NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Čís. 10810.

Směnečný zákon (ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928).
Nestačí materielní totožnost osoby přijatele s osobou směnečníka, nýbrž se vyžaduje i formální totožnost. Stačí, bylo-li jako směnečník udáno »Sanatorium Dr. A. a Dr. B.« a přijali-li směnku Dr. A. a Dr. B. bez přídavku »Sanatorium«.
(Rozh. ze dne 21. května 1931, Rv I 817/31.)
Jako směnečník bylo uvedeno Sanatorium Dr. G. a Dr. H. Směnku přijali Dr. G. a Dr. H. Směnečný platební příkaz byl ponechán v platnosti oběma nižšími soudy, odvolacím soudem z těchto důvodů: Jako přijatelé směnky podepsáni jsou Dr. Rudolf G., Dr. Jan H. Je nesporné, že se tito dva přijatelé zažalované směnky spolčili k řízení a zařízení sanatoria, každý jednou polovicí, že směnka byla vydána na kupní cenu zboží dodaného a použitého pro sanatorium, jež, nejsouc firmou protokolovanou, jest společností podle obč. zák. Jde tedy o výdělečnou společnost podle § 1175 obč. zák., pro niž oba společníci používají označení, jak uvedeno jest v adrese směnky, t. j. Sanatorium Dr. G., Dr. H. Takováto společnost nemá nárok na firmu, aniž na zápis do obchodního rejstříku, nemůže žalovati, nemůže však ani býti žalována. Nicméně může i taková společnost vystupovati na venek jako spo- lečenský podnik, označený zevně podle pravdy jmény svých společníků, a to buď bez přídavku nebo s přídavkem. Je-li tedy vedle pravých jmen společníků uvedena také ještě jejich nepřípustná firma, v souzeném případě »Sanatorium«, nelze uznati, že se fysickým osobám společníků nedostává způsobilosti nabývati práv, přejímati závazky a státi na soudě. V souzeném případě totožnost žalovaných jako fysických osob, vystupujících pod označením »Sanatorium Dr. G. — Dr. H«, je nepochybná. Není proto »sanatorium uvedené« ničím jiným, než žalovanými, kteří tuto svou vlastnost vyjádřili na zažalované směnce tím, že ji podepsali svými vlastními jmény jako její přijatelé. Akcept směnky podpisy žalovaných vyhovuje zákonu. Okolnost, že v adrese směnky jako směnečník (§ 3 čís. 6 sm. zák.) vyznačeno jest »Sanatorium Dr. G. — Dr. H.« jest postačující, poněvadž po zákonu stačí vyhověti požadavkům formální platnosti údaje směnečníka, jelikož se vyžaduje, že údaj ten se musí státi takovým označením, které může býti jménem právního podmětu, t. j. osoby pasivně směnečně způsobilé, a to buď jménem občanským neb obchodním. Ve směru tom stačí údaj trasáta jen jménem rodným, stačí tudíž i jméno dotyčnou osobou skutečně používané, jež ji individualisuje pro obchodní styk. Používají-li tedy přijatelé směnky pro obchodní styk pojmenování uvedeného v adrese směnky, jak je nesporno, je tím totožnost směnečníka a přijatele směnky nade vši pochybnost prokázána a jiného k platnosti směnečního závazku není třeba, ano není ani ve sporu tvrzeno, že přijatelé směnky nemají pasivní způsobilosti směnečné. Nelze proto míti za to, že směnečníkem v souzeném případu jest jiná osoba, než žalovaní, kteří směnku jako její přijatelé podepsali svými vlastními jmény bez přídavku »Sanatorium«.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), leč neprávem, neboť odvolací soud posoudil věc po právní stránce úplně správně. Dovolatelé se poukazují na správné důvody napadeného rozsudku, jež nebyly vyvráceny vývody dovolání. Tvrzení dovolatelů, že i v akceptu jest uvedeno sanatorium, odporuje spisům, neboť, jak již soudy nižších stolic správně vystihly, podepsali dovolatelé spornou směnku bez tohoto označení. Lze přisvědčiti dovolatelům, že nestačí pouhá materielní totožnost osoby akceptantovy s osobou směnečníka, nýbrž že se vyžaduje »formální totožnost«. Avšak tento požadavek nesmí býti přepínán tak, že by i bezvýznamná odchylka v tomto směru ve směnce byla na závadu její platnosti. Že dovolatelé sami nepřikládali zmíněné odchylce význam a pojali směnky v tom smyslu, že oni sami jsou směnečníky, vyplývá již z toho, že směnku přijali (srov. Grünhut, Wechselrecht II., str. 213 a Staub, Kommentar čl. 21, § 6).

Citace:

Čís. 10810. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 736-737.