právní účinek, že dědic zůstavitelem neb zákonem povolaný nemůže dědictví nabyti a zemře-li, že dědictví na jeho dědice převésti nelze.
3. V širším smyslu rozuměti jest nezpůsobilostí dědickou i dědickou nehodnosť (marginální rubrika k §§ 540 až včetně 544 o. o. z.). Zákon stanoví v § 540.: v. z. o., § 540 Ačkoliv zákon jen v tomto § o dědické nehodnosti výslovně se zmiňuje, shledává novější theorie případy nehodnosti dědické i v § 542 a v § 121. § 542 o o. z. zní: v. z. o., § 542 § 121 stanoví pak trestní sankci na přestupek § 120; dle § 120 nesmí totiž těhotná žena, jejíž manželství bylo za neplatné prohlášeno, rozloučeno, neb smrtí manželovou pominulo, vejiti v nové manželství před slehnutím neb v případě pochybnosti před uplynutím šesti měsíců. Přestoupení tohoto zákazu má mimo jiné právní účinky pro manželku za následek též ztrátu výhod, jimiž ji předešlý manžel ve smlouvách svatebních, ve smlouvě dědické neb v posledním pořízení obmyslil. Jak pro nezpůsobilost dědickou v užším Právo disciplinární a církevní.
587
smyslu tak pro nehodnost dědickou nelze dědictví nabyti, jest-li tu byla nezpůsobilost neb nehodnost v době shora vytčené (od nápadu až do přijetí dědictví). Nezpůsobilost dědická liší se však od nehodnosti dědické v dvojím směru: Nehodnost dědická pomíjí, odpustí-li zůstavitel nehodnému výslovně neb mlčky; pozbude-li dědic nabyté dědictví pro svou nehodnost, dostane se dědictví to těm, již by ho byli obdrželi, kdyby nebylo napadlo dědici, který později nehodným se stal. Taková výjimka nemá však místa při nezpůsobilosti později nastalé. (Viz články: Dědic, Nápad dědický, Posloupnost’ dědická zákonná, Vydědění.)

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Právo dědické a způsobilost dědická. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 600-603.