NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 970.

Ustanovení § 187 tr. zák. předpokládá, aby náhrada veškeré škody stala se dříve, než-li se vrchnostenské osobě dostalo provinění pachatelovo vůbec k vědomosti.
Spoluvinník není účasten beztrestnosti dle § 187 tr. zák., nepřispěl-li ničím ku náhradě škody, jež pachatelem zcela byla nahražena. Nestačí, že radil pachateli, by škodu nahradil.
(Rozh. ze dne 26. října 1922, Kr I 660/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými a to: Josef K. ml. zločinem krádeže, naznačeným v §§ 171, 173, 174 II a) tr. zák., a Hynek B. zločinem spoluviny na krádeži ve smyslu §§ 5, 171, 173, 174 II a) tr. zák. Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 b) § 281 tr. ř. brojí zmateční stížnost obžalovaného Josefa K-a proti rozsudku z té příčiny, že obžalovanému nebyl přiznán trestnost vylučující důvod účinné lítosti dle § 187 tr. zák. Leč neprávem. Nalézací soud uznal sice, že obžalovaný nahradil veškerou škodu, z jeho činu povstalou, vyslovil však naproti tomu, že se tak stalo již pozdě. Tomuto stanovisku nelze, přihlíží-li se ke skutkovým zjištěním rozsudku a zejména к výpovědi vrchního četnického strážmistra. Josefa L-а, jíž se zmateční stížnost dovolává, vytýkati právní omyl. Ustanovení § 187 tr. zák. předpokládá, by náhrada veškeré škody stala se dříve, nežli soud anebo vrchnost zví o pachatelově provinění. Dle toho činí zákon beztrestnost odvislou od pouhého zvědění provinění pachatelova vrchnostenskou osobou, tudíž jedině od toho, dostalo-li se osobě této provinění pachatelovo vůbec k vědomosti. O tom nemůže však býti zejména vůči výpovědi jmenovaného strážmistra nejmenší pochybnosti. Udalť tento, že obžalovaný při domovní prohlídce, k níž byl svědek přizván jako asistence, nejprve tvrdil, že kmen pochází z jeho lesa, pak se ale přiznal, že ho odcizil z panského lesa, a prohlásil se ochotným dřevo zaplatiti, načež lesní adjunkt V. pravil svědkovi, že si to s obžalovaným sám vyrovná. Zjištěno je a obžalovaný sám doznává, že vyrovnání to stalo se tím způsobem, že obžalovaný druhý den po domovní prohlídce složil na lesním úřadě 820 K za odcizený kmen. V tomto stavu věci nenalézá nijaké opory údaj stížnosti, že buď náhrada škody nebo tvrzené ujednání o náhradě její stalo se časově před tím, nežli četnický strážmistr o krádeži obžalovaného zvěděl; vycházíť z výpovědi strážmistra na jevo, že obžalovaný prohlásil pouze ochotu dřevo, zaplatiti a že adjunkt V. projevil rovněž jen ochotu, že se s obžalovaným sám vyrovná; o nějakém hotovém ujednání náhrady škody nemůže býti proto řeči, nehledě k tomu, že i toto by dle nepochybného znění zákona musilo tu býti dříve, nežli strážmistr o provinění obžalovaného zvěděl. S hlediska zákona je nerozhodno, v čem záležela účast strážmistra L-а při domovní prohlídce, zda totiž měl při prohlídce jen asistovati a nikoli ji prováděti a při ní vyšetřovati, jako je nezávažno, že o, věci neučinil trestního oznámení, poněvadž stačí, že při úkonu tom, k němuž byl přibrán nikoli jako osoba soukromá, nýbrž jakožto orgán bezpečnostního úřadu, zvěděl o provinění obžalovaného.
Neoprávněnou je však i zmateční stížnost spoluobžalovaného Hynka В-a, jenž v části, veřejnému roku vyhražené, stěžuje si rovněž do nepřiznání beztrestnosti ve smyslu § 187 tr. zák. a uplatňuje z příčiny té důvod zmatečnosti čís. 9 b) § 281 tr. ř. Stěžovatel byl uznán spoluvinným na krádeži, spáchané obžalovaným Josefem K-em, proto, že krádež tuto radou nastrojil, k ní úmyslně příčinu zavdal, k vykopání jejímu přispěl. Nemůže býti sporu o tom, že stěžovatel jako návodce krádeže byl zodpovědným s K-em za veškerou škodu rukou společnou a nerozdílnou. Neboť poměr na škodě, již oba společně způsobili a kterou tudíž každému z nich v celém rozsahu přičítati dlužno, nelze v tomto případě vyšetřiti. Ačkoli spoluobžalovaný K. veškerou škodu, ze společné trestné činnosti vzešlou, zapravil a ač zapravení toto stalo se, pokud jde o obžalovaného В-a, před tím, nežli strážmistr L. o jeho spoluvině zvěděl, nemůže obžalovaný přes to uplatňovati nárok na beztrestnost dle § 187 tr. zák. Nehledě k tomu, že stěžovatel se k činu vůbec nedoznal, naopak stále rozhodně popíral, nepodnikl dle zjištění rozsudku se své strany zhola ničeho, co by nasvědčovalo tomu, že se snažil účinným způsobem shladiti následky svého činu; a jen tehdy, kdyby bylo prokázáno, že k náhradě škody, spoluobžalovaným K-em zapravené, přispěl nějakou byť sebe menší částkou, mohlo by se o něm tvrditi, že projevil ve smyslu zákona účinnou lítost. K opodstatnění této nestačilo by ještě, že radil K-ovi a naléhal naň, by škodu nahradil, poněvadž zákon uznává za účinnou jen takovou lítost, která se jeví ve faktické náhradě škody. Tvrzení stížnosti je ostatně v odporu s výpovědí stěžovatele, jenž udal sice, že radil k zaplacení dřeva na lesním úřadě, avšak nikoli obžalovanému K-ovi, nýbrž jeho mezitím zemřelému otci a teprve asi třetí den po domovní prohlídce, kdežto obžalovaný K. nahradil dle zjištění rozsudku škodu druhý den po prohlídce.

Citace:

č. 970. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 470-472.