NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 4511.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.). »Trvalým« stává se služební poměr nikoliv tím, že předem zvlášť to bylo ujednáno, nýbrž sám sebou.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1924, Rv II 818/24).
Žalobu hospodářského dozorce arcibiskupského panství na zaměstnavatele o placení zaopatřovacích požitků dle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud žalobě vyhověl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení v odvolacím rozsudku z toho důvodu, poněvadž odvolací soud považoval žalobcův služební poměr za trvalý. Dovolatel poukazuje k tomu, že žalobce nebyl do jeho služeb přijat na stálo, totiž dekretem a s nároky na pensi, nýbrž že byl přijat jako čeledím podrobený čelednímu řádu, který mohl po řádné výpovědi býti kdykoli propuštěn, a který sám mohl kdykoli libovolně po řádné výpovědi vystoupiti ze služeb, a že takový zaměstnanec, jakým byl žalobce, ani v lidové řeči a podle všeobecných pojmů není považován za stálého zaměstnance, jmenovitě podle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Dovolatel míní, že odvolací soud neprávem odvozuje trvalost žalobcova služebního poměru ze stanov podpůrné pokladny dělnické, jmenovitě z §u 2. IV. těchto stanov, podle nichž je podmínkou členství v podpůrné pokladně stálá zaměstnanost v arcibiskupských službách, že však stanovy výrazu »stálé« užívají v jiném smyslu nežli zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., požadujíce u zaměstnance úmysl, nevystoupiti, pokud mu to bude možno, libovolně z arcibiskupských služeb. Dovolatel míní, že výrazu »stálý« a »trvalý« ve smyslu citovaného zákona sluší rozuměti jenom tak, že služební poměr byl jako stálý již umluven, že tedy zaměstnavatel i zaměstnanec se domluvili, že zaměstnanec nevystoupí libovolně ze služby a že zaměstnavatel ho nesmí propustiti libovolně ze služby, jak tomu je u úředníku a zřízenců vyšších kategorií. Tento právní názor dovolatele nelze sdíleti. Dovolatelův výklad, že žalobcův poměr služební neměl býti proto trvalým, nebo stálým, což je jedno a totéž, poněvadž jako takový nebyl do předu smluven se zaměstnavatelem, nebo dokonce, poněvadž žalobce nedostal při svém ustanovení za arcibiskupského kočího jmenovacího dekretu, v němž by trvalost služebního poměru byla nějak vyjádřena, nelze srovnati ani s doslovem zákona ani s doslovem k němu vydaného nařízení, které bylo vydáno v rámci zákona a tomuto neodporuje. Kdyby tomu bylo tak, pak by ovšem krmiči, voláci, kočí, hlídači, hospodářští dozorci a t. d., jak je vypočítává tabulka k zákonu čís. 130/1921, kterým se zpravidla při nastoupení jejich služby nevydává jmenovací dekret a u nichž při nastoupení ještě není jisto, zdali se služební poměr utváří léty, poměry a v neposlední řadě také dozrávajícím názorem životním na výhody stálého zaměstnání a na výhody měnění zaměstnavatelů jako trvalý, stálý, a dlouhodobý poměr služební, byli, ne-li všichni, jistě jejich převážná většina vyloučeni ze sociálního dobrodiní zákona. Z toho vyplývá, že trvalým se takový poměr služební stává nikoli ujednáním do předu, nýbrž sám sebou. Bylo-li tedy o žalobci zjištěno, že jeho služební poměr u žalovaného trval 29 roků, 6 měsíců, jde o služební poměr trvalý, byť i strany, vstupujíce do něho, původně ani nemyslely, že se tento služební poměr ve skutečnosti utváří jako trvalý.

Citace:

č. 4511. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 835-836.