Čís. 364 dis.

Zlehčení cti a vážnosti stavu, neoznámil-li advokát cesionáři, jemuž postoupil palmární pohledávku proti svému klientovi, že ji klient později omylem zaplatil v jeho kanceláři, nevydal-li cesionáři přijatý peníz, ani jej nesložil k soudu a podal-li proti exekuci, vedené cesionářem na klientovo jmění, v zastoupení klientově oposiční žalobu, v níž uplatňoval, že klient zaplatil vymáhanou pohledávku do jeho rukou.
(Rozh. ze dne 28. května 1938, Ds II 6/36.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů adokacie zamítl odvolání obvněného Dr. A., advokáta v J., z nálezu kárné rady advokátní komory, jímž byl stěžovatel uznán vinným kárným přečinem porušení povinností povolání a zlehčování cti a vážnosti stavu, pokud odvolání čelilo proti odsuzující části nálezu pro přečim zlehčení cti a vážnosti stavu, vyhověl mu však, pokud napadalo kvalifikací činu ve výroku nálezu uvedeného též jako přečin porušení povinností povolání, a tento výrok zrušil.
Z důvodů:
Proti nálezu kárné rady, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu, uplatňuje obviněný v odvolání nesprávné právní posouzení a neúplnost řízení.
Doznáním obviněného a obsahem spisů okresního soudu v J. čís. C 256/34 je zjištěno, aniž zjištění to obviněný napadá, že obviněný postoupil roku 1930 svou palmární pohledávku 515 Kč, kterou měl proti manželům S., Národní záložně a úvěrnímu ústavu z. s. s r. o. v Z., že tento peněžní ústav získal roku 1931 proti J. S-ové co do této pohledávky exekuční titul, že na to j. S-ová pohledávku tu zaplatila v advokátní kanceláři obviněného, že tento cesionářku o tom neuvědomil, že cesionářka, nevědouc, že pohledávka byla zaplacena, zavedla roku 1934 k vydobytí oné pohledávky proti J. S-ové exekuci vnucenou dražbou jejích nemovitostí, za níž obviněný podal jménem J. S-ové proti vymáhající věřitelce oposiční žalobu, v níž uvedl, že vymáhaná pohledávka byla po vzniku exekučního titulu zaplacena do jeho rukou.
V tomto jednání obviněného shledala kárná rada právem kárný přečin zlehčení cti a vážnosti stavu. Není sice vyvrácena obhajoba obviněného, že původně nevěděl, že J. S-ová pohledávku 515 Kč s přísl., když byla o její zaplacení žalována, v jeho kanceláři zaplatila, naopak je obhajoba tato podepřena výpovědí kancelářského úředníka obviněného, jenž byl vyslechnut jako svědek v oposičním sporu vedeném u okresního soudu. v J. pod značkou spisovou C 256/34. Okolnost ta nezbavuje však jednání obviněného rázu kárného přečinu. Neboť jakmile obviněný nabyl vědomosti o tom, že pohledávka, postoupená jím svého času Národní záložně a úvěrnímu ústavu v Z., byla nedopatřením J. S-ové zaplacena v jeho kanceláři a že jmenovaný peněžní ústav, nevěda o tom, vedl k vydobytí této pohledávky exekuci vnucenou dražbou nemovitostí J. S-ové, bylo na něm, chtěl-li se vyvarovati důvodné výtce, že porušil čest a vážnost stavovskou, aby tyto neblahé následky zaviněné nedopatřením jeho kanceláře ihned napravil, a to jednak zpravením Národní záložny o pravém stavu věci a odevzdáním příslušné částky cesionářce, nebo pokud měl za to, že jí částka ta nepřísluší, složeními částky té k soudu, jednak i odčiněním škody způsobené J. S-ové zaměstnancem jeho kanceláře, za jehož nedbalost obviněný odpovídá. Neučinil-li tak a podal-li dokonce jménem své bývalé dlužnice J. S-ové proti své cesionářce oposiční žalobu, mohl tento závadný jeho postup vyvolati nepříznivý úsudek osob jiných, při nejmenším těch, které byly zúčastněny na sporu C 256/34, též o ostatních členech advokátského stavu, čehož si obviněný vzhledem ke své inteligenci a povolání musel býti vědom. Neuvědomil-li si ráz svého jednání, mohlo se tak státi jen proto, že neuvažoval o věci s pečlivostí, jíž bylo třeba a jež byla možná, což stačí k naplnění skutkové podstaty kárného přečinu. Na věci nemůže měniti nic okolnost, že Národní záložna a úvěrní ústav v Z. se s nezdarem — jak tvrdí obviněný v odvolání — domáhá na obviněném zaplacení 2 000 Kč žalobou projednávanou u okresního soudu v Z. pod značkou spisovou C II 1300/34, neboť ze spisů těch plyne, že tato pohledávka není v přímé spojitosti s věcí, jež je podkladem kárného případu rozhodnutého napadeným nálezem. Nebylo proto třeba vyčkávati pravoplatnosti rozhodnutí ve sporu C II 1300/34.

Citace:

Čís. 364 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 480-482.