NPD documents search: Všehrd, 8 (1927) - Negotiorum gestio a versio in rem jako žaloby z obohacení podle právních názorů Kodexu tereziánského.

Chudinské procento.

I. Ch. p. je dávka veřejná, která se vybírá od zcizitele věcí movitých i nemovitých z výtěžku docíleného veřejnou dobrovolnou dražbou ve prospěch obecní péče chudinské.
S hlediska finanční vědy je to dávka účelová, kterou lze nejspíše počítati k daním obchodovým. Chudinské procento.
Podle dnešního stavu právního je to dávka k účelům obecním, poněvadž péče chudinská náleží v dnešním právu k samostatnému oboru působnosti obcí, není však pravou dávkou obecní v technickém slova smyslu, nejen proto, že o ní obecní zastupitelstvo se neusnáší (§ 24 ob. fin. nov. č. 329/1921 Sb.), nýbrž a hlavně proto, že vůbec na berním právu obce se nezakládá, náležejíc k „důchodům zákonem určeným“ (gesetzliche Zuflüsse), jež do obecní pokladny plynou pro obecní chudinský fond (§ 21 čes. chud. zák. č. 59/1868 z. z., § 3 slez. zem. zák. č. 5/1870 z. z.).
Podle Budw. A 4907/1907 a Boh. adm. 2649, jež učinily pokus sestrojiti pravděpodobný legislativní důvod této dávky, slušelo by ji považovati za příspěvek k účelům veřejným uložený z důvodu prospěchu z veřejného zařízení (t. j. z institutu veřejné dražby) získaného.
II. Původ a vývoj. Zákonný základ k ch-mu p-u byl položen pro „všechny dědičné země“ dvor. reskriptem z 6. VI. 1761 (sb. pol. zák. sv. IV., č. 586), když již před tím bylo dvor. dekretem z 25. IV. 1750 (Codex austr. díl V., str. 501) zavedeno pro Vídeň. V celé řadě dalších dvor. reskriptů, nařízení a dekretů dvor. kanceláře, řízených na gubernia (jako dvor. nař. z 11. IV. 1781 u Kropatschka sv. I., str. 266, dvor. dekret z 13. XII. 1808, sb. pol. zák. sv. 31., str. 124, dekret dvor. kanceláře z 1. IV. 1814 (čes. gub.) u Kropatschka sv. 34., č. 62), a v četných guberniálních nařízeních, řízených na krajské úřady, byl dvor. reskript z r. 1761 po tehdejším způsobu opětovně uváděn na paměť (srov. Boh. adm. 2649, Budw. A 11996/1917 a Stubenrauch: „Handbuch der österr. Verw.-Ges.-Kunde“, 1856, 2. vyd., II. sv., str. 210). Tyto starší normy jsou v podstatě dosud platným právem. Srov. § 6 nař. č. 146/1855 ř. z. a Boh. adm. 2649.
Ch. p. zavedené původně pro t. zv. cassa pauperum (Almosen- und Armenkassa), které byly asi jen ve velkých městech, bylo záhy přikázáno, v Čechách, jak se zdá, dvor. dekretem z 12. II. 1784 (cit. v čes. gub. nař. z 30. VI. 1821, čes. sb. prov. zák. sv. 3., č. 189) farním ústavům chudinským (Lokalarmeninstitute). Tyto ústavy byly k naléhání několika josefinských dekretů (na př. z 9. XI. 1782, sb. pol. zák. sv. I., str. 246, k tomu Budw. A 7195/1893) uváděny v život podle vzoru Bouquoyova chudinského ústavu (spolku lásky k bližnímu). Od konce XVIII. stol. vsunují se farní chudinské ústavy mezi chudého a dosavadního nositele chudinského břemene, za něhož (srov. Mischler v čl. níž citovaném, Budw. A 7195/1893 a j.) všeobecně jest pokládána obec, což však sotva dopadá na obyvatelstvo poddanské, o jehož zaopatření v nouzi náleželo pečovati pozemkové vrchnosti (srov. J. v. Mayern: Kreisämtliche Wissenschaft, 1776, Fragepunkt 222; Kostetzky: System der polit. Gesetze Böhmens, 1818, 2. díl, sv. 2., str. 604, čes. gub. nař. z 20. X. 1825, sb. prov. zák. sv. 7., str. 336, a Schopf: Rechte und Pflichten des Grundherrn, Praha 1847, §§ 128, 150). Chudinské ústavy mají přes svůj fakultativní vznik po některých stránkách, jichž zde není možno sledovati, ráz veřejného ústavu, a to nejen proto, že byly postaveny pod dozor a „protektorát“ krajského úřadu, a že v ch-m p-u byla jim přikázána veřejná dávka. Po zavedení obecních zřízení byly farní ústavy chudinské někde (ve Slezsku zák. z 10. XII. 1869, č. 5/1870 z. z.) výslovně zrušeny, jinde (v Čechách chud. zák. č. 59/68 z. z.) aspoň svého jmění, byť dikcí poněkud pochybnou, ve prospěch obecních fondů chudinských zbaveny, jinde však (na Moravě) při životě zachovány (Budw. 7195/1893). Všude však ch. p. přešlo nyní na obce (obecní fondy chudinské), které podle obecních zřízení z let šedesátých (čes. § 28, č. 8, mor. a slez. § 27, č. 8) i podle obecních statutů a podle dom. zák. č. 105/1863 ř. z. jsou hlavními nositeli chudinské péče.
