Číslo 2. Rok 1912.
Zprávy
Právnické Jednoty Moravské
V Brně.

Příspěvek k výkladu revisního důvodu omylného právního posouzení věci dle § 503., č. 4. c. s. ř.

Napsal Karel Flieder, dvorní rada při nejvyšším dvoru soudním a kasačním ve Vídni.
Než přistoupím k vlastnímu předmětu pojednání svého, budiž mi dovoleno zmíniti se předem o dvou věcech, nejvyššího soudního dvoru se týkajících.
Pomýšlím při tom jednak na jeho přetížení pracemi, jednak na výtky, jeho nálezům a rozhodnutím s mnoha stran činěné. Všeobecně se uznává, že jest nejvyšší soud prací přetížen a sice tak, že z toho může vzejíti povážlivé váznutí výkonu spravedlnosti.
Sama vláda dokládá ji ciferně v důvodech svého návrhu zákona o výkonu soudnictví při vrchních soudech zemských, jakož i při nejvyšším soudu co soudu civilním i kasačním, kterýž před krátkou dobou opětně v poslanecké sněmovně předložila.1
Nesnesitelnou tíseň, nastalou návalem práce u nejvyššího soudu, uznává nejpovolanější osoba, sám první president jeho,2 s výslovným uvedením, že týž dosáhl poslední hranice své dělnosti.
Jest tudíž žádoucno, aby v brzku nastala velmi značná úleva a sice taková, která bude účinnou, úspěšnou a trvalou — a netoliko pro krátkou, takřka přechodní dobu, po jejížto uplynutí by zase nastala stará přetíženost.
Jest to věru v zájmu konání spravedlnosti, aby nejvyšší soud přetížen nebyl, žádoucno, aby mu dopřáno bylo času ku rozvážné, klidné a důkladné práci. Souhlasiti možno s každou reformou, při níž vnitřní cena judikatury neutrpí a její jednotnost bude zachována, tedy nikoliv ohrožena. Pak také potká se snaha s úspěchem, aby nálezy různých senátů nejv. soudu pokud možno v soulad byly uvedeny.3
Snahu o reformu nejvyššího soudu sprovázely v posledních letech projevy nepříznivé kritiky o jeho působnosti.
Bylo dokonce tvrzeno, že neuspokojující judikatura nejv. soudu má na postavení stavu advokátního vliv nepříznivý.
V příčině té byl tento poznatek ve valné hromadě advokátní komory v království Českém, dne 25. listopadu 1906 konané, mluvčím výboru takto odůvodněn:
»Jest zkušeností nezvratně prokázáno, že kvalita soudnictví ve státě jest spolehlivým měřítkem jeho kulturního vývoje. Svědomitá, spolehlivá, na vědeckém základě spočívající judikatura nejvyšších instancí ve státě budí a posiluje právní vědomí státních občanů, zvyšuje jejich důvěru k právní bezpečnosti a poskytuje záruku pro zdárný vývoj právního a společenského života.
Rozhodnutí nejvyšších instancí, která mezi stranami tvoří nezměnitelně platné právo, musí býti taková, aby proti nim nebyly možný námitky, a musí poskytovati uspokojení, že byla důkladně uvážena, že bylo přihlíženo ke všemu, co jest skutkově neb právně relevantním, takže, pokud při lidské nedokonalosti jest to vůbec možno, bylo přiřknuto právo té straně, na jejíž straně skutečně jest.
Rozhodnutí nejvyšších instancí mají a musí býti směrodatná pro judikaturu celé říše, ona musí také napomáhati tvoření práva, jde-li o rozhodnutí otázek, které následkem nových poměrů, nového společenského života, nových vynálezů atd. mají býti poprvé rozřešeny.
Bohužel jest nepopiratelná zkušenost, že judikatura našeho nejvyššího soudu této veliké úloze přiměřeným způsobem nevyhovuje. Zajisté není nutno v tomto kruhu, ve kterém každému z nás touto smutnou zkušeností citelně jest trpěti, zvláště uváděti a probírati jednotlivé křiklavé případy a nedostatky této judikatury.
Jest všeobecně známo, že soudnictví našeho nejvyššího soudu v nejnovější době a zvláště ve věcech trestních, jmenovitě pokud jde o delikty politické, náboženské a tiskové, jest pozadu.
Judikatura ve věcech civilních nejen že není jednotná, nýbrž přímo si odporující ; a sice odporující si ne snad proto, že se změnily poměry, nebo že se následkem vývoje práva utvořily nové právní názory, nýbrž odporující si za týchž předpokladů, za týchž poměrů a v téže době.
Velmi často vynese se u nejvyššího soudu rozhodnutí na základě subjektivního pocitu spravedlnosti, aniž by se mohlo vhodně odůvodniti positivními ustanoveními zákona. Následkem přetížení prací, nedostatku fysické síly nezbytně nabývá často převahy snaha, býti hotov s vyměřenou prací, aniž by se snad mohla věnovati přiměřená pozornost kvalitě vykonané práce.
Jaké pocity takové soudnictví u státních občanů vůbec a u postižených zvláště musí vyvolati, netřeba ovšem uváděti. V obyvatelstvu klesá důvěra v judikaturu, často se mu vtírá vědomí, že se mu s toho místa, které kat exochén je povoláno právo vyřknouti a nezměnitelné právo mezi stranami utvořiti, děje přímo bezpráví. Jaký vliv má takové soudnictví na postavení stavu právních zástupců, cítí tito sami nejvíce.
Následkem vylíčeného způsobu judikatury mizí to, co zakládá vážnost, prestiž advokáta, to, co má býti pro něho základem důvěry u obyvatelstva.«
Než, již dosti těchto a podobných výtek!
Nejsem k tomu povolán, abych hájil dobrou pověst soudu nejvyššího a jeho působení. Pronáším pouze vlastní úsudek, že plenární jeho rozhodnutí, jakož nálezy, zanesené do knihy judikátů a sbírky repertoria, které právě zaručiti mají jednotnost a tím i rovnost práva, jsou důkladně propracovány a vynikají bystrostí myšlenek a správným výkladem i použitím zákona, opírajícím se o historický vývin z materialií snesený, veškeré pomůcky literární a bohatou zkušenost životní.
Lituji takových útoků, seznávaje u vlastního pramene, že každý soudce nejvyšší takřka v potu tváří se snaží, aby v každém jednotlivém případu zjednal právu a spravedlnosti průchod.
Bylo by přirozeně ješitným blouznilstvím, domnívati se, že soudcovské poklesky a tím i bezpráví lze úplně zprovoditi se světa. Soudcovské pochybení právě tak jako nedokonalost lidského myšlení, v němž má své kořeny, nelze úplně odstraniti na tak dlouho, dokud úřad soudcovský zastávají lidé. Přiznati jest, že zažehnati sluší v každém právním státu bezpráví zaviněné. Pramen poznání nemůže soudce nabyti z knih, spisů a slov; zřídlem, které u věčném víření stále se obnovuje, a kdykoliv se lidský rozum domníval, že je zarazil, vždy znova vyráží v nových tvarech, v nových drahách — jest skutečný život! Umění rozuměti spojitosti věci, správně vystihnouti, jak jsou spolu sdruženy sociální a hospodářské zjevy, správnou měrou odhadnouti a oceniti ženoucí síly, které ovládají veškeré vlnobití života, nelze nabýti učením, nýbrž jen životní zkušeností.
Jak toto hledisko nabývá v životě právním stále většího významu a jak vysoko je obyvatelstvem ceněno, vidíme z toho, že stále více přibývá zvláštních soudů. Tyto zdroje poznání — vědu a skutečný život — před soudním dvorem spolu sblížiti, jest jedním z nejdůležitějších prostředků ku povznesení justice. 4
Spravedlivé a přísné kritice i nejvyšší soud ochotně se podrobuje.
Neslouží však nutnému zachování jeho autority, když mnohý z právních přátel činí jej zodpovědným za zklamání naděje v zavedeném sporu, zvláště v bohužel dosti častých případech, kde spor zakončil s výsledkem nepříznivým nikoliv snad proto, že právo při straně podlehlé nebylo, nýbrž z důvodu, že mu právní zástupce neprozřetelným a neobratným vedením rozepře, nesprávným označením a použitím, jakož nedokonalým provedením opravných prostředků průchodu zjednati nedovedl. To ovšem strana podlehlá, ač-li se dozví příčiny svého neúspěchu, těžce chápe a tím více trpce nese.5 Za své poměrně krátké působnosti u nejvyššího soudního dvoru měl jsem bohužel příležitost seznati, že mnohá revise nesetká se s úspěchem jen, poněvadž nebyla s pravým pochopením věci sepsána a že neobsahovala oněch návrhů, kterých bylo třeba ku změně, případně zrušení rozsudku soudu odvolacího.
Varovným příkladem zhoubných následků, spojených s nedostatečným odvoláním a dovoláním budiž nález nejv. soudního dvoru ze dne 29. prosince 1910, č. j. Rv III. 341/10, uvěř. v příloze Věstníka pro r. 1911, pod č. ř. 1311, na str. 49. a násl. v důležitém sporu horním.
