NPD documents search: Právník, 60 (1921) - První republikánský president vrchního zemského soudu Dr. Felix Scherl

Čís. 534.

Podloudný vývoz předmětů potřeby do ciziny (zákon ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n.). Zákaz použití mimořádného zmírňovacího a změňovacího práva ve smyslu § 7, odstavec druhý, cit. zákona platí i tehdy, byl-li pachatel uznán vinným pouze pokusem podloudného vývozu.

(Rozh. ze dne 15. září 1921, Kr I 535/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 31. března 1921, pokud jím byl obžalovaný pro přečin dle § 8 tr. zák. a § 2 čís. 1 lit. b) zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. odsouzen do vězení na jeden týden, zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a odsoudil obžalovaného do vězení na šest měsíců.
Důvody:
Výrokem rozsudku, který použil při výměře trestu na přečin dle § 8 tr. zák. a § 2 čís. 1 lit. b) zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. práva zmírňovacího dle § 266 tr. zák. a uložil obžalovanému trest vězení jednoho týdne, porušen byl zákon. Podle druhého odstavce § 8 tr. zák. nutno užíti ve všech případech, kde zákon nenařizuje zvláštních výjimek, veškerých ustanovení, pro zločiny vůbec daných, i na pokusy zločinné a trestati jest pokus zlého skutku za použití § 47 a) tr. zák. týmž trestem, jenž uložen jest na zločin dokonaný. Toto ustanovení vztahuje se dle § 239 tr. zák. i na přečiny a přestupky. Okolnost, že trestný čin nebyl dokonán a že zůstalo při pokusu, jest okolností polehčující (§ 47 a, 264 g) tr. zák.), k níž soud přihlíží při výměře trestu zpravidla v mezích sazby trestní, na trestný čin, o nějž jde, zákonem ustanovené (§§ 48, 265 tr. zák.), nezměňuje se tím základ, na němž trest se vyměřuje, nýbrž stanoveno jako pravidlo, že pro okolnosti polehčující nelze změniti ani druh ani trvání trestu; dobu trestu možno zkrátiti jen v mezích, jež připouští zákon v §§ 53 a 265 tr. zák. (pravidlo, z něhož výjimky jsou stanoveny v §§ 54, 55, 260, 261, 266 tr. zák., kteréžto výjimky však o pokusu se nezmiňují). Veškerá ustanovení určující a rozšiřující neb omezující trestní moc soudů ohledně dokonaných trestných činů, platí tedy, nejsou-li v jednotlivých případech zvláštní výjimky zákonem nařízeny (na př. v §§ 138, 145 tr. zák.), neztenčeně pro tresty činů nedokonaných. Zásada tato, vyplývající z ustanovení všeobecného trestního zákonníka, vztahuje se ovšem sama sebou jen na trestné činy, upravené v tomto zákonníku; nemůže však býti pochybnosti o tom, že jest jí užíti i v oboru zákonů, jimiž během doby všeobecný trestní zákonník byl doplněn, tedy i pro obor zákona ze dne 18. března 1920, č. 188 sb. z. a n. Ustanovení § 7 odstavec druhý tohoto zákona, že tresty na svobodě, v tomto zákoně uložené, nelze ani snížiti pod nejnižší sazbu v tomto zákoně ustanovenou, ani zaměniti za trest jiného druhu, jest proto, — ježto zvláštních předpisů o trestání pokusu v zákoně není, — použíti bez rozdílu, zdali trestný čin byl dokonán či zůstalo-li při pokusu. Použil-li tedy v této trestní věci nalézací soud mimořádného práva zmírňovacího a uložil-li trest jednoho týdne vězení, ač nejnižší sazba, zákonem v § 2 čís. 1 lit. b) stanovená, činí 6 měsíců vězení, učinil tak proti výslovnému zákazu zákona a vykročil tím z mezí svého práva zmírňovacího a zaměňovacího. Výrok nalézacího soudu jest tedy zmatečným ve smyslu § 281 čís. 11 tr. ř. a byl proto k zmateční stížnosti veřejného žalobce zrušen.

Citace:

č. 534. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 337-339.