Čís. 1853.
Byl-li šek, znějící na cizí valutu, odevzdán a přijat na místě placení, jde pokles kursu v době mezi odevzdáním a vyplacením šeku a tím nastalá ztráta kursovní na vrub přejímatele šeku. Odevzdání šeku na místě placení jest postupem pohledávky ze šeku. Rozsah odevzdatelovy ručební povinnosti určen jest §em 1397 obč. zák.
(Rozh. ze dne 19. září 1922, Rv I 422/22.)
Dne 6. května 1920 koupili žalovaní od žalobců nemovitosti a na splátku kupní ceny odevzdali jim šek americké banky v Chicagu na 1000 dolarů v tehdejší kursovní hodnotě 65500 Kč. Žalobci šek prijali s podmínkou, že dojde od Chicagské banky zpráva, že šek bude honorován. Zpráva skutečně dne 16. května 1922 došla, načež byl žalobcům dne 18. června 1920 šek vyplacen, avšak vzhledem k zatím pokleslému kursu jen 55530 Kč. Žalobě o zaplacení rozdílu mezi hodnotou, v níž šek byl převzat a vyplacen procesní soud prvé stolice vyhověl v podstatě z těchto důvodů: V tomto případě nestalo se placení dluhu v právním slova smyslu, nýbrž tak zvané odevzdání na místě placení ve smyslu § 1414 obč. zák. Zákon označuje takové jednání jako úplatné jednání a představuje si případ ten tak, že dlužník věřiteli odevzdá nedluhovaný předmět a že věřitel, přijav předmět ten jako úplatu, své pohledávky se vzdává. Tento názor má za následek, že věřitel dle ustanovení § 922 a 934 obč. zák. pro vady nebo méněcennost věci, na místě placení odevzdané, může požadovati náhradu škody jako při úplatných jednáních. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Soud odvolací souhlasí s názorem prvého soudu, že převzetí šeku stalo se na místě platu ve smyslu § 1414 obč. zák. a že v té příčině jde o úplatné jednání, pro které platí i předpisy o správě (§§ 922 a násl. obč. zák.), avšak právě proto dospívá soud odvolací k závěru, že žalobní nárok podle těchto předpisů odůvodněn není. Ručení ze správy zakládá se na vadě, která tu byla v době odevzdání věci. V tomto případě jednalo by se o vadu právní, záležející v tom, že kursovní hodnota šeku klesla o 9970 Kč, avšak tato vada nebyla tu v době odevzdání, nýbrž nastala teprve později a tím padá nárok ze správy, pokud by měl vyplývati z pouhého ustanovení zákona. Strana žalující opírá žalobní nárok v podstatě o jedinou okolnost, záležející v tom, že šek na 1000 dolarů byl jí převzat s výhradou, že bude americkou bankou honorován. V té příčině zjistil prvý soud svědectvím Dra T-а, že tento svědek dne 6. května 1920 převzal od žalovaných šek na úhradu 65500 Kč s podmínkou, že šek ten bude honorován, a zjistil dále také svědectvím Bedřicha N-a, že někdy kolem 12. května 1920 došla kabelem z Chicaga zpráva, že šek je správný a že bude honorován. Tím splnila se podmínka, pod kterou šek na úhradu 65500 Kč byl převzat, toto právní jednání stalo se tudíž bezpodmínečným, pro obě strany závazným, a působí svými účinky zpět ode dne 6. května 1920, kdy kursovní hodnota šeku činila nesporně 65500 Kč. Protože právoplatné převzetí šeku do vlastnictví strany žalující stalo se dne 6. května 1920, postihují následky napotomního klesnutí hodnoty šeku stranu žalující, leč že by obě strany byly ujednaly něco jiného (§ 1051 obč. zák.). Omluvu takovou musila by tvrditi a dokázati strana žalující, nikoli strana žalovaná. V tomto směru tvrdila sice strana žalující, že se žalovaní bezpodmínečně a beze vztahu ke kursu dolaru zavázali šek na 1000 dolarů honorovati částkou 65500 Kč, a nabídli o tom také důkazy, avšak nehledě k tomu, že tvrzení toto odporuje skutečnostem nesporným, jakož i písemnému prohlášení žalovaného ze dne 6. května 1920 a že nemá opory v kupní smlouvě, nepotvrdili ani svědek Dr. P. ani žalobci jako strana k důkazu slyšení, že se stala výslovně úmluva