Soudní řád tvary, za kterých se spor provádí, přesně stanovil; nepovšimnutí těchto útvarů vedlo by k řízení beze všech forem. Proto si strana stěžovati nesmí na formalismus, když se její opravný prostředek pro nešetření procesních předpisů odvrhne.
Trefně praví Klein, Vorlesungen, na str. 229.: Gesetzliche Formvorschriften schlieBen richterliches Ermessen in Bezug auf die obligät erklärten Formen begrifflich aus. Zweck der Uberweisung an das richterliche Ermessen ist: es soll nur das innere sachliche Bedürfnis des einzelnen Verhältnisses schalten. Das würde, auf die Prozesshandlungen und ihre Form bezogen, dem Gerichte eine fast übermenschliche Arbeit und Mühe auflasten und in das gerichtliche Verfahren heillose Unsicherheit und Willkühr hineintragen. Der Rechtsschutz fordert seiner Funktion, des zu schützenden Rechteshalber, leicht handbare Formen, geprágt nach allgemeinen typischen Durchschnittskriterien und Beobachtung dieser Formen ... a na st. 231.: . . . das Gericht hat wenig Ursache, hierin allzugroBe Nachsicht zu iiben. Im Gegenteile, für die Rechtspflege u. alle daran Beteiligten kann es nur von Nutzen sein, wenn die Parteien, d. h. deren Vertreter daran gewohnt und dazu gedrängt werden, sich vor Erhebung der Berufung (platí napořád i o revisi) genau darüber Rechenschaft zu geben, was an dem Urteile, mit dem sie unzufrieden sind, oder an dem Verfahren wirklich dem Gesetze nicht entspricht, was daran verletzend, irrtümlich ist. Den Berufungsantrag darnach zu bilden und die zur Praezisierung des Antrages unentbehrlichen Berufungs- (Revisions-) gründe zu bezeichnen, das ist ein Reservat der Parteien, das müssen sie ausschließlich auf ihre Verantwortung nehmen...
Kéž by si mnohý právní zástupce, který podlehnuv v rozepři proti třetí instanci ostrou kritikou se obrací a na ni žehrá, tato zlatá slova zapamatoval!
Po této exkursi přistupme k vlastnímu, nadpisem určenému pojednání!
Bylo by klamným míněním domnívati se, že nejvyšší jako revisní soud má moc, sílu a právo, aby odčinil veškeré bezpráví, které snad v obou nižších stolicích straně bylo přivoděno. Z tohoto klamu nutno předem každého vyvésti. Nesmíme zapomenouti, že mezi opravnými prostředky odvolání (Berufung) a dovolání (Revision) je dalekosáhlý rozdíl.
Odvolání našeho sporného řízení nikdo nemůže činiti výčitky, že není institucí liberální. Žádá se sice přesné uvedení důvodů odvolacích a oznámení příčiny, proč se bere rozsudek v odpor. Odvolací soud má také bezpečně zvěděti, v čem a kde odvolateli po jeho náhledu bylo ublíženo; týž nemá nikdy zůstati v nejistotě, kde vězí pramen zla, kde a kdy prvý soudce pochybil, jinak však odvolatel omezován býti nemá. Ve volbě odvolacích důvodů se tedy stěžovateli ponechává úplná vůle: nechť sám vybere si z hojnosti léků mu podávaných pravý, nejúčinnější. Proto také zákon odvolacích důvodů nikde nevypočetl a ukládá v § 497. c. s. ř. soudci odvolacími za povinnost, že jeho rozhodnutí obsahovati má všechny sporné stránky, přiřčeného neb odepřeného nároku se týkající, které podle odvolacích návrhů vyžadují rozboru a posouzení v instanci druhé.
Jest tedy odvolateli možno a jest přípustno, odpírati rozsudku prvého soudu z těch nejrůznějších a nejrozmanitějších hledisek: skutkového, důkazového a právního.6
Poněvadž tedy odvolatel není vázán zákonem žádnými ohledy — trefně praví motivy vládní osnovy: »Alle Seiten des Verfahrens und des Urteiles sind der Prüfung unterworfen,« pak zase ». . . kurz die Berufung und das Berufungsverfahren sollen keinem Beschwerdepunkte principiell verschlossen sein ...« a jinde » ... kein Mangel wird der Anfechtung entzogen« —, jest mu také dovoleno, poukázati k tomu, že děj, rozhodnutí za základ položený, není správně a dostatečně zjištěn, že důkazy nejsou dosti opatrně, vhodně a svědomitě oceněny a uváženy, že soudce prvý neměl se dáti předsevzatými důkazy vésti k přesvědčení jím nabytému, že stávající pravidla důkazní, zkušenost životní poukazují k odchylným závěrům v ohledu skutkovém.7
Daleko užší jest obor působnosti nejvyšší soudní instance ve sporech občanských. Týž jest taxativním uvedením dovolacích důvodů v § 503. c. s. ř. přesně označen. .V těchto důvodech revisních nenalézáme však ustanovení, že by třetí stolice s hlediska samostatného pátrání po materielní pravdě a na základě vlastního přesvědčení přezkoumati mohla neb směla skutkový základ v rozsudku odvolacího soudu snesený neb z rozsudku procesního soudce první instance převzatý, pročež bude se jí tímto, ač-li neshledá vad v § 503., č. 1. až 3. c. s. ř. uvedených, při právním posouzení věci vždy říditi.
Nejvyšší soud není povolán, aby skutečnosti zjišťoval a tyto odvolacím soudem zjištěné přezkoumal a to ani pak, kdyby uvažování důkazů nižšími soudy nezdálo se mu býti správným.
Nemá tudíž také mimořádného práva, kteréž jest soudu kasačnímu v § 362., č. 3. ř. s. tr. přiznáno, aby při závažných pochybnostech v příčině skutečností (trestnímu) rozsudku za základ položených mohl a směl i zvrátiti rozsudek v odpor vzatý.
Kdo se nejvyššího soudu jako revisního dovolává, nechť si je toho dobře vědom, že se mu jest, až na odchylky shora uvedené, spokojiti se stavem skutkovým, jak v rozsudku soudu odvolacího jest ať samostatně zjištěn, ať z rozsudku soudce prvého převzat. Na tomto základě budiž opravný prostředek revise zbudován. Za cenu ztráty samostatného přezkoumání skutkového děje musela býti možnost revise vykoupena a zajištěna.8 Jednu ruku má tudíž třetí stolice takřka spoutánu, druhou pouze volně vládne. Pak ovšem chápeme, proč úspěch revise jest poměrně skrovný. Na jeho vrub kladou se rozhodnutí, která vlastně učinily soudy nižší a která soud nejvyšší v mezích revise dle § 503. c. s. ř. ani pozměniti nemohl. Skutkovým zjištěním a přesvědčením soudu, že věc tak a ne jinak se sběhla, jest v mnoho případech osud sporu rozhodnut, poněvadž při nepochybnosti otázky právní na výsledku se nic změnili nedá. Revise jest sice pod záminkou a rouškou provedení jednoho z revisních důvodů § 503. možná a přípustná, však bez ceny, stává se vlastně svévolnou. Proto jest nadmíru důležitým, aby sobě každý, kdo na revisi pracuje, ať jejím zhotovením, ať rozsouzením téže, uvědomil přesně rozdíl otázky skutkové a právní.
Rozlišování obou není tak snadno, jak by se na první pohled zdáti mohlo. Naopak patří k nejtěžším právnickým problémům a k předmětům, kterými se nejvyšší instanci, jak jsem se za své činnosti u nejvyššího soudu přesvědčil, častěji zabývati jest.
Každý úřad, tím více tedy i soud nejvyšší, musí míti stále na paměti obor a hranice své příslušnosti a působnosti. Kde tedy zákon sám mu brání zasahovati, nesmí vykonávati úkolu soudcovského, třebas by i byl soudem nejvyšším. Není mu zapotřebí, ba ani dovoleno, bráti na sebe zodpovědnost, kterou zákon vyloučenu míti si přeje. A dojista jeví se v jistých případech jakási náchylnost, ba mocná touha, aby přesunutím otázky skutkové do oboru právnického posouzení věci dopomoženo bylo k právu straně ukřivděné. Leč tu platí zásada: Lex dura est, sed lex est.
Snahám takovým musí býti zabráněno poukazem na ustanovení § 503. č. 4. c. s. ř., které zní, že dovolání (revise) může žádáno býti z důvodu, poněvadž rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tím dotýkáme se již jádra věci, připomínajíce, že v rakouské literatuře látka tato jest příliš málo probrána, kdežto judikatura nejvyššího soudu — jemu jedinému vlastně jest slovo uděleno — ex professo se s ní nezabývá. V konkrétních případech nejvyššímu soudu arciť jest se projeviti, co pokládá za otázku skutkovou. Zásadních a plenárních rozhodnutí v tom směru není. Bude připomenuto později, v kterém směru panuje jakási nejistota a kolísavost.
