NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Č. 12027.

Váleční poškozenci: I. * Příjem válečného poškozence z trafiky není příjmem plynoucím z činnosti hospodářsky nesamostatné ve smyslu § 2 odst. 2 zák. o válečných poškozencích č. 142/1920 Sb. — II. Přeplatek na požitcích vál. poškozence lze do doby tří let požadovati zpět, třeba jej vál. poškozenec přijal v dobré víře.
(Nález ze dne 13. září 1935 č. 17167/35.)
Věc: Karel W. v K. (adv. Dr. Eduard Zahn z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o invalidní důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem zem. úřadu pro péči o válečné poškozence z 20. července 1932 bylo rozhodnuto v tom smyslu, že st-li od 1. července 1930 důchod invalidní se nepřiznává. V důvodech bylo uvedeno, že příjem st-lův z činnosti hospodářsky samostatné činil r. 1929 Kč 18230—, r. 1930 Kč 16101—, že je tedy vyšší než součet hranice příjmové Kč 5000—, zvýšené za tři osoby na Kč 6500—, a požitků jinak podle zák. příslušejících, t. j. za oba roky Kč 14660—. Současné bylo vysloveno, že st-li má vrátiti vzniklý přeplatek Kč 15640—.
Odvolání st-lovo z tohoto výměru bylo nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě z těchto důvodů: Příjem st-lův spolu s příjmem manželky, který jest podle § 2 odst. 2 požitk. zák. včítati do příjmu manželova, pocházející z činnosti hospodářsky samostatné, činil podle sdělení berní správy v K. v roce 1929 Kč 18230—, a v roce 1930 Kč 16101—, při čemž nebylo přihlédnuto k zaopatřovacím požitkům ročně po Kč 7080—, které st-l béře jako býv. zaměstnanec státních drah. Převyšuje tedy příjem st-lův v roce 1929 a 1930 součet hranice příjmové s požitky, a st-l nemá proto od 1. července 1930 do 31. prosince 1931 nároku na požitky vůbec. St-l nečiní námitek do číselného stanovení hranice příjmové, nýbrž tvrdí, že jeho příjem byl nižší, než bylo vzato za podklad rozhodnutí, a že z jeho příjmu má se odpočítati 20% paušální srážka. Naproti tomu se poznamenává, že příjem, použitý k rozhodnutí o nároku st-lově na důchod, jest příjmem tvořícím základ pro vyměření daně důchodové, pravoplatně již zdaněným, a tedy příjmem, jaký má na mysli vl. nař. č. 363/1922 Sb. k § 2 zák. požitk. Odpočítání srážky u příjmu z činnosti hospodářsky samostatné (z trafiky a obchodu) nemá v zákoně opory.
O stížnosti, na toto rozhodnuti podané, bylo uváženo: — — —
Důchod nebyl st-li přiznán, ježto v rozhodné době jeho příjmy přesahovaly hranici vylučující nárok na požitky vůbec, totiž byly vyšší než součet hranice příjmů, tedy 6500 Kč a požitky, jež by st-l ve výši 8140 Kč jinak pobíral. Poněvadž bylo rozhodováno jen o důchodu za dobu od 1. července 1930 do 31. prosince 1931, jsou, jak stížnost nepopírá, pro posouzení, zda st-li vzhledem na jeho příjmy nárok na důchod patří či nikoliv, rozhodny jeho příjmy v roce 1929 a 1930.
Stížnost nepopírá, že žal. úřad ve shodě se zákonem vyslovil, že hranice příjmů u st-le činí 6500 Kč a že by mu na požitcích jinak příslušelo 8140 Kč. Stížnost jen tvrdí, že žal. úřad, zjišťuje příjmy st-lovy v rozhodných dobách, postupoval nezákonně, resp. vadně. O tom uváženo: Úřad vychází z příjmu v roce 1929 18230 Kč a v roce 1930 16101 Kč, při čemž zjišťuje, že v příjmu tom není pense st-lova vůbec obsažena. Ze spisů jde, že žal. úřad výši příjmů st-le v rozhodných letech zjistil dotazem u berní správy, zda a jak st-l byl zdaněn na rok 1929 a 1930. Berní správa sdělila, že na rok 1929 činil příjem z činnosti hospodářsky samostatné 18230 Kč, z pense 7080 Kč, úhrnem 25310 Kč, srážky činily 3718 Kč, takže st-l byl zdaněn z 21500 Kč, v roce 1930 