NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 8224.

Pozemková reforma.
Soud nemůže rozhodovati o otázce, zda Státní pozemkový úřad byl oprávněn určiti přejímací cenu.
(Rozh. ze dne 17. srpna 1928, R I 636/28.)
Do rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o přejímací ceně za zabrané nemovitosti stěžovatel si vlastník zabraných nemovitostí. Soud prvé stolice (zemský civilní soud v Praze) stížnosti nevyhověl. Důvody: Stížnost není v zákoně odůvodněna. Vlastník deskového statku uplatňuje v ní toliko, že Státní pozemkový úřad nebyl vůbec toho času oprávněn vydati rozhodnutí o přejímací ceně, jejíž správnost, pokud jde o použití všeobecných předpisů zákonných, se jinak nepopírá. Zákon náhradový ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. přesně vymezuje právo stížnosti vlastníka v ustanovení § 46 (2), podle něhož stížnost může se opírati jedině o to, že nebylo buď šetřeno zvláštních předpisů vydaných pro určování a vypočítávání přejímací ceny (§ 41 (2) cit. zákona) anebo že nebylo přihlíženo k předpisům § 42 až 45 téhož zákona. Ani toho ani onoho důvodu v tomto případě se stížnost nedovolává. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Stěžovatel tvrdí, že soud prvé stolice měl přezkoumati, zda Státní pozemkový úřad byl oprávněn vydati rozhodnutí o přejímací ceně, když je tu o ní dohoda, třeba že podmíněná úpravou otázky budoucích nákladů na duchovní správu v T. Rozhodování ve věcech pozemkové reformy přísluší úřadům správním a jen v případech v zákoně zvláště vytčených jest přikázáno soudům (sb. n. s. čís. 6303). Pokud se týká otázky přejímací ceny, přezkoumávají soudy pouze její výši, již stanovil Státní pozemkový úřad, nejsou však oprávněny rozhodovati o tom, zda platí dohoda o přejímací ceně či zda ji právem určil Státní pozemkový úřad podle § 41 a násl. cit. zák., jak zřejmo z obsahu § 46. Poněvadž pak stěžovatel přiznává, že bylo správně použito §§ 41—45 zák. při stanovení přejímací ceny, právem soud prvé stolice nevyhověl stížnosti do usnesení určujícího cenu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze dovoditi, že by se rozhodování soudu mohlo vztahovati také na otázku, zda Státní pozemkový úřad byl oprávněn přejímací cenu určiti, an § 46 přezkum jeho omezuje pouze na otázku, zda ocenění převzatých nemovitostí neodporuje předpisům tam vytčeným.

Citace:

č. 8224. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 65-65.