O farních ústavech chudinských podrobněji v. Bráf pod heslem: Chudinství v Ottově Naučném slovníku, Mischler pod heslem: Armenpflege v Mischler-Ulbrichově: Österr. Staatswörterbuch, v Mayerhoferově Handbuchu sv. V., 2, str. 214, a Englišovo: Chudinství v král. Českém v XIII. sv. zpráv čes. zems. statist. úřadu, str. 278.
III. Ch. p. vybírá se při veřejných dražbách dobrovolných. Pojem tento je vyložen pod heslem Dražba. Znakem veřejnosti dražby zabývají se nálezy Budw. A 10781/1915, Boh. adm. 2813, 4850. Pro dobrovolnost dražby je podle Budw. A 3321/1905 příznačné, že dražby domáhá se sám vlastník pro sebe, nikoli osoby třetí proti vlastníku, a že dražba nemá vlivu na práva osob třetích na draženém objektu váznoucí (§ 277 nesp. pat. č. 208/1854 ř. z.). Dražba nepřestává býti dobrovolnou, jestliže koná se následkem soudního rozsudku na rozdělení spoluvlastnictví (§§ 830, 843 všeob. obč. zák.), Chudinské procento.
jehož si jeden ze spoluvlastníků proti ostatním vydobyl. Dobrovolnou není dražba ruční zástavy podle čl. 311 obch. zák. (Budw. A 894/1902 a j.) a dražba přepravovaného zboží podle čl. 409 obch. zák. (Budw. A 7228/1893), ani dražba propadlých zástav v zastavárně (Budw. A 7505/1893).
Dražbou myslí se dražební prodej, nikoli veřejné soutěže zadávací (viz heslo Dodávky). Téměř všecky normy o ch-m p-u, počínajíc již dvor. reskriptem z roku 1761, mluví o „licitaci“ ve spojení buďsi s „prodejem“, s „prodávajícím“ nebo se „zcizením“ nebo „s výtěžkem prodeje“ (Erlös des Verkaufes).
Na předmětu dražebním nezáleží. Starší normy stejně jako § 28 čes. chud. zák. č. 59/1868 z. z. mluví o dražbách „statků movitých a nemovitých“ („bewegliche und unbewegliche Güter“). Zvláštní případy v Budw. A 2114/1903 dražba ovoce na stromech, A 7736/1910 dražba trávy na stojato. K věcem movitým počítají se ovšem i práva (§§ 285, 292, 298, 299 všeob. obč. zák.). Judikatura uznala kdysi i licitační propachtování pozemků (Budw. A 8928/1895) za dražbu ch-mu p-u podrobenou. Nález klade arci větší váhu na licit. řád z 15. VII. 1786 (§ 8), než na obsah norem o ch-m p-u, který jediné může rozhodovati. Správně proto dovozují opačné nálezy pozdější (Budw. A 4237/1906, 4729/1906), že při licitačním pachtu nezcizuje se právo již existentní, tedy věc ve smyslu §§ 1053, 285, 292 všeob. obč. zák., nýbrž že se dražbou právo (obligační) teprve zakládá. I při pronájmu honitby podle honeb. zák. č. 49/1866 z. z. (§ 6), mor. č. 4/1914 (§ 8), slez. č. 42/1903 (§ 6), byl by podle toho předmět dávky, t. j. dražební zcizení práva, dán. Judikatury k této otázce není.