Ríšsko-německá literatura jest již bohatší; než i tato opírá se ponejvíce o nálezy říšského soudu v Lipsku. Při použití říšsko-německé vědy a judikatury třeba jest zvláštní opatrnosti, poněvadž soudní řád pro říši německou připouští revisi pro každé příčinné porušení zákona ať procesního ať materielního (§§ jeho 549., 550. a násl.).
Rozhodnutí soudcovské děje se ve způsobě syllogismu, jehož předvětím (Obersatz, propositio major) jest zákon či právní předpis, závětím (Untersatz, propositio minor) pak zjištěné skutečnosti, z jejichž subsumpce pod ono předvětí vyplývá s logickou nutností přiznání neb oduznání práva rozsudkem. Máme tudíž dva hlavní živly a dvojí různorodou činnost při rozsuzování.
Ony živly představují zákonné neb jiné závazné předpisy (právní norma) a pak skutečnosti.
Pod onou dvojí činností soudcovskou vyrozumívá se:
1. jednak zjišťování děje (skutků či skutkových okolností) žalobě a obranám za základ položeného,
2. jednak vyhledání a používání zákonného neb jiného závazného předpisu s ohledem na zjištěný děj, čili právnické posuzování děje, věci.
Zvláštní váhu sluší klásti na slovo: právnické, poněvadž soudce i při oné duševní činnosti, která ku nabytí přesvědčení vede, posuzuje.9
Rozlišování této dvojí činnosti jest zhusta dosti nesnadno, poněvadž jedna činnost do druhé zasahá a tím takořka splývá.
Jak se děj žalobní a obran zjišťuje, není předmětem této úvahy. Není-li nesporným, a není-li soudce vázán na řídká jen pravidla důkazní, nastává volnost přesvědčení soudcovského. Tato kardinální zásada jak v civilním, tak trestním řízení platná (§ 272. c. s. ř. a § 258. ř. s. tr.) týče se povždy jen skutků, nikdy právních pojmů, nikoliv činnosti právnické, tedy právnického posuzování, podřizování zjištěného děje některému předpisu právnímu.10
Abychom tedy cestou správnou se ubírali, jest nám především bedlivě a opatrně si uvědomiti, co se vlastně pod skutky, skutkovými okolnostmi, skutkovým důvodem, sporným dějem atd. (zákon volí slova: »tatsächlicher Grund« v § 11. c. s. ř., »behauptete Tatsachen« v § 266., »tatsächliche Behauptungen« v § 267., »Tatsachen« v §§ 269., 270., 375., 376., 385., 496. a j. v., »streitige Tatsache« v §§ 277. a 374., »streitige, fur die Entscheidung erhebliche Tatsachen« v § 371.) vyrozumívá?
Skutečnostmi možno nazvati ony výjevy, kteréž jsou buď bezprostředně samy neb prostředně pomocí svých účinků smysly poznatelny.
Definice skutečností dle Pollaka (Civilprozessrecht, str. 406) zní: Die Tatsachenbehauptungen (kurz Tatsachen genannt) sind wie die Rechts- und Erfahrungssátze Urteile, aber Wahrnehmungsurteile des einzelnen Falles, des konkreten Tatbestandes, Wissenserklärungen liber die dem Einzelfalle angehorenden konkréten Geschehnisse und Zustände sowohl der AuBenwelt als auch des Seelenlebens.
Pro obor práva procesního a pro úkol náš postačí nám také definice, že skutkovými okolnostmi jsou zpravidla ty, které jsou předmětem důkazu.11
Předmětem dokazování mohou však ovšem také býti předpisy právní (právní obyčeje či právo obyčejové, cizozemské zákony), místní zvyklosti obchodní a pravidla zkušenostní. Mimochodem řečeno, jsou tato pravidla na rozdíl od skutečností podmíněné úsudky, kterým, any se na životní zkušenosti zakládají, přiznati jest povahu jistého pravidla pro příště, pro čas budoucí: poněvadž dle nabyté zkušenosti jistý příběh má v zápětí určité účinky, soudí a očekává se, že i v konkrétním případě tak nastane. Liší se od předpisů právních tím, že tyto jsou rozkazy, onyno úsudky, od skutečností pak tím, že skutečnosti představují konkrétní příběh jednotlivého sporu, pravidla zkušenostní však nikoliv.
Důležitým jest, že celá řada předpisů právních přímo a nutně předpokládá použití pravidel zkušenostních, poněvadž mají na zřeteli pojmy, kterých by se bez těchto pravidel ani použíti nemohlo, any pojmy v zákoně použité bližšího zákonitého určení a označení postrádají. Příkladmo se uvádí: řádný postup obchodní (ordnungsmäßiger Geschäftsgang) ve smyslu čl. 347. obch. zák.; péče řádného povozníka dle čl. 399. obch. zák.; dům a statek venkovský (Haus und Landgut) dle § 151. ex. ř.; obchodní zboží prostředního druhu a hodnoty dle čl. 335. obch. zák.; stavba dle §§ 417. až 419. ob. zák. obč.; obyčejné schopnosti dle § 1297. ob. zák. obč. a j. v. »Dokazovati sluší faktické okolnosti (§§ 245., č. 3., 266., 371., 321., č. 3.), tudíž vše, co jako výsledek působení přírody anebo činnosti lidské smysly pozorovati lze, ať události, vlastnosti osob a věci aneb činy dovolené neb nedovolené. « »Někdy ve sporu jsou rozhodný příběhy zevně nezřejmé, oprávnění zakládající, měnící nebo rušící, jako vědomost a nevědění o něčem, bázeň, omyl (nedorozumění). Pokud nejde o dolíčení těchto vnitrných příběhů čili tak zv. facta interna (innerliche Tatsachen 12, jakožto základů procesních výhod, kdež stačí pouhé osvědčení, nezbývá než dokazovati duševní stav, kterýž jednajícího ovládal, z těch okolností zevnějších, ve kterých se ona smysly nepostižitelná duševní disposice zračila, čili: sluší dokazovati zevně zřejmé výsledky vnitřních, smysly nedostižných příčin (§§ 326., 777., 870., 1437. obč. z.). Nejen bytí, nýbrž i nebytí jistého stavu věci, nenaskytnutí se určitého činu,«13 nedostatek vůle, přetvářka (simulace), příčiny následky a účinky utrpěného poranění a pod. jsou předmětem důkazu a nesou tudíž ráz skutkových okolností. —
Přistupme nyní k druhé činnosti soudcovské, spočívající v právním posouzení věci.
Na základě zjištěných skutečností činí soudce závěr, zda-li a komu právo přiznává aneb oduznává. Tím dosahuje soudcovská činnost svého vrcholu, zde zračí se jeho znalost zákona, jeho duševní vyspělost a bystrost, jeho soudnost. Soudcovský um slaví tu své triumfy, naráží však také na úskalí a ve víru různých mínění může také ztratiti pevný a pravý směr. Zde osvědčuje se průpověď: Scire leges non est verba earum tenere, sed vim ac potestatem. (Ostatek příště.) Číslo 3. Rok 1912.
Zprávy
Právnické Jednoty Moravské
V Brně.

Příspěvek k výkladu revisního důvodu omylného právního posouzení věci dle § 503., č. 4. c. s. ř.

Napsal Karel Flieder, dvorní rada při nejvyšším dvoru soudním a kasačním ve Vídni.
(Ostatek.)
V rámci dovolacího důvodu § 503., č. 4. c. s. ř. přezkoumává třetí stolice děj ať prvním, ať odvolacím soudcem zjištěný s ohledem na žalobní žádost a revisní návrh s hlediska právního, a to úplně samostatně a nezávisle od názorů soudů nižších. Omylné právní posouzení věci, vždy se zřetelem na žalobní návrh, na sporný předmět, na meritum, soudem odvolacím mohlo se státi nejrůznějším způsobem, tudíž použitím nepříhodného, přehlédnutím rozhodného předpisu, nesprávným výkladem jeho.14
Poněvadž však žalobní návrh může míti za předmět jak právo materielní (tedy na př. žalobu o zapravení kupní ceny, o uznání vydržené služebnosti atd.) tak — zde ovšem jen v omezených případech — právo procesní (tedy příkladmo: žalobu o obnovu, pro zmatečnost, nepřípustnost cizozemské exekuce, dání jistoty dle § 407. c. s. ř., zapravení přiměřeného odškodného pro svévoli dle § 408. c. s. ř.), dle toho také dovolací soud zkoumá, zda-li věc na základě daného práva materielního neb procesního (formálního) správně či mylně byla posouzena.
Nevylučuje se ani tu přezkoumání, kde zákon (§ 273. c. s. ř.) při náhradě škody, interesse, výživného a bolestného přenechává soudci stanovení obnosu podle volného uvážení, vždyť jedná se zde o to, přisouditi straně peněžitý obnos, jakýž jí dle práva přísluší.15
Nesprávné použití předpisů v podružných otázkách rázu procesního (formálního) sem nespadá, poněvadž se tyto věci tedy žalobního žádání nedotýkají.16
Řečeno již bylo, že nelze tento revisní důvod uplatňovati při nesprávném ocenění předsevzatých důkazů; to platí i pak, když právně omylně použito bylo zákonem stanovených pravidel důkazních (průvodních).17 Mnohotvárný život lidský jest nevyčerpatelnou studnicí nejrůznějších a nejrozmanitějších poměrů právních; bylo by tedy pošetilým, chtíti vypočítati veškeré ony případy, v nichž možno se dovolávati revisního důvodu omylného právního posouzení věci. Rada jejich je nekonečná, počet nepřehledný. Příkladmo jen uvádím případy, často se opakující, jaksi typické, kde revise z důvodů § 503., č. 4 c. s. ř. jest možná a nepochybná.
