Čís. 16271.

Není porušením předpisu § 46 honeb. zák. č. 49/1866 z. z. pro Čechy, nebyly-li obsílka k jednání o žalobě na náhradu za škodu učiněnou honbou a zvěří a vyzvání k jmenování důvěrníků doručeny žalovanému do vlastních rukou.
O tom, zda je dotčená žaloba důvodem po právu čili nic, mají rozhodovati všichni členové rozhodčího soudu, nikoli jen vrchní rozsudí.
(Rozh. ze dne 2. září 1937, R I 367/37.)
Srv. rozh. č. 11480, 10263 Sb. n. s.
Prvý soud zrušil na zrušovací stížnost Josefa G. výrok smluvčího soudu ze dne 18. července 1935, jímž mu bylo uloženo nahraditi Aloisů Č. škodu 808 Kč, způsobenou na jeho pozemcích lovnou zvěří. Důvody: Žalovaný se domáhá zrušení shora uvedeného výroku smluvčího soudu, uváděje mezi jiným též to, že mu nebyla doručena ani žaloba, ani vyzváni k jmenování důvěrníků, a že o tom, zda jest žaloba důvodem po právu, rozhodl pouze vrchní rozsudí a nikoli celý smluvčí soud. Výpovědí rozsudího Václava S. zjišťuje soud, že žaloba ani vyzvání k jmenování důvěrníků nebyly doručeny žalovanému, nýbrž lesní správě velkostatku v K., která též jmenovala dva důvěrníky, s nimiž vrchní rozsudí Václav S. celé řízení provedl. Výpovědí Jaroslava P., lesního správce velkostatku v K., jest zjištěno, že velkostatek v K. nepatří Žalovanému, že lesní správce řečeného velkostatku není oprávněn ani k přijetí zásilek adresovaných žalovanému, ani k zastupování žalovaného, a že o otázce, zda jest žaloba důvodem po právu (má-li se dáti náhrada), rozhodl pouze vrchní rozsudí bez jakékoli debaty neb hlasování důvěrníků. Vylíčeným postupem porušil smluvčí soud předpisy § 46, odst. 1, 2 a 4, hon. zák. pro Čechy, a soud proto zrušil napadený nález podle posledního odst. dotčeného paragrafu. Rekursní soud uložil soudu prvé stolice, aby po právní moci řízení, bude-li třeba, doplnil a znovu rozhodl. Důvody: V honebním zákoně č. 49/1866 z. z. pro Čechy není předpisů o doručování, zejména není předepsáno, jak se má státi doručování (viz rozh. č. 11480 Sb. n. s.). Není také ani předepsána, že by žaloba a vyzvání k jmenování důvěrníků musely býti doručeny žalovanému přímo. Jest tudíž také možné náhradní doručení podle § 102 c. ř. s. Nebyla-li žaloba a vyzvání, které, jak ze spisů smluvčího soudu patrno, zněly výslovně na Josefa G., doručeny přímo jemu, nýbrž snad v jeho nepřítomnosti převzaty podle § 102 c. ř. s. někým jiným, nelze tuto skutečnost pokládati za zmatečnost, neboť tím nebyl porušen žádný z formálních předpisů §§ 46 a 47 honeb. zák. Podle § 46, odst. 2 a 3, čes. honeb. zák. má smluvčí soud po marném pokusu o smír rozhodnouti, má-li se náhrada dáti, a která; nemohou-li se však smluvčí dohodnouti, rozhodne o tom vrchní rozsudí rozsudkem (§ 46, odst. 4, řeč. zák.). Z toho plyne, že vrchní rozsudí rozhoduje sám bez přímého společného hlasování důvěrníků při tomto rozhodnutí, jsou-li důvěrníci o nároku a jeho výši rozdílného názoru. V souzeném případě nebyli důvěrníci obou stran, jak ze spisů patrno, o výši stejného názoru. Rozhodl-li vrchní rozsudí sám o výší v mezích návrhů důvěrníků, jednal podle zákona, a není proto jeho rozhodnutí zmatečné. Ježto se prvý soud, jsa veden mylnými názorem, že nedoručení žaloby k vlastním rukám a že vynesení rozhodnutí vrchními rozsudím samým odůvodňují zmatečnost, nezabýval