příjem z činnosti hospodářsky samostatné činil 16101 Kč, pense 7080 Kč, srážky uznány 3637 Kč, a st-l byl zdaněn z 19400 Kč. Že příjem je zjišťovati dotazem svrchu uvedeným, stížnost vůbec nepopírá. Měl tedy žal. úřad dostatečný podklad pro zjištění, z něhož vycházel, že příjem, nehledě k zaopatřovacím požitkům, činil 18230 Kč a 16101 Kč. Stížnost proto neprávem tvrdí, že žal. úřad do příjmu včetl i příjem z pense. Tvrzení to je vyvráceno spisy a proto netřeba se zabývati námitkou, že měla býti započtena z pense polovina, když vůbec započtena nebyla.
Pokud stížnost vytýká, že příjem z trafiky měl býti čítán pouze polovinou, poněvadž příjem z trafiky jest prý příjem z činnosti hospodářsky nesamostatné, neboť nejde tu o živnost svobodnou, nýbrž o pramen příjmu, který co do získání provozu, rozsahu a stanovení cen jest postaven pod státní dozor, neuznal nss tento názor stížnosti za správný. Zákon sám nedefinuje pojem činnosti hospodářsky nesamostatné a proto je míti za to, že neuchyluje se pojmem tím od obvyklého významu jeho. Vyjadřuje pak slovy těmi opak proti činnosti hospodářsky samostatné, za niž v obvyklém slova smyslu pokládá se zaměstnání, které nevykonává se ve služebním poměru za plat nebo za mzdu. Proto je nss názoru, že příjmem, plynoucím z činnosti hospodářsky nesamostatné ve smyslu § 2 odst. 2 zák. o vál. poškozencích jest příjem vyplývající z činnosti, která se koná za plat nebo za mzdu ve služebním poměru. O takový poměr však při provozování trafiky nejde a skutečnost, že prodavač tabáku nesmí sám určovati ceny jím prodávaného zboží, že získati povolení k prodeji může jen od státu a že snad v něčem podroben je státnímu dozoru, nečiní ho ještě zaměstnancem činným ve služebním poměru. Nepochybil tedy úřad, když příjem z trafiky započítal celým obnosem. Pokud stížnost vychází z jiných čísel, než ze kterých vychází žal. úřad, je jen podotknouti, že žal. úřad zjišťoval příjem st-lův tak, jak je předepsáno; neboť zem. úřad pro péči o vál. poškozence v Čech. učinil dotaz u berní správy v K., která přípisem z 8. června 1932 sdělila, že st-l byl zdaněn pro rok 1929 z činnosti hospodářsky samostatné 18230 Kč a pro rok 1930 16101 Kč, a měl tedy žal. úřad v tomto sdělení předpoklady pro své rozhodnutí. Že by úřad nemohl při zjišťování st-lových příjmů takto postupovati, stížnost netvrdí.
Stížnost namítá konečně, že st-l na vzniklém přeplatku nemá žádné viny, poněvadž důchod pobíral v dobré víře a proto není povinen jej vrátiti.
Podle odstavce 3 § 31 zák. č. 142 ve znění zák. č. 39/22 a zák. č. 133/30 Sb., byl-li zaopatřovací požitek přiznán nebo likvidován ne- právem nebo částkou vyšší, smí se požadovati od příjemce vráceni částky, kterou přijal v dobré víře, pokud se týče takto vzniklý přeplatek sraziti z požitků nejvýše za uplynulou dobu 3 let od splatnosti požitků. Z toho je patrno, že přeplatek vzniklý v době nikoli starší 3 let možno požadovati od příjemce zpět vždy, tedy i tehdy, jestli částky, přeplatek tvořící, přijal v dobré víře. V případě st-lově jde o částky, které st-li byly přiznány a vyplaceny za dobu od 1. července 1930 do 31. prosince 1931. Jich vrácení bylo nařízeno výměrem zem. úřadu pro péči o vál. poškozence v Čech. z 20. července 1932, doručeným st-li dne 24. srpna 1932. Nešlo tedy ještě u st-le o příspěvky starší 3 let a proto pro otázku jich vrácení je otázka dobré víry zcela lhostejná; námitka stížnosti, dovozující jen, že st-l byl v dobré víře, nemůže tedy dovoditi nezákonnost výroku o povinnosti k vrácení přeplatku.

Citace:

Č. 12027. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 208-210.