o tom, kdo ponese zisk nebo ztrátu kursovní. Poněvadž úmluva taková, jak ostatně i ze zjištění prvého soudu je zřejmo, se nestala, postihují následky ztráty kursovní žalobce jako vlastníky šeku. Pouhou výhradou, bude-li šek honorován, nelze povinnost žalovaných k náhradě kursovní ztráty odůvodniti, neboť touto výhradou měli býti žalobci chráněni pouze proti nebezpečí, že šek není pravý a honorován nebude. Zjištěna-li pravost šeku a byl-li honorován, nesou žalobci kursovní ztrátu stejně jakoby byli těžili z kursovního vzestupu, který by byl po dni 6. května 1920 nastal.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtka, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), není odůvodněna. Hledě ke zjištěnému doslovu úmluvy ze dne 6. května 1920, že se šek přejímá na úhradu části kupní ceny 65500 Kč, dojde-li zpráva, že šek bude honorován, ve spojení s prohlášením žalovaného Antonína H-a z téhož dne, že zaplatí prodatelům (žalobcům) Luďku V-ovi a Julii V-ové 65500 Kč, kdyby od vídeňské bankovní jednoty došla zpráva, že šek byl pozastaven, souhlasí dovolací soud s názorem nižších soudů, že šek, znějící na 1000 dolarů, byl v tomto případě dle § 1414 obč. zák. odevzdán a přijat na místě placení a ne snad jen k vůli zaplacení dlužných 65500 Kč, a usuzuje, že přijetí šeku na místě placení bylo dle srovnalé vůle obou stran učiněno závislým pouze a jedině na té podmínce, dojde-li zpráva, že šek bude honorován, t. j. že příslušná americká banka uzná, že šek jest správný a že jest tu dostatečná úhrada, a prohlásí, že jest ochotna, vyplatiti naň peníz 1000 dolarů. Tvrzení dovolatelů, že převzali šek s podmínkou, bude-li honorován za stanovený kurs 6550, odporuje zjištěnému ději. Smluvená podmínka byla splněna, jakmile asi 18. května 1920 došla zpráva, že šek jest správný a bude honorován. Tím okamžikem stalo se odevzdání a přijetí šeku na místě placení účinným. Účinek ten záležel v tom, že žalovaní byli sproštěni svého dluhu 65500 Kč tak, jako kdyby jej hotově byli zaplatili. S toho hlediska nemá pro tento spor právního významu otázka, nadhozená v dovolacím spise, zda splnění podmínky odkládací (suspensivní) jeví účinek ex tunc nebo ex nunc. K témuž výsledku vede též úvaha o právní povaze dání na místě placení. Dána-li hodnota na místo placení, nejde o samostatný právní útvar, nýbrž dlužno právní účinky dání na místě placení posuzovati dle toho, jaké právní jednání se předáním uskutečňuje. V případě, o nějž tu jde, byl uskutečněn postup, při němž žalovaní byli postupitely, žalující postupníky, a příslušná americká banka postoupeným dlužníkem. Dlužno proto použíti § 1392 a násl. obč. zák. V úvahu přichází tu ustanovení § 1397 obč. zák., dle něhož při úplatném postupu, o jaký tu jde, ručí postupitel pouze za pravost a dobytnost pohledávky, nikoliv však za to, že pohledávka podrží svou hodnotu, již měla v době převodu. Pravost a dobytnost převedené pohledávky jest nepochybná a jest tudíž nárok žalobců i s tohoto hlediska bezdůvodným. Že žalobcové později, totiž 19. června 1920 nevýhodně zpeněžili šek, dostavše zaň vzhledem k mezitím pokleslému kursu dolaru místo 65500 Kč pouze 55630 Kč, jde dle § 1311 obč. zák. na jejich vrub, stejně jako by jen jim bylo prospělo, kdyby kurs dolaru byl stoupl a oni výplatou šeku byli získali. K důsledku posléze naznačenému poukázal již soud odvolací, a dovolatelé ani se nepokusili vyvrátiti tento poukaz jako nesprávný. Tvrdí ovšem v dovolacím spise, že bylo prokázáno, že se žalovaní beze vztahu ke kursu zavázali, honorovati šek penízem 65000 Kč, ale proti tomu stačí připomenouti, že odvolací soud vzal na základě výsledků jednání a provedených důkazů za prokázáno, že tvrzená úmluva se nestala.