Vady dražebního řízení nemohou podle (pochybného) nálezu Budw. A 8056/1911 zmařiti dávkové povinnosti, ani když dražba nemovitosti byla provedena bez svolení a předepsané součinnosti soudu. Lze však pochybovati, že by akt, který jako veřejná dražba je neplatný, mohl přivoditi dávkovou povinnost, která dle svého zákonného založení veřejnou dražbu předpokládá.
Povinným subjektem dávky je prodávající. Byla-li věc dražbou prodaná ve spoluvlastnictví, jsou dávkou povinni všichni spoluvlastníci, i ten, jenž sám vydražil. Jsou však poplatní každý jen podle poměru svého podílu, nikoli solidárně. Budw. A 4907/1907, 6485/1909, 10897/1915.
Základ vyměření je docílená cena (hrubý výtěžek). Někdejší prakse, která z docílené ceny odrážela dluhy a břemena na nemovitosti váznoucí a byla i některými dekrety dvor. kanceláře (tak z 1. I. 1814, Kropatschek-Goutta, sv. 34., č. 62), jakož i instrukcí o farních ústavech chudinských (čes. sb. prov. zák. sv. 7., č. 166, § 15 příl.) výslovně uznána, byla nakonec odstraněna dekretem dvor. kanceláře z 24. III. 1837 (čes. sb. prov. zák. sv. 19., č. 243).
Sazba dávková činila v našich zemích vždy jen 1%.
K úrokům z prodlení poplatník není povinen (Budw. A 7976/1911).
IV. Nejtemnější stránka této starobylé instituce je řízení. O vyměřování a způsobu vybírání ch-ho p-a starší normy buď vůbec mlčí, nebo aspoň — jako čes. gub. nař. z 20. X. 1825 (sb. prov. zák. sv. 7., č. 166, § 17 příl.) — nevyslovují se dosti určitě. Pozdější min. nař. č. 146/1855 ř. z. upravuje hlavně otázku, kterému chudinskému ústavu má se dražebního ch-ho p-a dostati, stanovíc, že při dražbách nemovitostí je to chudinský ústav obce rei sitae, a leží-li nemovitost v několika obcích, ústavy všech těchto obcí podle poměru rozlohy nemovitosti, při dražbách movitostí je to chudinský ústav obce, v níž dražba se konala. Následují pak ustanovení pro případ, že není ústavu chudinského, a pro případ, že je jich několik pro různá náboženská vyznání. Posléze se decernát o přikázání ch-ho p-a „in vorkommenden Fällen“ vyhražuje úřadům politickým. (Srov. Budw. A 2115/1903, 6739/1909 a j.)
Nař. min. sprav. z 6. X. a z 25. 11. 1889, vyhlášená jen ve věstníku (r. 1889, č. 57 a 58) tohoto ministerstva (neodchylujíce se mnoho od čes. gub. nař. z 20. X. 1825 sb. prov. zák. sv. 7., č. 166, § 17 příl.), stanoví o vybírání ch-ho p-a jen tolik, že při dobrovolných soudních dražbách movitostí má dražební orgán ch. p. z výtěžku sám vybrati a chudinskému fondu odevzdati, kdežto při dražbách nemovitostí má soud chudinskému fondu sděliti všecka potřebná data.
Normy o ch-m p-u nepamatovaly na formální předpis této dávky; patrně předpokládaly, že vybírání bude se díti způsobem neformálným bez intervence správního aktu. Není divu, že prakse octla se na rozpacích, nadešla-li potřeba ch. p. formálně vyměřiti nebo rozhodnouti spor o
Slovník veřejného práva českosl. 54 dávkovou povinnost, neboť bylo nesnadno nalézti úřad k tomu příslušný. Judikatura šla dvěma proudy, jež střídavě nabývaly vrchu. Jeden přiznával příslušnost úřadům politickým (na př. Budw. A 3291/1886, 13484/1899, nepřímo též 12431/1899, A 1677/1903 a j.), druhý a hlavní uznával za příslušné úřady samosprávné, z nich zejm. Budw. A 6929/1892, 7790/1894, A 4907/1907, 6737/1909, 8056/1911 a mn. j. Na konec v odborném plenu z 31. XII. 1917 a v Budw. A 11996 a 11997 zvítězila příslušnost úřadů politických. Lze zde jen odkázati na obšírné odůvodnění prvého z obou nálezů, kde však nejsou úplně vyčerpány argumenty, jež pro konečné stanovisko judikatury mluví. K tomu Boh. adm. 2649 (č. 2813 je spíše nedopatření než vědomá recidiva).
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ch. p. zavedeno není.
Emil Hácha.

Citace:

Chudinské procento. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 861-864.