NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 849.

V tom, že někdo podněcoval zástup, by súčastnil se proti vůli majitele výprodeje zboží hluboko pod cenou, a sám výprodej řídil, nelze ještě spatřovati skutkovou podstatu podněcování ku krádeži, pokud se týče spoluvinu na ní.
(Rozh. ze dne 18. května 1922, Kr I 293/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovaicí vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 98 b) tr. zák. a zločinem krádeže dle §§ 5, 171, 173, 174 I c), 179 tr. zák. potud, že výrok, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 5, 171, 173, 174 I c), 179 tr. zák., zrušil a uznal obžalovaného vinným poníže zločinem veřejného násilí dle § 98 b) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost je v právu, pokud s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. uplatňuje, že čin, obžalovanému k vině přičítaný, nezakládá vedle zločinu dle § 98 tr. zák. též skutkové povahy zločinu krádeže dle §§ 5, 171, 173, 174 I с) a 179 tr. zák. Po skutkové stránce bere nalézací soud za prokázáno, že obžalovaný dne 23. května 1919, kdy se v obchodech se střížním zbožím a obuví v Praze drancovalo, vstoupil do krámu obchodníka obuví Bedřicha S-а a vyzval ho, by prodával pár bot po 20 K, když tento prohlásil, že zboží i za tak nízkou cenu prodávati nemůže, vzdálil se obžalovaný, hroze prstem S-ovi do obličeje se slovy: »Já vám to ukážu, my se na to podíváme.« Po chvíli, když zástup před krámem vzrostl, vniklo několik žen do krámu, žádajíce prodej laciné obuvi. S. projevil ochotu, že bude prodávati za výrobní cenu. Než v tom okamžiku prodral se do krámu obžalovaný a vykřikl: »Tento sklad se rozprodá a dostanete za každý pár bot 20 K.« — Když S. zdráhal zboží za tu cenu prodávati, prohlásil obžalovaný, »že mu bude na místě vše rozbito, že se přejde k činům!« Na další prosby S-ovy k zástupu v krámě, by ho nemučili, chtěla již část přítomných к výzvě jedné z žen krám opustiti, avšak obžalovaný P. slovy: »Nic zpátky, to vše se vyprodá,« zástup v krámě zadržel a pobouřil, takže dav na prodeji obuvi po 20 K trval. Na to přistoupil obžalovaný k regálům, odkud bral krabice s obuví a počal je prodávati po 20 K, při čemž si lidé brali obuv také sami, aniž by platili; z prvu pomáhali při prodávání P-ovi Marie S-ová a Antonín M., když nastal zmatek, prodával P. sám; prodej trval asi 2 hodiny, stržené peníze odevzdával P. správně majiteli obchodu; při prodávání stál P. na pultu,, takže musil viděti, že lidi se zbožím bez zaplacení odcházejí. V tom, že obžalovaný majiteli obuvnického závodu vyhrožoval uprostřed shromážděného davu rozbitím, krámu, tedy ublížením na majetku, aby na něm vynutil prodej zboží pod cenou, shledal nalézací soud skutkovou podstatu zločinu vydírání dle § 98 b) tr. zák. V tom pak, že obžalovaný nespokojil se pronesením výhrůžky, nýbrž lid v krámě shromážděný, když po prosbě majitele obchodu chtěl se vzdáliti, slovy: »Nic zpátky, to se vše vyprodá,« zadržel a znovu pobouřil, spatřuje soud rozkaz a vybízení davu v krámě shromážděného ku krádeži obuvi, kdežto napomáhání k ní v tom, že obžalovaný sám prodával zboží hluboko pod cenou. K odůvodnění svého názoru uvádí soud jednak, že obžalovaný musil vzhledem k tehdejšímu drancování v jiných obchodech а k náladě lidu v krámě věděti, že mnozí použijí zmatku a zboží bez zaplacení odnesou, a věděl prý též dle vlastního doznání, že lidé jdou na krádež. Dle toho dovozuje nalézací soud zlý úmysl obžalovaného z právě zmíněného vědění. Proti tomu namítá zmateční stížnost právem, že takovéto vědění nemůže opodstatniti zlý úmysl, potřebný k návodu ku krádeži. Neboť, dopouští-li se dle § 5 tr. zák. téhož zločinu na jen bezprostřední pachatel, nýbrž i spoluvinník, pak dlužno za návodce ve smyslu tohoto zákonného ustanovení v