Přezkoumání soudem nejvyšším podléhá na příklad otázka, zda-li právní jednání odporuje dobrým mravům a je-li dle zákona dovoleno a přípustno; zda-li z jistého konání či opomenutí vyplývá zavinění18 (culpa); zda-li zjištěné okolnosti skutkové opravňují k závěru, že jest tu compensatio culpae, důvodu k rozloučení neb zrušení manželství, je-li tu držba věci neb práv, nabyl-li kdo vlastnictví neb práva zástavního. Nejvyšší soud samostatně posuzuje, je-li tu smlouvy dodavací neb komisionářské, je-li kdo držitelem bezelstným neb obmyslným (bona aut mala fides), možno-li jisté zařízení pokládati za stavbu, jisté prohlášení za vzdání se (Verzicht) neb zaručení, možno-li z jistých skutečností souditi na smlouvu mlčky učiněnou (§ 863. ob. z. obč.), nastalo-li vydržení neb promlčení, je-li smlouva úplatná neb darovací, koupě pevná (fix Geschäft), splátková, má-li strana způsobilost procesní, je-li obec vůbec a za jakých podmínek k právním činům způsobilou, sluší-li elektrický proud pokládati za věc movitou, jistý závod za továrnu a j. v.
Spornou je otázka, pokud soudu revisnímu přísluší samostatné právo, vykládati listiny (smlouvy, poslední pořízení, jednostranná jiná prohlášení a pod.).
V příčině listin možno rozeznávati trojí různý druh činnosti soudcovské, trojí způsob, kde soudce se listinou zabývati má.
Za prvé: Listiny možno použíti jako průvodu k dokazování skutečnosti, události mimo ni ležící a se stavší. Tu listina obsahuje příkladmo přiznání, jakési vysvědčení, dobrozdání neb aspoň známky (indicie) pro takovéto skutečnosti.
V těchto případech má listina sloužiti pouze k účelům důkazním a stanoviti její průvodní moc a význam, jest úkolem ocenění důkazů. Sem činnost soudu revisního nespadá, tu jest vyloučena.19 Toť nepochybno.
Za druhé: Přecházíme k případům, kde listina obsahu je prohlášení, právní jednání zakládající, kde mezi stranama jest ale nejisto a sporno, co vlastně osoby, listinu vystavivši měly na mysli, co vlastně tedy onou listinou mínily vyjeviti, prohlásiti.
Uvádím k porozumění snadnějšímu tři příklady: 1. Otec odkazuje v písemném posledním pořízení staršímu synu »svůj dům v X. s příslušenstvím mladšímu obnos peněžitý. 2. Rodiče, postupujíce svou usedlost synovi a snaše, vyhražují si »k svému úplnému zaopatření bez zkrácení sypaný výměnek«. Tam je sporno, odkázal-li otec synu dům s pozemky všemi, zde přísluší-li vdově výměnek v témže rozsahu, jako za žití obou manželů, tedy nezkrácený. 3. Pachtéř pozemků dle listiny bére na se mimo placení pachtovného též placení daní a přirážek. Sporno mezi stranami původními, mají-li se pod přirážkami vyrozumívati též příspěvky meliorační.
Že prohlášení v listině uvedené vskutku se stalo, zpravidla přiznáním pravosti podpisu na listině na jisto jest postaveno (§§ 294., 312. c. s. ř.).20
Nastávají nyní dvě otázky:
Odpovídá obsah listiny vůli stran či ne?
Odpovídá-li, v jakém smyslu sluší ono listinné prohlášení vykládati, čili jinými slovy, co měly při tom strany na mysli, co vlastně chtěly projeviti?
Odpověď na otázku prvou sluší zařaditi mezi úkol soudcovský, který se zjištěním skutečností zabývá.21
Odpověď k otázce druhé je těžší a spletitější.
Není předmětem tohoto pojednání rozebírati, jakým způsobem možno význam obsahu listin vyšetřiti a jak se tudíž smlouvy vykládají. Úkol ten spadá do oboru práva materielního.22 Pro naše pojednání stačí vytčení, že takový výklad může býti předsevzat dvojím způsobem,
1. buď tím, že se pouze a jedině používá pravidel vykládacích v zákoně vytčených, tak na př. ustanovení §§ 6.—8., 484., 655. a násl., 914.—916. ob. z. obč., čl. 278. a 279. a j. v., tedy včetně smyslu slovního, pravidel mluvnických, logických a pravidel zkušenostních (Erfahrungssätze);
2. aneb tím, že za účelem vyšetření pravé vůle stran, toho, co použitím slov a vět v listině obsažených strany vlastně zamýšley, berou se na pomoc okolnosti mimo listinu se nalézající, skutečnosti při sepsání listiny i po té sběhlé, což může se státi výslechem stran, na listině súčastněných, svědků dotyčných, právních zástupců spolupůsobících, znalců rčení a průpovědí v krajině obvyklých, zjištěním toho, jak strany již po léta smlouvu plnily a pod.
V prvém případě přísluší soudu revisnímu právo, aby ve své působnosti výklad stanovil a výklad nižších soudů mocí práva mu v § 503., č. 4. c. s. ř. uděleného samostatně přezkoumal. Náš nejvyšší soud práva toho také zásadně a v plné míře používá.
V případě druhém jest nepochybno, že nejvyššímu soudu jest účtovati se skutkovými okolnostmi, jak je byli soudové nižší zjistili. Vedou-li tyto okolnosti ku bezpečnému výkladu vůle stran a není-li předpis § 887. ob. z. obč. tomu na újmu — což v každém jednotlivém případě zvláště posouditi jest — bude soud nejvyšší výkladem nižších soudů, o skutkové zjištění se opírajícím vázán.
Vysvětlím to na určitém případě shora vzpomenutém.
Výslechem svědků a stran se zjistilo, že pronájemce naléhal na to, aby do smlouvy pojato bylo mezi ním a nájemcem zřejmě a pevně smluvené ustanovení, že tento přejímá bez srážky pachtovného veškeré daně, přirážky a příspěvky meliorační. Po vysvětlení právního zástupce, že není třeba, aby o příspěvcích melioračních zmínka se stala, poněvadž dle jeho názoru pod slovem: přirážky i příspěvky meliorační se vyrozumívají, upuštěno od toho, tyto ve smlouvě zvláště vyjádřiti.
V takovémto případě nejde o použití předpisů § 887. ob. z. obč., poněvadž ústní dohoda nerůzní se od obsahu listiny, došla ve smlouvě výrazu, ovšem volbou nevhodného slova, tak že zjištění pravé vůle stran a toho, co použitím slova: »přirážky« strany měly na zřeteli, ví že i soud revisní. Nemá tu tedy nejvyšší soud volnost vlastního, samostatného výkladu.
Ovšem věci by měly jinou tvářnost, kdyby spor se prováděl nikoliv mezi stranama, které měly na smlouvě účast, nýbrž mezi jejich nástupci neb vůbec osobami třetími. Pak ustupují skutečnosti, smlouvu sprovázející, do pozadí. Pro výklad smlouvy zbývá pak jen její písemný obsah.
Mutatis mutandis platí tu i o posl. pořízení a jiných jednostranných prohlášeních.
Připomínám však ihned, že nejvyšší soud náš i v těch případech, kde nižší soudy použily k výkladu obsahu listiny okolností mimo ni se nalézajících (»tatsächliches Auslegungsmaterial«), vindikuje si právo samostatně listinu vyložiti, tudíž k jsoucnosti dovolacího důvodu č. 4. § 503. c. s. ř. přisvědčiti, pozná-li, že v konkrétním případě rozhoduje jedině obsah listiny, bez ohledu na vykládací pomůcky mimo ni ležící a že těchto v určitém případě vůbec užito býti nemělo. Pak skutkový materiál vykládací pomíjí a pouze pravidelného, řádného v zákoně stanoveného se dovolává. Za třetí. Zde máme na mysli ony případy, kde nepochybným jest jak obsah listiny, tak i předmět vůle stran, jasným a zřejmým tedy, co strany měly na mysli, co vyjádřiti mínily.
Sporným zůstává jen právnické posouzení, podřadění obsahu listiny zákonnému ustanovení neb jinému závaznému předpisu, na př. je-li smlouva úplatná či ne, je-li ku její platnosti zapotřebí formy spisu notářského, představuje-li smlouvu kupní neb komisionářskou a pod.
Že toto čistě právnické posouzení věci podléhá přezkoumání soudem dovolacím, věda i soudnictví jsou za jedno.
Tím blížím se ku konci.
Zbývá jen ještě zmíniti se několika slovy o těch případech, o nichž sporno, spadají-li do oboru skutkového, neb-li jsou svou povahou předmětem právnického rozboru.
