Authors:
= Váž. civ., 14 (1932), sv. 1
PDF

Čís. 2128.


Ustanovení třetího odstavce § 409 c. ř. s. nelze použíti na usnesení.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1922, R I 1440/22).
Usnesením prvého soudu ze dne 6. srpna 1922 byl dlužník uznán povinným zaplatiti vymáhajícímu věřiteli útraty soudního řízení 246 Kč 84 h do 14 dnů pod exekucí. Rekursní soud usnesením ze dne 12. září 1922, doručeným dlužníku dne 23. září 1922, usnesení prvého soudu potvrdil. Dne 13. září žádal vymáhající věřitel za povolení exekuce k vydobytí útratové pohledávky. Soud prvé stolice usnesením ze dne 20. září 1922 exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Jednou z podstatných podmínek pro povolení exekuce jest dle § 7 odstavec druhý ex. ř. právoplatnost exekučního titulu a nelze proto exekuci povoliti dříve, než pohledávka dospěje a projde lhůta, určená v titulu exekučním, pro plnění. Dle § 409 c. ř. s. počíná lhůta k plnění, určená soudním rozhodnutím, teprve dnem po pravomoci soudního rozhodnutí; bylo-li rozhodnutí soudu prvé stolice k opravnému prostředku soudem druhé stolice potvrzeno, počíná lhůta k plnění, určená rozhodnutím soudu prvé stolice, teprve dnem po doručení rozhodnutí soudu druhé stolice. V tomto případě bylo usnesení soudu prvé stolice ze dne 6. srpna 1922, tvořící exekuční titul a ukládající žalobci Vojtěchu Š-ovi, nahraditi žalovanému Karlu N-ovi útraty soudního řízení 246 Kč 84 h do 14 dnu pod exekucí, usnesením krajského jako rekursního soudu ze dne 12. září 1922 potvrzeno a toto potvrzující usnesení sondu druhé stolice bylo doručeno žalobci dne 23. září 1922 a žalovanému dne 22. září 1922, počala tedy pro žalobce 14denní lhůta k plnění útrat 246 Kč 84 h, určená usnesením soudu prvé stolice ze dne 6. srpna 1922, teprve dnem 24. září 1922 a prošla tato lhůta teprve dnem 7. října 1922. Exekuční návrh žalovaného Karla N-a k vydobytí těchto útrat na žalobci byl podán dne 13. září 1922 a povolena exekuce dle tohoto návrhu soudem prvé stolice dne 20. září 1922, tedy v době, kdy lhůta k placení těchto útrat ještě nepřešla a kdy ještě rozhodnutí soudu druhé stolice ze dne 12. září 1922 stranám nebylo ani doručeno. Tím porušen byl předpis § 409 c. ř. s. a § 7 ex. ř.; povolená i vykonaná exekuce jest neplatnou.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávněnosti. Názor rekursního soudu, že ustanovení třetího odstavce § 409 c. ř. s., který mluví pouze o rozsudcích, se vztahuje též na usnesení, odporuje předpisu § 524 c. ř. s., dle něhož rekursy nemají odkládacího účinku ani co do provedení usneseni, jemuž bylo odporováno, ani to do jeho vykonatelnosti. V tomto případě jest exekučním titulem usnesení okresního soudu ze dne 6. srpna 1922, jímž bylo uloženo povinnému, aby zaplatil do 14 dnů pod duhonem práva vymáhajícímu věřiteli útraty určené na 246 Kč 84 h. Toto usnesení bylo doručeno povinnému 10. srpna 1922, pročež posledním dnem k zaplacení těchto útrat byl 24. srpen t. r. Při tom jest lhostejno, že povinný podal rekurs proti usnesení prvého soudu dne 23. srpna 1922, jelikož nevznesl návrhu, by této stížnosti byl přiznán odkládací účinek ve smyslu druhého odstavce § 524 c. ř. s. Exekuční žádost, podanou vymáhajícím věřitelem dne 13. září 1922, nelze tedy považovati za předčasnou.
Citace:
č. 11454. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 259-259.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).