souvislosti s §em 1 tr. zák. považovati toho, kdo úmyslně pohne někoho ku zločinnému rozhodnutí a ku zločinné činnosti. Musilo by býti proto jednak prokázáno, že obžalovaný měl úmysl, rozkazovati nebo vybízeti к odnětí zboží z držení majitele bez náhrady, a na druhé straně na jisto postaveno, že těmto rozkaz nebo toto vybízení vyvolaly v druhých osobách rozhodnutí, dle toho jednati. Takovéto zjištění není však v rozsudku obsaženo, neboť rozsudek zjišťuje u obžalovaného jen shora vytčené vědění o tom, že lidé při dotyčných výtržnostech jdou na krádež. Nalézací soud nestaví se proto v pojímání zlého úmyslu na stanovisko zákona, jenž vidí zlý úmysl v tom, že pachatel, pokud se týče spoluvinník zlo, se zločinem spojené, přímo obmyslil a na něm se usnesl. Není zde proto zjištěn skutkový podklad pro návod ke krádeži ve smyslu §§ 5 a 171 tr. zák. Zlý úmysl ve smyslu těchto ustanovení není však prokázán ani v případech, kde dle zjištění rozsudku lidé platili 20 K za pár bot. V tomto směru uvádí soud, že se tu nejednalo o prodej, nýbrž pouze o odnětí zboží z držení a bez přivolení majitele obchodu. Byloť prý svolení majitele S-a vynuceno pohrůžkou, takže lidé nabyli disposici nad zbožím proti jeho vůli, a pokud bylo 20 K zaplaceno, nejednalo prý se o nabytí za úplatu, nýbrž dlužno na skutečnost tu pohlížeti jako na částečnou náhradu škody, tedy jako na okolnost polehčující. Bezprávnosti svého jednání byl prý si obžalovaný vědom, poněvadž do krámu přišel s úmyslem, prodej zboží hluboko pod cenou provésti a ze zdráhání se majitele obchodu nabyl vědomosti o tom, že svolení majitele může dosíci pouze pohrůžkou a že se tedy o skutečný prodej nejedná. I zde poukazuje zmateční stížnost správně k tomu, že vědomí obžalovaného o bezprávnosti jeho jednání nestačí ku zlému úmyslu dle §§ 5 a 171 tr. zák., ale že by bylo zapotřebí, by měl positivní úmysl, raditi nebo napomáhati k beznáhradnému odnímání věcí z držení jiného bez jeho přivolení. Takovýto úmysl není však v rozsudku zjištěn ani výslovně aniž dochází výrazu v jeho skutkových předpokladech. Zjišťujeť rozsudek, že obžalovaný přišel do obchodu S-ova s úmyslem provésti prodej zboží arci hluboko pod cenou, že slovy: »Nic zpátky, to se vše vyprodá«, zástup pobouřil, takže tento trval na prodeji obuvi po 20 K, a mluví se ve zjištěních důsledně o prodávání a kupování a uvádí se, že při prodeji pomáhal majitel závodu se svým personálem, že pak, když nastal zmatek, obžalovaný prodával sám a stržené peníze odevzdával správně majiteli obchodu. Tento zjištěný stav neopravňuje k závěru, soudem přijatému, zvláště když shora vytčený úmysl obžalovaného, s nímž do krámu vstoupil, a pohrůžka, kterou si svolení majitele k prodeji vynutil, opodstatňují o sobě jen zákonné předpoklady zločinu dle § 98 b) tr. zák. Skutečnost, že majitel obchodu podlehl pohrůžce, svědčí jen o velikosti zla, jímž bylo hroženo, a o tom, že pohrůžka měla úspěch. Tato okolnost je dle poslední věty § 98 tr. zák. pro kvalifikaci činu nerozhodnou, má však dle § 100 tr. zák. význam pro otázku výměry trestu. Podřaditi jednání obžalovaného pod §§ 5 a 171 tr. zák. brání konečně, že se soud nevyslovuje, zda ti, kdož kupovali obuv po 20 K pár, pojímali slova obžalovaného v tom smyslu, jaký jim podkládá nalézací soud, a zda tudíž jednání jejich bylo výrazem a důsledkem téhož směru vůle, jakou měl dle mínění soudu obžalovaný jako návodce. Z hořejších úvah plyne, že není tu ideálního souběhu zločinu dle § 98 b) tr. zák. se zločinem dle §§ 5 a 171 tr. zák., nýbrž že to, v čem vidí soud skutkovou povahu tohoto zločinu, je již zahrnuto ve skutkové povaze zločinu dle § 98 b) tr. zák. Odsouzení obžalovaného dle §§ 5 a 171 tr. zák. není proto v zákoně odůvodněno.

Citace:

č. 849. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 287-290.