Pro právo trestní máme základ spolehlivější. Toť pochopitelno, uváží-li se, že trestní řád jest bezmála o čtvrt století déle v platnosti než civilní soudní řízení.
Judikatura soudu zrušovacího, majíc stále na paměti předpisy §§ 258. a 288., č. 3. ř. s. tr., dospěla tu již k určitým, vyhraněným výsledkům.
Tam, kde otázka skutková zasahá hluboce do otázky právní, obě takřka nerozlučně jsou spojeny, kasační soud přiznává si právo k posouzení, zda-li výrok soudce prvého nesvědčí o mylném posuzování v otázce právní.
Případy tyto známy jsou pod názvem: quaestiones mixtae. K takým smíšeným otázkám patří příkladmo výrok, že žalovaný mohl (či nemohl) postřehnouti nebezpečí svého jednání, že hrozba byla způsobilou, vzbuditi v osobě ohrožené důvodné obavy, že použitý prostředek byl způsobilým k vyvolání omylu a klamu, že pronesené obvinění mohlo vésti k trestnímu šetření, že při poskytování úvěru bylo zneužito nouze, nezkušenosti dlužníkovy, že padělání známky ochranné stalo se způsobem ke klamu způsobilým a pod.23
Zásad těchto užiti jest ovšem i v řízení civilním. Vždy a všude sluší míti na zřeteli, že možno čeliti výroku soudů nižších ohledně otázky skutkové revisí o důvod č. 4. § 503. c. s. ř. se opírající, dá-li se prokázati, že zjištění a úsudek právní z něho vyplývající ve věci samé jest právně omylným.
Úmysl, kterým strany byly při jednání právním ovládány, jest součástkou jejich vůle; poněvadž však tuto řaditi jest ku vnitrným stavům, na které jest souditi ze zevnějších zjevů, i zjištění úmyslu stran patří k otázce skutkové. Skutkovým zjištěním nižších soudů jest soud nejvyšší vázán, což platí i ohledně úmyslu.24 Přezkoumání třetí stolicí by možno bylo jen v tom směru, kde zákon při jistých právních jednáních (na př. naříkatelných dle zákona odpůrčího) vyžaduje úmyslu zvláštního a kde nižší soudce úmysl zákonem požadovaný právně omylně vyložil. Pak mylný výrok soudce nižšího týče se vlastně věci hlavní. Praxe nejvyššího soudu není v této věci ještě pevně ustálena.
Ještě několik slov o rozdílu mezi právem obyčejovým a místními obchodními zvyklostmi, pokud týž látky naší se dotýká.
Právo obyčejové (čl. 1. obch. zák.) jest podpůrným, objektivním právem. Podléhá tudíž všeobecným předpisům pro použití práva objektivního.
Soudu revisnímu jest k němu z povinnosti úřadu zříti, pokud mu známo jest, třebas by se strany práva obyčejového nebyly dovolávaly.
Nesprávné použití práva obyčejového (Handelsgewohnheitsrecht, Handelsgebrauch) zakládá tudíž dovolací důvod § 503., č. 4. c. s. ř.25
Poněkud jinak se to má při místních obchodních zvyklostech (ušance, faktische, uneigentliche Handelsgebräuche) dle čl. 279. obch. zák.26
Zvyklosti podobné nejsou žádným právem objektivním, slouží z pravidla za prostředek k výkladu vůle stran a platí jen vůči tomu, kdo se jim podrobil, pak ale také proti zákonu dispositivnímu. Obchodních zvyklostí nemůže dovolací soud použiti, ne- ní-li jejich existence v rozsudcích nižších soudů zjištěna. Stalo-li se ale tak, pak i nejvyšší soud z povinnosti úřadu k nim přihlíží a i pomocí nich právní podstatu a význam obchodů vykládá. V tomto směru podrobeno jest právní posouzení, za pomoci právních zvyklostí učiněné taktéž revisnímu důvodu nesprávného právního posouzení věci. Shora bylo vyloženo, že zjistiti vůli stran jest úkolem a předmětem rázu skutkového, v kterémž směru soud dovolací mimo jisté případy výkladů listin vázán jest zjištěním, soudy nižšími se stavším. Byla-li tudíž vůle stran při právním jednání pomocí obchodních zvyklostí případně i jiných prostředků důkazních v jistém směru na jisto postavena, zjištění takové rázu skutkového nepodléhá přezkoumání na základě revisního důvodu č. 4. § 503. c. s. ř.27
Je-li právní názor stiženého rozsudku mylným, rozhodnutí samo však při použití správného předpisu přes to ve věci odůvodněno, mine se revise dle § 503., č. 4. c. s. ř. účinkem.28 Že tímto pojednáním není veškerá látka vyčerpána, toho dobře jsem si vědom. Nesnadnost látky vybízí ku zvláštní opatrnosti a brání tomu zabíhati do dalších podrobností.
Snad se mi postupem času podaří mezery zde stávající vyplniti a přispěti tím k dalšímu vytříbení názorů, této látky se týkajících. Dojde-li pojednání toto povšimnuti a porozumění i v řadách těch, kteří k výkonu spravedlnosti sepisováním revisí spolupůsobí, zajisté se z toho spisovatel bude těšiti. Opakuji s důrazem: Kdo dovolání buduje na základě revisního důvodu omylného právního posouzení věci, nechť má povždy na zřeteli skutková zjištění soudu odvolacího, která týž buď sám učinil (viz §§ 488. a 489. c. s. ř.), neb převzal z rozsudku soudu prvního.
Poslednější nastane ve dvou případech; jednou když soud odvolací, nepokládaje odvolací důvod nesprávného ocenění výsledků jednání a důkazů provedených, v procesních spisech prvního soudce a v rozsudku první instance na jisto postavených za důvodný, dle vlastního přezkoumání bez opakování důkazů k nim přistoupí a je schválí, aneb když položí svému rozhodnutí výsledky ty za základ, poněvadž vůbec nebyly dotčeny odvolacími důvody (§ 498., odst. 1. c. s. ř.).
Náš dovolací důvod dle § 503., č. 4. předpokládá tudíž nutně a ve všech případech, aby dovolatel prokázal, že na děj, rozsudkům nižších soudů za základ položeného zákona neb jiného předpisu právního užito bylo nesprávně. Týž neopravňuje k uplatňování skutečností nezjištěných. Nepřípustno jest, uchýliti se od zjištěného děje a chtíti jej nahraditi jiným, libovolně sestrojeným. Takové počínání má již předem v zápětí neúspěch revise.. To platí stejnou měrou o zmatečních stížnostech pro řízení před soudem kasačním (§ 288., č. 3. ř. s. tr.). Pak ovšem se vysvětluje, proč velký počet zmatečných stížností ve smyslu zákona ze dne 31. prosince 1877, č. 3. ř. z. pro rok 1878, již v řízení neveřejném pro nesprávné, zákonu neodpovídající provedení se zavrhuje.
Nedostatek zjištění děje, pro správné právní posouzení nutného vytýká se odvolacím důvodem dle § 496., č. 2. a 3. c. s. ř., případně dovolacím důvodem č. 2. § 503. c. s. ř. s přiměřeným návrhem na zrušení rozsudku první instance, případně stolice druhé.
Pak alespoň dovolatel jest prost výčitky, že neúspěch revise zavinily již předem nedostatky rázu formálního. A přec tak mnohý z právních zástupců by této spravedlivé výtce neunikl!

Pozn. zasíl. 1) Nebylo by účelno, rozebírati zde jednotlivá ustanovení této osnovy. Podotýkám jen, že vláda se vší rozhodností staví se proti tomu, aby příslušnost vrchních zemských soudů byla rozmnožena pověřením jich k rozhodování revisí ve sporech menší hodnoty, a že snaha osnovy jde jediné tam, uleviti nejvyššímu soudu způsobem tím, že se možnost revise při dvou souhlasných rozhodnutích v jistých sporech vůbec odpírá a přípustnost revisijního rekursu (stížnosti) i tam, kde se oba nižší soudy různě usnesly, omezuje. Dle všeho setká se osnova s velkými obtížemi v sněmovně poslanců, ačkoliv jejího brzkého uzákonění by si bylo velice přáti. Jako všude v Rakousku i zde hraje otázka národnostní velikou úlohu. Ta k nejvyššímu soudu, opodál stojícímu, nejméně proniká, pročež u různých národností zjevná jest snaha, nejvyšší soud jako třetí stolici v dosavadním rozsahu zachovati. Přívrženci strany sociálně-demokratické nemohou se zase dobře spřáteliti s myšlenkou, že má nastati zhoršení stavu dosavadního, kde mimo rozepře bagatelní ve všech jiných možno se dovolávati soudu nejvyššího, v tom směru, že jedna a to nejdůležitější instance má odpadnouti. O přetížení nejv. soudu a o návrzích na nápravu srovnej pojednání v Právníku z r. 1907, na str. 24. a násl.
Srovnej jeho článek pod názvem: Beiträge zur Reform des Obersten Gerichtshofes v Ger.-Ztg. z r. 1909, č. 1. a 2.
