NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 3640.

Předpisu §u 1120 obč. zák. nelze použiti, byla-li smlouva nájemní uzavřena s poživatelem. Zaniklo-li požívací právo, zanikla nájemní smlouva sama sebou, aniž by bylo třeba výpovědi. Zákon o ochraně nájemců se na tento případ nevztahuje.
(Rozh. ze dne 19. března 1924, Rv I 307/24.)
Smlouvou ze dne 3. října 1918 dala Františka F-ová svému synu Františku F-ovi v požívání svůj dům. V únoru 1922 přenechal František F. v domě žalovaným byt až do 1. března 1924. Dne 20. června 1923 prodala Františka F-ová dům žalobcům, načež tito žalovali žalované o vyklizení. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud jí vyhověl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení sporné věci spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud nezodpověděl správně obě otázky, jež si sám položil, totiž: 1. zda nájemní smlouva mezi dovolateli a poživatelem Františkem F-em zanikla z důvodu, že F-ovo požívací právo dne 20. června 1923 přestalo, 2. jaký vliv má zákon o ochraně nájemníků na nájemní poměr dovolatelů. Pro posouzení této rozepře jest však rozhodující jedině otázka, zdali nájemní poměr mezi poživatelem F-em a dovolateli chráněn jest vůči žalobcům zákonem ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. Aby tomu bylo tak, byli by musili dovolatelé dokázati, že mezi nimi a žalobci vzešla a trvá nájemní smlouva. Tohoto důkazu dovolatelé nepodali. Odvolací soud zjistil, že požívací právo F-ovo dne 20. června 1923 zaniklo, a právem vyslovil, že, bylo-li by lze mluviti o nájemním právu mezi poživatelem a dovolateli, toto určitě zaniklo dne 20. června 1923, totiž toho dne, kdy zanikl jeho zdroj, kterým bylo požívací právo F-ovo. Předpisu §u 1120 obč. zák. nemůže býti užito, neboť tento předpokládá nájemní smlouvu s bývalým vlastníkem prodané nemovitosti, čehož v tomto případě není, neboť F. byl jen poživatelem, jemuž ovšem nemohlo býti s hlediska §u 509 obč. zák. bráněno, aby místnosti, k nimž měl požívací právo, nepronajal dovolatelům, ale tímto pronájmem nebyla sama sebou nájemní smlouva rozšířena na vlastníka nemovitosti a z tohoto dle §u 1120 obč. zák. na jeho právního zástupce. Z toho plyne, že jde mezi poživatelem a dovolateli o zánik nájemní smlouvy dle §u 1112 obč. zák., ve kterémžto případě zánikem nájemního předmětu, jímž je požívací právo poživatelovo, nájemní smlouva zrušuje se sama sebou, kterýžto případ vůbec nepožívá ochrany zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. (§ 1), ač tato věc v tomto sporu přichází v úvahu jenom podružně. Okolnost, zda měli žalobci vědomost o nájemní smlouvě mezi dovolateli a poživatelem F-em, jest pro tuto rozepři lhostejná a mylný je právní názor dovolatelů, že by byli musili žalobci tento nájemní poměr dle §u 1120 obč. zák. rozvázati výpovědí, neboť tohoto předpisu, jak již bylo vyloženo, v této věci nelze použiti. Dovolatelé přehlížejí právní podstatu nájemní smlouvy, která vzchází týmž způsobem jako trhová smlouva (§ 1092 obč. zák.) a je proto konseusuální smlouvou. Proto nemohou odvozovati uzavření takové smlouvy ani tím způsobem, že žalobci připustili, aby sporné místnosti byly dovolateli vyklizeny až 1. března 1924, neboť tato dobrá vůle nemůže býti považována sama o sobě za uznání, že dovolatelům přísluší toto do 1. března 1924 dovolené bydlení na základě nájemní smlouvy, která může vzejíti jenom srovnalou vůlí stran, výslovně nebo aspoň poznatelně projevenou.

Citace:

č. 3640. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 428-429.