dalšími ve zrušovací stížnosti uplatňovanými důvody zmatečnosti, bylo jeho rozhodnutí zrušiti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle § 46, odst. 6, honebního zákona pro Čechy ze dne 1. června 1866, č. 49 z. z. může býti proti výroku smluvčího soudu podána zrušovací stížnost pro nezachování toho, co je v tomto paragrafu nařízeno. V odst. 1 § 46 uved. zák. se praví: »Podá-li se žaloba o náhradu škody, vyzve vrchní rozsudí strany, aby si ve třech dnech zvolily po dvou důvěrnících«. V § 46 není však nařízeno, že obsílka k řízení před smluvčím soudem má býti doručena do vlastních rukou strany. Podle zjištění nižších soudů vyzval vrchní rozsudí správu velkostatku v K., aby si jmenovala důvěrníky, uvedený velkostatek nepatří však žalovanému a lesní správa řečeného velkostatku není oprávněna ani přijímati zásilky adresované dovolacímu stěžovateli, ani ho zastupovati. Přes to však nemůže býti tato skutečnost s úspěchem uplatňována zrušovací stížností, poněvadž podle spisů smluvčího soudu byl vrchním rozsudím Josef G., velkostatkář v K. (stěžovatel) vyzván, aby jmenoval důvěrníky, a není porušením předpisů § 46 řeč. zák., nebylo-li mu toto vyzvání doručeno do vlastních rukou. Stran bližšího odůvodnění poukazuje se dovolací stěžovatel na důvody napadeného usnesení, jež jsou v souladě s rozhodnutím č. 11480 Sb. n. s. Podotýká se, že rozhodnutí č. 9874 Sb. n. s. nelze v souzeném případě užiti, poněvadž výrok smluvčího soudu nebyl vůbec proti lesní správě velkostatku v K. jako straně vydán.
Oprávněna jest však další výtka dovolacího rekursu, že o důvodu nároku na náhradu škody rozhodl vrchní rozsudí sám bez důvěrníků. Příslušná ustanovení § 46 honebního zákona pro Čechy zní: Odstavec druhý: »Soud smluvčí má nejprve hleděti učiniti narovnání a, nejde-li to, rozhodne pak, má-li se dáti náhrada, a která«; odstavec třetí: »Nemohou-li se smluvčí rozhodnouti, mnoho-li náhrada má činiti, rozhodne o tom vrchní rozsudí v mezích obapolných návrhů«. Ze srovnání dotčených dvou odstavců a čtvrtého téhož § 46, které dávají vrchnímu rozsudímu samostatnou působnost jen v některých otázkách, plyne, že o tom, zda žaloba jest důvodem po právu, mají rozhodovati všichni členové rozhodčího soudu, nikoliv jen vrchní rozsudí (srv. rozh. č. 10263 Sb. n. s.). V souzené věci namítl Josef G. před smluvčím soudem, že se necítí již vázán pachtovní smlouvou, uzavřenou o společenském revíru v T., a ohradil se proto proti povinnosti platiti náhradu škody, způsobené zvěří na katastru t-ckém. Vrchní rozsudí Václav S. udal jako svědek, že se o sporné otázce, o niž jde, informoval u okresního úřadu v K. a že tam: mu bylo řečeno, že Josef G. jest nájemcem honitby. Podle svědecké výpovědi Jaroslava P. rozhodl vrchní rozsudí Václav S. sám o tom, že Josef G. jest povinen zaplatiti škodu, a o sporné otázce vrchní rozsudí debatu ani nezavedl, ani k ní nesvolil. Právě vylíčeným postupem vrchního rozsudího byl porušen formální předpis § 46, odst. 2, řeč. zák., podle něhož o tom, má-li se dáti náhrada, rozhodne smluvčí soud a nikoli vrchní rozhodce sám. Bylo proto důvodnému dovolacímu rekursu vyhověno a obnoveno usnesení prvé stolice, která zrušila výrok smluvčího soudu.

Citace:

č. 16271. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 117-119.