Jak objem činnosti nejv. soudu vůčihledě každým rokem roste a stoupá, zjevno již z toho, že počet revisí, který v r. 1897 obnášel 3702, dosáhnul v r. 1910 výše 8374. Rok 1911 končí opětným značným stoupnutím agendy ve všech odvětvích.
K tomu viz úřední věstník advokátní komory v král. Českém z r. 1906, č. 6. na str.67.
K nezřízeným útokům na rozhodnutí nejv. soudu propůjčuje se jeden vídeňský právnický časopis, který — nomina šunt odiosa — neuvádím. Ještě za svého úředního působení v Chrudimi prostudoval jsem důkladně několik sporů s nálezy nejv. soudu, ostře kritisovanými, a pokaždé shledal, že nepříznivé posouzení bylo jednostranné, neodůvodněno a že rozhodnutí poslední instance po mém soudu stavu věci a zákonu úplné odpovídalo. S potěšením četl jsem v Právníku z r. 1911, na str. 360., pojednáni: »Povšechný význam nálezů nejvyššího soudu«, a odporučuji pročtení jeho každému jich přísnému kritikovi. Málokterý případ (spor) rovná se druhému, skorém každý obklopen jest ovzduším, které na soudce s sebou působí, a protož nechť bedlivě se uváží pokyny v onom článku snesené. I v Německu brojí se proti nálezům nejvyšší stolice. Správně ale odpovídá kritikům Stein v knize: »Das private Wissen des Richters«: ». . . Die zustimmende Entscheid uns ist nur dann eine willkommene Stütze der eigenen Ansicht, wenn sie auí denselben Gründen beruht; die abweichende aber ohne Kenntnis ihrer Grunde zu bekámpfen, widersprache der Würde des höchsten Gerichtshofes. Wer dem deutschen Reich s gericht entgegentritt, muß auch in der Wahl seiner Waffen das Bewußtsein der ernsten Verantwortlichkeit sein es Beginnens erkennen lassen.« I v Německu dochází k tomu, že nespravedlivé útoky na soudní nálezy nezůstávají bez odpovědi. O tom viz Deutsche Richterzeitung z r. 1911, na str. 676.: ... und doch ist jeder Anlaß willkommen, um ein nichtgenehmes Urteil mit einem Ausfall auf das Berufsrichtertum zu schelten . . .
O tom Materialien, I., na str. 348. a násl., pak mé pojednání pod názvem: »0 volném uvažování důkazů v civ. řízení odvolacím, uvěř. v Právníku z r. 1900, č. 1. a 2., které vyšlo též jako spisek samostatný v komisi knihkupectví B. A. v Chrudimi (již rozebrán).
S ohledem na zákaz a nepřípustnost novot v řízení odvolacím, nedopouští se arciť odvolání z důvodu, že rozsudek prvého soudce, bez ohledu na obsah spisů a výsledky důkazů, jest objektivně nesprávným a právu neodpovídá.
Proč se tak stalo a jinak státi ani nemohlo, vyloženo jest v motivech vládní osnovy dle materialií I. na str. 360., v pojednání Kleinově: »Die Beweiswürdigung in der Revisionsinstanz«, uvěř. v Ger.-Ztg. z r. 1899, č. 10, a v knize téhož: »Vorlesungen uber die Praxis des Zivilprozesses« (1900) na str. 49., kterýž o otázce této tak důkladně a přesvědčivě pojednal, že nepřišla více na přetřes.
Tohoto rozdílu neměl na paměti dv. rada Sedláček ve svém pojednání v Ger.-Ztg. z r. 1899 č. 8., což dalo Kleinovi podnět k zevrubné odpovědi shora uvedené (viz Ger.-Ztg. z téhož roku, č. 10.). S ohledem na tuto činnost praví Ott, 11., na str. 89.: »Tu jest soudci vodítkem zkušenost, podle níž uvažuje a oceňuje veškeré různé živly průvodní vzhledem ku konkrétním okolnostem případu co do jejich moci, a logika, podle jejíž pravidel seřadí důvody přesvědčující v účinné závěry. Stein, 1. c. na str. 9., připojuje tu: »Ein Menschengehirn gibt eben die Eindrücke nicht automatisch und ohne eigene Mitarbeit wieder, wie etwa die photographische Platte oder der Wachszylinder im Phonographen.«
Ve své činnosti jako soudní inspektor měl jsem přečasto příležitost mladší soudce nabádati k přesnému tomuto rozlišování a předkládati, jak nesprávnými a pochybenými jsou obraty řeči v rozsudcích mnou nalezené: »soudce nabyl přesvědčení o tom, že A zůstal B dlužen obnos...«, neb že »A. nabyl vlastnictví...«, neb že »A pozbyl tím držby«, že »žalobce s žalovaným uzavřel koupi«, že »A zapůjčil B. obnos x« a pod. Právnické závěry nejsou předmětem soudcovského volného přesvědčení ve smyslu § 272. c. s. ř.
Ovšem až na výjimku v § 271. c. s. ř. uvedenou, o kteréž ihned zmínka se stane. K tomu uvádím nález něm. říšského soudu z 20. září 1881, sb. V. č. 97, na str. 361, uvěř. v komentáři Seufertově, díl 2., na str. 96: »Auch die vom Berufungsgerichte festgestellten Tatsachen, in welchen sich die Uebung eines Gewohnheitsrechtes manifestiert, sind fiir das Revisionsgericht bindend.«
Stein, 1. c. na str. 6.: »... jedenfalls ist die Notwendigkeit Seelenvorgänge (die Kategorie der sog. inneren Tatsachen) durch Indizien, námlich ihren sinnlich wahrnehmbaren außeren Ausdruck oder Aehnliches zu beweisen kein Grund, sie von den Tatsachen auszuschließen: sonst fiele aus dem gleichen Grunde auch die Erzeugung eines Menschen durch den anderen aus dem Tatsachenbegriffe heraus. Allerdings macht der Indizienbeweis die indizierte Tatsache nicht zum Wahrnehmungsobjekt.« I cenu, hodnotu věci jest v našem smyslu pokládati za skutečnost, poněvadž ji možno uvésti v soulad s tím, za jakou tržní cenu se taková věc za daných poměrů kupuje a prodává.
Viz Ott, Soustavný úvod, díl 2., na str. 98. a 99.
Stein, 1. c. na str. 118. a 120. uvádí: ». . . Es ist heute kaum mehr notig die Auffassung zu verteidigen, daß das Revisionsgericht sich nicht nur um die ziemlich seltenen Vorstösse contra jus in thesi clarum, also um mißverständliehe Auslegung des Clesetzes oder um den Ausspruch von Rechtsfolgen, die dem Gesetze nicht entsprechen, zu bekümmern hat, sondern daß ihm auch obliegt darüber zu wachen, daß nicht unter die Rechtsbegriffe Tatsachen subsummiert werden, welche nicht darunter gehören. Es hat auch das juristische Urteil, welches in jeder Subsumtion liegt, auf seine Richtigkeit zu prlifen. Der bei der Subsumtion moglicher Weise begangene Fehler kann darauí beruhen, daB das untere Gericht den Rechtsbegriff selbst unrichtig begrenzt hat, indem es etwa aus der Entstehungsgeschichte und dem Zusammenhange des Gesetzes seine wahre Bedeutung zu erforschen suchte. Ebenso häufig kommt aber die fehlerhafte Subsumtion dadurch zu stande, daß der Mittelbegriff infolge falscher tatsächlicher Eríahrungssätze verkannt wird, daB das Gericht die gesetzlichen Merkmale in Tatsachen findet, in denen sie nicht zu finden waren, und dann ist es die Aufgabe des Revisionsgerichtes, diesen auf tatsächlichem Gebiete liegenden Fehler der Subsumtion zu verbessern, soweit iiberhaupt eine Nachprtifung moglich ist.
Srovnej nálezy nejv. soudu ve sbírce Pfaff-Schey-Krupský č. 608 a 2435. (nová řada).
K tomu pojednání moje pod názvem: »Příspěvek k řízení rozkaznímu či mandátnímu«, uvěř. v Právníku z r. 1911, v sešitu č. 20, kde jsem příslušnou literaturu také uvedl a prokázati se snažil, že i přezkoumání podmínek mimořádného řízení rozkazního a řízení směnečního jest se stanoviska dovolací ho důvodu § 503., č. 4. c. s. ř., a tím vůbec nejvyššímu soudu jako soudu odvolacímu odňato, poněvadž zavedení tohoto řízení s věcí samou, s hlavním návrhem žalobním v žádné příčinné souvislosti není a žádání žalobní není jím podmíněno. Odchylně Schwab v Právníku z r. 1912, na str. 83.
