NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 3457.

Byl-li věřitel nucen pro dlužníkovu liknavost v placení opatřiti si drahý bankovní úvěr, jest oprávněn domáhati se na dlužníku náhrady škody, jež mu tím vzešla.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1924, Rv II 441/23.)
Žalobě o zaplacení 288 527 Kč s 9 1/2 % úroky od 1. července 1922 bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelka obmezila podáním ze dne 30. května 1923 dovolání toliko na výtku, že odvolací soud souhlasně se soudem procesním přiznal žalobkyni vyšší úrok než 6 %, a opírá své dovolání v tom směru o § 503 čís. 2 c. ř. s., poněvadž prý odvolací soud na vyšší úroky uznal, nezjistiv, zda nutnost placení těchto vyšších úroků jest v příčinné souvislosti s prodlením žalované, tedy že tato je zavinila. Tuto výtku dovolatelky jest posuzovati jen s hlediska právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Odvolací soud má za to, že žalobkyně jest oprávněna žádati na žalované firmě vyšší, než zákonný úrok z prodlení proto, poněvadž pro značné nedoplatky, k nimž řadí se také její pohledávka proti žalované, odkázána jest na bankovní úvěr a musí u své banky, jak zjištěno, platiti více než 9 1/2 %. Názoru odvolacího soudu dlužno přisvědčiti. Zákon stanoví sice (čl. 287 obch. zák., § 1333 obč. zák.), že škoda, způsobená prodlením placení peněžitého závazku, se nahrazuje plněním zákonných úroků. Ustanovením tímto není však věřiteli zabráněno, by dle zásad čl. 283 obch. zák. a §u 1323 obč. zák. neuplatňoval veškeru škodu, o níž jest s to dokázati, že vzešla inu dlužníkovým prodlením, neboť § 1333 obč. zák. stanoví jen zásadu pro případy, ve kterých věřiteli prodlením dlužníka nevzešla škoda jiná, než ušlé úroky kapitálu, jehož neplacením nemohl využíti. Tuto příčinnou souvislost mezi prodlením žalované firmy a škodou žalobkyně shledává odvolací soud v tomto případě právem v tom, že žalobkyně musí použíti dražšího úvěru bankovního pro značné nedoplatky svých zákazníků, jmenovitě i žalované. Škoda sama pak záleží nejen v zákonném úroku z prodlení, ale i v rozdílu mezi tímto úrokem (6 %) a oním, jejž žalobkyně své bance byla nucena platiti (9 1/2 %), tedy v dalším penízi rovnajícím se 3 1/2 % zažalované pohledávky. Za tuto škodu odpovídá tudíž žalovaná firma žalobkyni dle uvedených zásad.

Citace:

Čís. 15151. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 491-494.