NPD documents search: České právo, 13 (1931)

Čís. 10400.

Bylo-li manželství rozvedeno od stolu a lože z viny obou manželů, nepřísluší manželce ze zákona (§ 91 obč. zák.) nárok na výživné.
Žaloval-li manžel, by bylo určeno, že nárok manželky na výživné zanikl rozvodem manželství z viny obou manželů, nebylo povinností soudu, by vyhověv žalobě manžela, uznal ho povinným k výživě rozvedené manželky podle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., pakliže manželka o to ani výslovně ani mlčky nežádala.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1930, R II 380/30).
Rozsudkem ze dne 21. prosince 1927 byl manžel uznán povinným platili manželce výživné měsíčních 60 Kč. Rozsudkem ze dne 24. ledna 1928 bylo manželství stran rozvedeno od stolu a lože z viny obou stran. Usnesením ze dne 12. listopadu 1928 bylo manželství stran rozloučeno. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se manžel na manželce, by bylo uznáno právem, že její vyživovací nárok počínajíc 1. březnem 1928 zanikl. Procesní soud prvé stolice uznal právem, že nárok žalované proti žalobci na placení výživného zanikl od 5. prosince 1928. Důvody: Jde o rozřešení otázky, zda nárok žalované na poskytování výživy zanikl, čili nic, a kdy. V tom směru jest především poukázati k tomu, že nárok žalované proti žalobci na poskytování výživného nebyl založen teprve rozsudkem ze dne 21. prosince 1927, nýbrž že tkvěl v zákonném ustanovení § 91 obč. zák., podle něhož manžel jest povinen poskytovati manželce slušnou výživu podle svého stavu a svého jmění. Nárok žalované proti žalobci, dokud byl jejím manželem, byl jejím nárokem ze zákona a platil jen, pokud trvalo jejich manželství. Řečeným rozsudkem byla jen stanovena výše výživného, které měl žalobce žalované poskytovati. Platil-li nárok žalované proti žalobci na výživu jen po dobu trvání jejich manželství, mohl zaniknouti jen zánikem manželství, což se děje hlavně smrtí jednoho z manželů nebo rozloučením manželství. Povolením rozvodu manželství od stolu a lože manželství nezaniká, trvá dále a proto trvá dále i nárok manželky na výživné, nebylo-li manželství rozvedeno jen z viny manželky, ve kterémž případě i povolením pouhého rozvodu zaniká její nárok na výživné. Tomu tak mezi stranami není, manželství jejich bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 24. ledna 1928 ze zavinění jich obou, ve kterémž případě přichází k platnosti dvorní dekret ze dne 4. května 1841 čís. sb. z. s. 531, podle něhož, i když manželství bylo rozvedeno ze zavinění obou stran, může býti výživné manželce přece jen soudem určeno a vyměřeno a to od případu k případu. A tak tomu bylo také mezi stranami v den pravomoci rozsudku, jímž jim byl povolen rozvod jejich manželství, a proto nelze u nich mluviti o tom, že pravomocí tohoto rozsudku vůbec zaniklo právo žalované na výživu. Tento nárok žalované však proti žalobci přece zanikl, nikoliv však na základě rozvodového rozsudku, nýbrž později, když manželství stran bylo pak usnesením ze dne 12. listopadu 1928 prohlášeno za rozloučené a kdy tedy pominulo jejich manželství. Poněvadž tato okolnost nastala ještě před rozsudkem, který měl býti vynesen právě v projednávané věci (§ 406 c. ř. s.), bylo žalobní prosbě vyhověti, ale ovšem vyřknouti, že nárok žalobkyně zanikl teprve pravomocí usnesení ze dne 12. listopadu 1928, jímž bylo jejich manželství rozloučeno, nikoliv dnem pravomoci rozsudku, jímž jim povolen byl jen rozvod jejich manželství od stolu a lože, jak žádal žalobce v žalobě. Odvolací soud k odvolání žalobce zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl; odvolání žalované poukázal na toto rozhodnutí. Důvody: Žalobce napadá výrok prvého soudu, jímž přiznal žalované nárok na slušnou výživu podle dvorního dekretu čís. 531/|1841 sb. z. s. za dobu od pravoplatně vysloveného rozvodu z viny obou