Souhlasně Klein v Ger.-Ztg. z r. 1899, na str. 76. a násl., opačně Ott, t. č. III., na str. 98. Nejvyšší soudní dvůr v převážné většině svých rozhodnutí stojí na stanovisku shora v pojednání zaujatém. V stejném smyslu: Materialien, I., na str. 360.: ». . . ob auf den richtig festgestellten und gewürdigten Sachverhalt das Gesetz unrichtig angewendet worden ist...«; Neumann, II., na str. 1310.; Schrutka, na str. 271.: ». . . das Gesetz denkt hier nur an die unrichtige rechtliche Beurteilung der Hauptsache . . .« Demelius, na str. 667.: ». . . es fand jedoch eine unrichtige Anwendung des materiellen Rechtes auf den Sachverhalt statt. Error in judicando.« Truttner, na str. 558.; Wachtel, na str. 462.; Schuster, na str. 270.: ». . . Wenn daher eine gesetzliche Beweisregel oder eine sonstige Prozessvorschrift nicht oder nicht richtig angewendet wurde, so kann die Revision nicht auf diesen, sondern hochstens auf den Revisionsgrund ad 1, 2 und 3 gestützt werden. Odchylné názory mají ještě: Fürstl, na str. 747., který vyhražuje dovolacímu soudu i přezkoumání otázek procesních; Pollak, 2. sv. na str. 531.: ». . . Vielmehr hat der Oberste Qerichtshof aucn das juristische Urteil zu überprüfen, welches in jeder Tatsachen-Subsumption liegt, ob nun der Subsumptionsfehler in einer unrichtigen Verwendung der Rechtsbegrifíe, z. B. jener über die Verteilung der Beweislast (Wehli, die Beweislast, 8 und 21), oder in einer falschen Verwendung der Erfahrungsgrundsätze liegt. Beides übt denn auch der Ob. Gerichtshof ebenso unbedenklich aus (??), ais das deutsche Reichsgericht.« Klein v uvedeném již článku na str. 76. a násl. přesně rozeznává mezi právním posouzením v soudním řádě zachovaných důkazníchpravidel a mezi právním posouzením věci. Prvější nepodřizuje dovolacímu důvodu č. 4. § 503. c. s. ř. ani pak, když tu soudem zřejmě bylo pochybeno. Praví proto tamtéž: »Die Beweiswürdigung ist niemals rechtliche Beurteilung der Sache, auch dort natürlich nicht, wo eine gesetzliche Beweisregel eingreift und dadurch die Wahrheitsbeurteilung den Charakter einer reentlichen Beurteilung allerdings empfängt. Beim Vorhandensein von Urkunden kann zwar die Revisionsinstanz durch die Revision zur Aenderung der Sachverhaltsfeststellung des Berufungsgerichtes veranlaßt werden, aber nicht weil hier § 503, Z. 4 Z. P. O., zutrifft, sondern einzig dank dem Revisionsgrunde Z. 3, u. daher nur insoweit, ais sich die Beschwerde im einzelnen Falle mit diesem Revisionsgrunde deckt und ihr mittels Berichtigung aus den Prozeßakten abgeholfen werden kann. Sonst darf die Revisions- instanz an den tatsachhchen Voraussetzungen des Beruíungsurteiles nicht rütteln — selbstverständlich vorbehaltlich der Freiheit, Bedeutung und Tragweite der festgestellten Tatsachen zu beurteilen, sowie festgestellte Erklärungen der Parteien (Urkunden, Geständnis) auszulegen. In diesen Richtungen das Berufungsurteil nachzuprüfen . . .« A na jiném místě týž: »Irrtümer und Unrichtigkeiten, die der Berufungsinstanz beider Beweisprüfung und. Wahrheitsbeurteilung zugestoBen sind, fallen nicht unter diesen Revisions grund.« Pollakem (na str. 531) na důkaz správnosti svého náhledu uváděné nálezy nejvyššího soudu pod č. 1814, 1842, 2051, 2239 a 2487 sbírky Pfaff- Schey-Krupský naši otázku v žádném směru neřeší a pouze dávají výraz myšlence, nikde v pochybnost nebrané, že právní vývody, které se činí na základě skutečností, nižšími soudy zjištěných, nejvyšší soud s hlediska § 503. č. 4. přezkoumati jest oprávněn Soudního řádu pro říši německou se dovolati nelze. Týž připouští revisi pro každé příčinné porušení zákona, ať procesního, ať materielního (§§ 549., 550. a násl.).
Otázka zavinění vystupuje v těch nejrůznějších tvarech a způsobech. Správně k tomu připomíná Gaupp-Steinův komentář k něm. s. řádu, sv. II., na str. 80.: že velmi napomáhá tu soudci revisnímu znalost života, obchodu, věd, zkrátka pravidel zkušenostních, poměrů životních. Okolnost zavinění vystupuje do popředí v případech §§ 46, 102, 202, 203, 210, 248, 264, 265, 282, 335., 377, 431, 908, 923, 1010, 1294-1341 ob. z. obč., v čl. 282, 323, 343, 344, 361, 396 obch. zák. a j. v.
Ve směru tomto všichni komentátoři něm. s. r. řádu jsou mínění jednostejného, tak Claupp-Stein, sv. II., na str. 80.; Wilmovski-Levy na str. 780.; Stein, t. č. na str. 44. a 127. Tento příkladmo uvádí: ». . . Wenn das Untergericht aus der Fassung eines Pfändungsprotokolies schlieBt, daß der Gerichtsvollzieher Siegel angelegt habe, oder wenn aus einer brieflichen Aeußerung des Täters an einen dritten sein Vorsatz oder die Kenntnis von gewissen Tatumständen gefolgert wird, so bewegt sich das Gericht auf dem Gebiete der Beweiswürdigung; denn dann ist die in der Urkunde bezeugte Tatsache (Siegelanlegung, Vorsatz u. s. w.) diejenige, die festgestellt wird, nicht die Tatsache der Abgabe der Erklärung.«
Volba slov »zpravidla« stala se úmyslně. Pomysleme na případy, kde strana na právním jednání listinou osvědčeném súčastněná namítá, že dala svůj podpis před sepsáním listiny, neb že při onom listinném prohlášení byla v omylu (na př. myslela při prodeji na jiný pozemek, než ve smlouvě označený, který prodati nemínila), jednala z donucení, žertem, za účelem klamu, neb že obě strany zúmyslně a proti obsahu skutečné dohody obsah listiny zaměnily (na př. za účelem snížení převodního poplatku uvedly nižší cenu kupní než smluvenou). Pak ovšem i listina co do pravosti nepochybná pravé vůli stran neodpovídá. Shora bylo již vytčeno, že zjištění toho, že listinné prohlášení vůli stran odpovídá, zjištění omylu při tom, přetvářky (simulace) jest předmětem zjištění skutkového. Toto jest pak i při listinách pro dovolací soud závazným.
Viz obsah poznámky předešlé.
Literatura rakouská nás úplně opouští. V říšskoněmecké literatuře a v nálezech něm. říšského soudu nepanuje jednotnost názorů. Stein 1. c. na str. 127. a 133. v případu prvém přiznává soudu revisnímu právo, aby výklad obsahu listiny samostatně přezkoumal. Týž uvádí: ». . . In dem hier fraglichen Punkte sehe ich aber auch nicht den Schatten eines Unterschiedes! Eine menschliche GedankenáuBerung hat unter bestimmten Voraussetzungen bestimmte Rechtswirkungen; die im konkréten Falle erfolgte Aeußerung ist ihrem Wortlaute nach erwiesen; Aufgabe ist, sie zu subsumieren; dazu muB sie mit Kenntnis des Wortsinnes, des Sprachgebrauchs u. s. w. ihrer erfahrungsmaBigen Bedeutung nach gewertet (hier ausgelegt) werden... Es ist deshalb zwar gerechtfertigt, wenn das Reichsgericht grundsätzlich die Nachprüfung von Auslegungen abgelehnt hat, welche sich ais Ermittlungen des wahren Willens aus den Umständen des einzelnen Falles darstellen. Denn hier ist es in Wahrheit nicht mehr die Erklärung allein, welche den Tatbestand bildet, sondern eine Tatsachengesamtheit, in der die Erklärung ein indizlerendes Moment neben anderen darstellt. Wo indessen jeder solche Anhalt fehlt, wo die tatsächliche Feststellung nicht weiter ais den Wortlaut des Vertrages oder sonstigen Rechtsgeschäftes beigebracht hat, da ist die Auslegung desselben schlechthin nur Subsumtion unter den Rechtssatz... Daraus fogt die Berechtigung des Revisi o nsgerich tes, in allen den Fällen auch die Vertrags- und Testamentsauslegung nachzuprüfen, wo nur die Erklarung den Tatbestand bildet.« Podobně Gaupp-Stein, sv. II., na str. 80.Wilmovski-Levy, sv. II., na str 780. omezuje působnost soudu revisního tím, že mu i jisté případy, kde se výklad stal i bez pomoci zevních skutečností, odnímá. Praví: »Wenn derselbe (scil. Stein) jede Vertrags- und Testamentsauslegung der Nachpriifung des Revisionsrechtes unterwerfen will, für welche nur die Erklarung selbst (kein anderes tatsächliches Materiál) den Tatbestand bildet (was namentlich von den typischen, formularmäBigen Verträgen gelte), weil in solchen Fällen lediglich die Rechtswirkung der Erklarung bestimmt, nicht bloB ihr Inhalt festgestellt ist, so dürfte diese Annahme zu weit gehen. Auch wo kein anderes tatsächliches Auslegungsmaterial vorliegt, kann der tatsächliche Inhalt einer Erklarung — nicht bloß die Rechtswirkung — wegen dunkler und mehrdeutiger Ausdrucksweise zweifelhaft sein und der Auslegung nach der Richtung bedurfen, was der Erklärende hat sagen wollen. Diese Feststellung ist immer tatsächlicher Natur, mag der Richter dazu sich ein anderweitiges Auslegungsmaterial oder lediglich an die Erklarung selbst halten, sofern er nicht gesetzliche Interpretationsmaßregeln durch Anwendung oder Nichtanwendung verletzt. Erst mit der Subsumtion unter den Rechtsbegriff beginnt eine der Nachpriifung des Revisionsrichters imterliegende Denktätigkeit und zwar auch in denjenigen Fällen, wo die Subsumtion nur durch Vermittlung von sogenannten Erfahrungssätzen tatsächlicher Art stattfindet. Auch wenn eine tatsächliche Feststellung lediglich das Resultat einer Rechtsausführung oder eines angenommenen Rechtsatzes ist, bindet dieselbe das Revisionsgericht nicht.«
Z přečetných nálezů kasačního soudu poukazuji jen na ony pod č. 752, 753, 2729, 2730 a j. v. sbírky úřední.
