NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5071.

Bytová péče: Je nezákonné, vyřídí-li úřad žádost strany za povolení, aby mohla míti v téže obci dva byty (§ 3, odst. 2. zák. 225/22), tím, že zamítne žádost za povolení ke sloučení bytů (§ 1 téhož zák.).
(Nález ze dne 30. října 1925 č. 20291.)
Věc: Vilém H. v N. proti zemské správě politické v Praze o příkaz k pronajmutí bytu a proti okresní správě politické v K. o určení nájemníka.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím zsp-é v Praze ze 7. dubna 1924 potvrzen byl k odvolání Viléma H. výměr osp-é v K. z 9. listopadu 1923, kterým 1. nebylo vyhověno žádosti Viléma H. za povolení rozšíření bytu jeho o byt v domě č v N. a to buď o byt po Marku H. aneb o byt po Františku D. 2. na základě §u 2 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. uloženo bylo Vilému H., aby uprázdněný byt do 14 dnů pronajal.
Rozhodnutím osp-é v K. z 24. května 1924 určen byl za nájemníka bytu, který mínil Vilém H. dáti v domě č. p. ... v N. svému synovi, František P.
Rozhoduje o stížnosti do těchto rozhodnutí podaných, uvážil nss toto:
Nesporno jest, že st-l měl byt ve svém domě č. p. 69 v N. V podání z 19. října 1923, řízeném na osp-ou v K., oznámil st-1, že se v jeho druhém domě č. p. 218 v N. uprázdnil úmrtím jeho otce Marka byt, kterého potřebuje pro sebe a proto pronajmouti nemůže. Podáním tímto domáhal se st-l zřejmě svolení k tomu, aby mohl míti v téže obci dva byty z důvodů nutné potřeby; žádal tedy o úřední povolení podle odst. 2 § 3 zákona z 11. července 1922 č. 225 Sb.
Vyřizujíc toto podání, vyslovila osp, že nevyhovuje žádosti st-lově za povolení k rozšíření bytu o byt druhý a opřela výrok svůj o ustanovení §u 1 cit. zákona. Zároveň nařídil týž úřad st-li na základě § 2 téhož zák. aby uprázdněný byt do 14 dnů pronajal. Úřad stolice I. posuzoval tudíž podání st-lovo z 18. října 1923 jako žádost za sloučení dvou bytů ve smyslu §u 1 cit. zákona a žal. úřad rozhodnutím ze 7. dubna 1924 výrok stolice prvé v obou směrech potvrdil.
Zákon č. 225 z r. 1922 obsahuje v odst. 1 § 1 absolutní zákaz sloučení dvou nebo více dosud oddělených bytů, t. j. zákaz, z něhož výjimky nějaké nepřipouští. V § 3, odst. 1 pak stanoví zásadu, že míti v obci dva nebo více bytů není dovoleno Z této zásady připouští však v 2. odst. téhož § výjimku předpisem, že výjimečně může býti uděleno povolení k držení dvou nebo více bytů, prokáže-li žadatel nutnou toho potřebu. Ustanovení §u 1 a § 3 týkají se, jak z uvedeného je patrno, otázek různých a upravují je způsobem odlišným. Jestliže tedy žal. úřad uvedené podání st-lovo, kterým zřejmě dožadoval se povolení, aby mohl míti v obci dva byty, posuzoval, potvrdiv výměr I. stolice, jako žádost dle cit. §u 1, subsumoval podání to pod zákonné ustanovení, které k jeho obsahu a danému stavu věci nepřiléhá. Napadené rozhodnutí spočívá tedy na nesprávném právním posouzení věci a náleželo je proto dle §u 7 zák. o ss zrušiti, a to i pokud jím potvrzen byl příkaz k pronajmutí uprázdnčného bytu, neboť nutným předpokladem tohoto příkazu bylo právě zamítnutí žádosti st-lovy z 18. října 1923. Byl-li však zrušen příkaz k pronajmutí uprázdněného bytu, musil v důsledku toho býti zrušen i výměr osp-é, jímž na základě § 2 zák. z 26. dubna 1923 č. 39 Sb. byl st-li pro uprázdněný byt určen nájemník, ježto, byl-li nezákonným příkaz k pronajatí bytu, jest nutně nezákonným i použití sankce na neuposlechnutí příkazu takového v předpisu naposled uvedeném stanovené.

Citace:

č. 5071. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 427-428.