stran rozsudkem krajského soudu ze dne 24. ledna 1928 t. j. ode dne 1. března 1928, až do pravoplatně vyslovené rozluky usnesením ze dne 12. listopadu 1928 do 5. prosince 1928. Nelze sice souhlasiti se žalobcem v tom, že soud neměl použiti dvorního dekretu čís. 531/1841 sb. z. s., ana se žalovaná na něj neodvolávala, neboť právní podřadění věci jest úkolem soudu, kdežto strany jsou povinny podati jen skutkový podklad. Žalovaná se bránila proti oduznání výživného a tvrdila, že její zavinění na rozvodu není ani z daleka tak velké, jako zavinění manžela, tvrdila tedy okolnost, která podle onoho dvorního dekretu může přispěti k přiznání výživného. Prvý soud se však touto okolností vůbec nezabýval a neuvedl, jaké důvody slušnosti mluví pro přiznání výživného za onu dobu. Přednes žalované však není úplný a bylo věcí soudu, by se o jeho doplnění podle § 182 c. ř. s. postaral. Teprve po doplněném přednesu a po zjištění okolností, jež dvorní dekret čís. 531/1841 sb. z. s. má na mysli, lze posouditi, zda mluví důvody slušnosti pro to, by žalované za dobu mezi rozvodem a rozlukou bylo ponecháno výživné.
Nejvyšší soud k žalobcovu rekursu zrušil napadené usnesení a poukázal odvolací soud, by, nepřihlížeje k použitému zrušovacímu důvodu, o odvolání rozhodl.
Důvody:
Při rozhodování o rekursu žalobcově jest především hleděti k žalobní prosbě. Podle úpravy žalobní prosby žádá žalobce, by bylo určeno, že zanikl a jest zrušen nárok žalované proti žalobci z rozsudku krajského soudu ze dne 21. prosince 1927 na plnění výživného 60 Kč měsíčně počínajíc dnem 1. března 1928. Jde tedy o určení zániku nároku z rozsudku z 21. prosince 1927 — jímž byl odsouzen tehdy ještě nerozvedený manžel, by platil své nerozvedené manželce podle § 91 obč. zák. zákonné výživné 60 Kč měsíčně. Manželce příslušel podle § 91 obč. zák. nárok na výživné ze zákona a měl tehdejší rozsudek, jí nárok ten přiznávající, povahu jen deklaratorní. Poněvadž bylo manželství rozvedeno od stolu a lože z viny obou stran rozsudkem ze dne 24. ledna 1928, nepřísluší již rozvedené manželce nárok zákonitý podle § 91 obč. zák. na placení výživného, přiřknutý manželce nerozvedené. Ta plyne jasně z ustanovení § 1264 poslední věta obč. zák. a z úvodní věty dvor. dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 531 sb. z. s. (rozh. čís. 259 sb. n. s.). Pravoplatností rozsudku ze dne 24. ledna 1928 zanikl tedy manželčin nárok na výživné 60 Kč měsíčně, přiznaný jí rozsudkem ze dne 21. prosince 1927 a bylo proto vyhověti žalobní prosbě, to tím spíše, ano se v ní žádá, by bylo určeno, že nárok žalované zanikl počínajíc teprve 1. březnem 1928. První soud neměl důvodu, by se zabýval otázkou, zda žalované přísluší výjimečný nárok na výživné ve smyslu dvorského dekretu ze dne 4. května 1841 sb. z. s. 531, poněvadž stanovení této manželovy vyživovací povinnosti nespadá do rámce tohoto sporu, zahájeného nikoli žalobou o plnění výživného, nýbrž určovací žalobou, že zanikl určitý zákonitý (§ 91 obč. zák.) určitým rozsudkem vyslovený vyživovací nárok nerozvedené manželky. Nebylo povinností soudu, by, vyhově žalobní prosbě potud, že určí, že není již po právu manželčin nárok na výživné, opírající se o zákonné ustanovení § 91 obč. zák. odsuzoval manžela z jiného právního důvodu k výživě rozvedené manželky podle cit. dvor. dekretu a není možné, by žalobu zamítl proto, že rozvedené manželce výživa snad přísluší z jiného důvodu, ana o to ani výslovně ani mlčky nežádala. Nejvyšší soud nesdílí proto názor odvolacího soudu, že bylo na prvém soudu, by se postaral podle § 182 c. ř. s. o doplnění přednesu žalované, poněvadž by to vybočovalo z rámce tohoto sporu, v němž jde o určení zániku nebo dalšího trvání určitého exekučního titulu (rozsudku) a o nic více.

Citace:

Čís. 10400. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 857-859.