Pro řízení trestní soud kasační v stejném smyslu rozhoduje. Tak jeho nálezy v úř. sb. pod č. ř. 14, 3555 a j. v.
Z literatury říšskoněmecké uvádím Seuferta, sv. 2., na str. 96. a nález něm. říšského soudu z 20. září 1881, sv. V. č. 97, na str. 361.: »Auch die vom Berufungsgerichte festgestellten Tatsachen, in welchen sich die Uebung eines Gewohnhelstrechtes manifestiert, sind fiir das Revisionsgericht bindend.«
Ott, díl III., na str. 98. uvádí: »K právu obyčejovému (čl. 1. obch. z.) zříti může nejvyšší soud, pokud jemu známo jest, nikoliv však k místním obchodním zvyklostem (§ 364.); při onom jde o otázku právní, při těch o otázku skutkovou, o které podstata skutková rozsudku odvolacího soudu jediné rozhoduje. Tím obmezí se volnost výkladu nejvyššímu soudu příslušející co do projevu vůle při obchodech značně čl. 279. obch. z.«
Staub-Pisko v 2. vyd. komentáře rak. obch. zák., sv. 1., na str. 7. takto svůj náhled pronáší: »im Prozesse sind eingentliche Handelsgebräuche ais Rechtssatzungen, uneigentliche Handelsgebráuche ais Erfahrungssätze anzusehen (Pollak, zur Lehre von der Stoffsammlung, S. 5; Zivilprozess, S. 405). Schon daraus ergibt sich die Notwendigkeit der Beriicksichtigung der Usancen von Amtswegen (Pollak a. a. O. S. 10) und die Zulässigkeit des Vorbringens von Usancen in zweiter Instanz, weil Eríahrungssátze keine Tatsachen sind und auí letztere allein sich das Neuerungsverbot bezieht (Pollak, S. 15). Dagegen kann Pollak (Zur Lehre von der Stoffsammlung, S. 15, Zivilprozess, S. 532) nicht beigepflichtet werden, wenn er den Revisionsgrund des § 503, Z. 4, auch auf Anwendung unrichtig festgestellter Usancen beziehen will. Uneigentliche Handelsgebráuche sind eben weder Tatsachen, noch Pechtssätze. So wenig daher das nur von ersteren handelnde Novenverbot auf sie bezogen werden kann, so wenig kann der von Rechtssätzen sprechende Revisionsgrund des § 503, Z. 4 Z. P. O., auf sie angewendet werden.« K tomu odchylně podotýkám: Místních obchodních zvyklostí nelze soudu revisnímu použíti, nebyla-li jejich jsoucnost v rozsudcích nižších soudů zjištěna. Jest proto nepřípustno, se jich teprve v řízeni revisním dovolávati. Přednesení takové zůstalo by pro zákaz připuštění novot nepovšimnuto (§§ 482., 504. a 513. c. s. ř.). Pravidla zkušenostní (Erfahrungssätze) z pravidla se týkají otázky skutkové a jsou pak nápomocným prostředkem, ba často jediným vodítkem k nabytí soudcovského přesvědčení V těchto případech ovšem jako součást otázky skutkové přezkoumání soudem nejvyšším nepodléhají. Možno jich však také použiti při právním posouzení právních jednání, při výkladu smluv (na př. co starý výměnkář v neúrodné krajině k svému živobytí nutně potřebuje, neb jakých rčení a výrazů se v jistých krajinách používá atd.); pak jsou ať již sama o sobě neb ve spojení s otatními živly k právnímu posouzení použitými podrobena přezkoumání na základě dovolacího důvodu § 504., č. 4. c. s. ř.
Tak i dle něm. s. řádu, který má o tom v § 563. výslovné ustanovení: »Ergeben die Entscheidungsgründe zwar eine Gesetzverletzung, stellt die Entscheidung selbst aber aus anderen Gründen sich ais richtig dar, so ist die Revision zuruckzuweisen.« Dodatek. V poslední době byla činnost nejvyššího soudu opětně předmětem nepříznivé kritiky ve sněmovně poslanců. K psychologickému vysvětlení této kritické činnosti nutno poukázati na staf prof. Dr. Reichela v říšskoněmeckém časopise »Recht und Wirtschaft«, kde týž právě o výpadech na říšskoněmecké soudnictví takto uvažuje: »Eine ausgesprochene Neigung zur Kritik ist ein hervorstechendes, nicht durchweg erfreuliches Kennzeichen unserer Zeit. Verbindet sich diese Neigung mit der unser Zeitalter gleichfalls stark beherrschenden individualistischen Geistesstromung, so führt sie zu einer weitgetriebenen Kritik der objektiven sozialen Mächte. Kritik aller Autorit a ten ist ein Losungswort der Gegenwart. Zu den exponiertesten dieser Autoritiiten gehort die richterliche. Greift sie doch tagtaglich mit ihrem Machtwort in Tun und Lassen der Einzelnen ein. Kein Wunder daher, daß gerade die Kritik richterlicher Amtshandlungen im Publikum und Presse einen breiten Raum einnimmt. Das ist menschlich verständlich. Wer unter der Justiz nicht zu leiden hat, dem ist sie gleichgiltig und er wird sie jedenfalls nicht verteidigen; wer mit ihrer Hilfe sein gutes Recht durchgefuhrt hat, der findet das nicht mehr ais selbstverstandlich und glaubt ihr keinen Dank zu schulden; wem sie dagegen ihren starken Arm einmal zu fühlen gegeben oder (wie er meint) zu Unrecht versagt hat, der beklagt sich bitter liber Uebelwollen u. Unverständnis und setzt alle Hebel gegen sie in Bewegung. Und er findet zu oft willige Sprachrohre und glaubige Horer. Es ist ja eine bekannte, wenn auch traurige Tatsache, daß die Presse zu einem guten Teil der Justiz nicht hold ist. Und nicht zu leugnen ist, daB der liebe Zeitungsleser an einer moglichst gesalzenen Kritik richterlicher Entscheidungen ein seltsames Wohlgefallen zu findet pflegt. Und da einmal heutzutage ein Schlagwort unentbehrlich erscheint, so wurde auch dem Richter ein solches angeheftet, und dem »schneidigen« Staatsanwalt stellt man den »weltfremden« Richter an die Seite. Alles, was irgendwem nicht paßte an der Justiz, wurde in dieses Stereotypiebeiwort hineingelegt. Dieses Schlagwort enthalt eine ungerechte und verbitternde Uebertreibung. Nur gar zu oft wird dem Richter in die Schuhe geschoben, was dem Gesetz oder den Parteien zur Last fällt. Zwingt das Gesetz zu einer unbefriedigenden Entscheidung, so ist es Unverstand, fíir sie den Richter verantwortlich zu machen; denn eine Rechtsbeugung kann man ihm nicht zumuten . . . Wie verhalten sich nun zu dieser Kritik die Richter selbst? Noch bis vor kurzer Zeit vollig reserviert. Sie ignorierten und schwiegen. Das war ein groBer Fehler. Vornehme Zuriickhaltung ist gewiß eine edle Tugend. Aber sie paßt schlecht in eine Zeit, in der nur der Rührige Recht hat. Was war auch die Folge dieser Vornehmheit? Entweder es geriet der Richter in den Verdacht, ein dunkelhafter Halbgott zu sein, der Berichtigung und Belehrung nicht fiir notig hielt; oder es wurde gar die Vermutung wachgerufen, er wisse auf die Kritik nichts Triftiges zu erwidern . . .« Myšlenky zde projevené hodí se úplně i na naše rakouské poměry.

Citace:

FLIEDER, Karel. Příspěvek ku výkladu revisního důvodu omylného právního posouzení věci dle § 503, č. 4 c. ř. s.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, číslo/sešit 2, s. 79-89, 127-138.