NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12674.

Přípustnost pořadu práva pro nárok dráhy proti podnikateli provozu autobusy o zvýšení jízdného vzhledem k dohodě, jíž se podnikatel zavázal dráze, že nesníží jízdné pod určitou výši.
(Rozh. ze dne 6. června 1933, R I 406/33.)
V roce 1923 domáhala se žalovaná firma koncese pro periodickou dopravu osob autobusy na trati L.—J. Politický úřad činil udělení koncese závislým na souhlasu místní dráhy, vedoucí rovnoběžně s navrhovanou autobusovou tratí. Dráha se pak dohodla se žalovanou firmou, že jízdné na autobusové trati bude nejméně dvakrát vyšší než jízdné na souběžné železniční trati. Ježto napotom žalovaná firma snížila jízdné značně pod jízdné druhou třídou vlakem, žaloval jí československý stát (po sestátnění místní dráhy), aby byla uznána povinnou upraviti na oné autobusové tratí L.—J. jízdné tak, aby činilo nejméně dvojnásobek obdobného jízdného druhé třídy na železnici z L. do J. K námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice žalobu odmítl. Důvody: Jde o nárok veřejnoprávní. Nerozhoduje, zda dráha nárok nabyla soukromně právní smlouvou, protože nikoliv povaha nabývání nároku jest směrodatnou, nýbrž povaha uplatňovaného nároku sama (rozh. čís. 8049 sb. n. s.). Podle odst. 9 koncesní listiny podléhá žalovaná živnostensko-policejní úpravě podle § 54 odst. (2) živn. řádu, podle odst. 8 musí žalovaná živnostenskému úřadu předložiti jízdní řád a sazebník, jejž úřad musí schvalovati. Z toho plyne, že bez souhlasu živnostenského úřadu žalovaná jízdné nesmí zvýšiti ani snižovati. Jestliže se žalovaná zavázala soukromé dráze, že udrží své jízdné na dvojnásobné výši jízdních cen druhé třídy na dráze, nelze toto ujednání jinak vykládati a prováděti než za předpokladu, že toto ujednání bude pokaždé schváleno živnostenským úřadem. Žalovaná strana ani netvrdí, že živnostenský úřad zakazoval žalované snížení jízdného, Má-li tedy žalobce za to, že snížením jízdních cen jsou dotčena jeho práva ze smlouvy ze dne 1. srpna 1923, musí prosaditi svůj nárok prostřednictvím živnostenského úřadu. Neboť soudní rozsudek nemůže nikoho odsouditi k plnění, které bez souhlasu správního úřadu nemůže konati, protože by jinak zasahoval rozsudek do nařizovací moci politických úřadů. Jest přihlédnouti k důsledkům, jaké by měl v souzeném případě rozsudek. Rozsudek by byl podle § 1 čís. 1 ex. ř. exekučním titulem, žalobce mohl by vésti exekuci podle § 354 ex. ř., žalovaná by následkem exekuce zvýšila jízdné podle doslovu rozsudku, musila by však podle § 8 konc. listiny předložiti sazebník politickému úřadu k schválení. Pro případ, že by schválení bylo odepřeno, nesměla by svévolně zvýšiti jízdné, protože by se jinak vydala potrestání správní cestou, po případě nebezpečí ztráty koncese. Z tohoto stavu nouze není východiska, avšak i tato úvaha dotvrzuje, že v daném případě nepřísluší soudu rozhodovati o uplatňovaném nároku. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Udělení koncese pro periodickou dopravu osob autobusy jest sice aktem správním, avšak úmluva, která se stala roku 1923 mezi žalovanou stranou a společností místní dráhy co do výše jízdného jest aktem soukromoprávním. Mezi stranami nebylo poměru veřejnoprávního a přísluší proto rozhodovati o platnosti a neplatnosti soukromoprávního závazku řádným soudům. Otázkou, zda snad sazby soudem stanovené v rozsudku budou museti býti schváleny pro žalovanou stranu ještě živnostenským úřadem, netřeba se v řízení sporném zabývati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
O přípustnosti pořadu práva rozhoduje jen povaha uplatňovaného nároku, zda jest nárokem soukromoprávním čili nic, jakž vysloveno bylo v rozhodnutí čís. 8049 sb. n. s., jehož se stěžovatelka dovolává. Žalobce opírá žalobní nárok o dohodu mezi žalovanou a společností místní dráhy, podle níž se zavázala žalovaná k tomu, že jízdné na její automobilové trati musí činiti nejméně dvakrát tolik, jako jízdné druhé třídy na oné místní dráze, jinými slovy, že nesníží jízdné pod tuto hranici. Nemůže býti pochyby o tom, že žalovaná jako soukromý povozník měla právo sama určiti výši jízdného, při čemž jest nerozhodné, zda k tomu potřebovala svolení živnostenského úřadu. Nebylo tedy ani právo, k jehož omezení se zavázala smlouvou, povahy veřejnoprávní, tím méně pak nárok, který žalobce jako právní nástupce druhého smluvníka měl z této smlouvy. Pro názor prvního soudu, který sdílí též stěžovatelka, že žalobce musí prosaditi svůj nárok prostřednictvím živnostenského úřadu, není v zákoně podkladu, poněvadž k rozhodování o nároku tkvícím ve smlouvě, kterou slíbila žalovaná ve prospěch právní předchůdkyně žalobcovy něco činiti neb opomenoutí (§ 861 obč. zák.), která se řídí podle předpisů 2. oddílu druhého dílu občanského zákona a o které stěžovatelka sama připouští, že jest soukromoprávní, není povolán tento úřad, nýbrž podle § 1 j. n. řádný soud. Otázka, zda žalovaná obdrží svolení živnostenského úřadu, není předmětem žaloby a jest pro rozhodnutí o námitce bez významu. Jest proto také mylný názor prvního soudu, že by rozsudek vyhovující žalobě zasahoval do nařizovací moci politického úřadu. Zda rozsudek vyhovující žalobní prosbě by byl vykonatelným exekučním titulem, jest pro otázku přípustnosti pořadu práva, o kterou tu jediné jde, nerozhodné.

Citace:

Čís. 12674.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 765-767.