NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2421.

Náhradní nárok proti státu pro neodůvodněné odsouzení.
Zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák., nelze použíti, vešlo-li usnesení, jímž trestní řízení následkem obnovy bylo zastaveno, v právní moc dříve, nežli onen zákon nabyl účinnosti.
Dle zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák. nabývá usnesení,
trestní řízení zastavující, právní moci dnem, kdy bylo vydáno; doručení netřeba. Nárok dle tohoto zákona nelze uplatňovati žalobou na
vrchním zemském soudě.
(Rozh. ze dne 22. března 1923, Вс I 1 22.)
Žalobce (povoláním obchodník), jenž byl rozsudkem krajského
soudu v Litoměřicích ze dne 13. března 1911 pro zločin veřejného násilí
dle §u 81 tr. zák. a pro přestupky §u 312 a 516 tr. zák. právoplatně
odsouzen k trestu těžkého žaláře na 4 měsíce, podal žádost za obnovu
trestního řízení, které bylo usnesením krajského soudu v Litoměřicích
ze dne 22. října 1912 vyhověno a rozsudek ze dne 13. března 1911 byl
zrušen proto, poněvadž dle posudku znalcu-lékařu trpěl žalobce duševní
chorobou, tak že byl nepříčetným a v tomto stavu dopustil se trestných
činů, jemu za vinu kladených. Trestní řízení bylo pak proti žalobci
usnesením ze dne 23. října 1912 dle §u 109 tr. ř. zastaveno. Ve vazbě byl žalobce v oné trestní věci u okresního soudu v Chabařovicích od
11. do 13. července 1910 a u krajského soudu v Litoměřicích od 27.
února do 2. března 1911, ježto se při hlavním líčení choval neslušně.
Dne 2. srpna 1913 žádal žalobce náhradu za neodůvodněné odsouzení.
Usnesením ze dne 9. července 1918 zamítl krajský soud v Litoměřicích
tuto žádost s tím, že dle §u 3 zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64
ř. zák. nárok na náhradu zanikne do 3 měsíců po dni, kdy bylo trestní
řízení zastaveno. Vrchní zemský soud zrušil 6. srpna 1918 toto usnesení
s tím, že se řízení prováděti má dle zákona ze dne 21. března 1918,
čís. 109 ř. zák. Krajský soud v Litoměřicích nařídil proto dne 10. listopadu 1920 doručení usnesení, dle kterého se povoluje obnova trestního
řízení, žalobci. Tento se obrátil 26. ledna 1921 na ministerstvo spravedlnosti se žádostí, by nárok na odškodnění za neodůvodněné odsouzení dobrovolně uznalo. Ministerstvo nařídilo výnosem ze dne 16. dubna
1921 vrchnímu zemskému soudu, by žalobce poučil, že mu uplatňovaný
nárok dle zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák. nepřísluší, jelikož ho neuplatňoval do 3 měsíců ode dne zastavení trestního řízení. Ministerstvo spravedlnosti obrátilo se na generální prokuraturu, by ve věci
podala dobrozdání, a když tato projevila souhlas s návrhem a prohlásila, že dle jejího názoru porušen byl usnesením vrchního zemského
soudu u krajského soudu v Litoměřicích zákon v §u 3 zákona ze dne
16. března 1892, čís. 64 ř. zák., po případě § 9 zákona ze dne 21. března
1918, čís. 109 ř. zák., poukázalo generální prokuraturu k podání zmatečni stížnosti na záštitu zákona. Nejvyšší soud uznal pak nálezem ze
dne 27. ledna 1922, čís. Kr I 42/22—4, trestní sbírky čís. 715, že usnesením vrchního zemského soudu ze dne 6. srpna 1918 a usnesením
krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. listopadu 1920 porušen byl
zákon. Žalobu o odškodné za bezdůvodné odsouzení vrchní zemský
soud v Praze jako procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Žalobce opírá žalobní nárok o zákon ze dne 21. března 1918,
čís. 109 ř. zák. o náhradě škody osobám neprávem odsouzeným, neboť
podal žalobu u vrchního zemského soudu v Praze, který dle §u 5 tohoto
zákona k rozhodování o náhradách škody po rozumu tohoto zákona je
povolán. Je tudíž zkoumati, zda předpoklady pro použití tohoto zákona
na tento případ jsou dány. Dle ustanovení §u 9 tohoto zákona má býti
ho použito na rozsudky občanských soudu jen tehdy, nabylo-li rozhodnutí, nárok odůvodňující (§ 1 odstavec prvý), právní moci teprve po
dnu vyhlášení tohoto zákona. Rozhodnutím, nárok odůvodňujícím, jež
zde jedině v úvahu přicházeti může, jest dle §u 1 (1) zastavení řízení
po obnově trestního řízení. Spisy krajského soudu v Litoměřicích jest
zjištěno, že k návrhu státního zastupitelství v Litoměřicích krajský soud
tamtéž usnesením ze dne 22. října 1912 návrhu žalobcovu na obnovu
trestního řízení vyhověl, trestní rozsudek ze dne 13. března 1911 v celém obsahu zrušil, usnesení to zástupci žalobce doručil а pak k návrhu
státního zastupitelství usnesením ze dne 23. října 1912 trestní řízení
dle §u 109 tr. ř. (§ 359 tr. ř.) zastavil. Toto usnesení nebylo žalobci
doručeno. Tato okolnost nemá však pro pravomoc onoho usnesení významu, poněvadž sice dle §u 110 tr. ř. má býti obviněný uvědomen o zastavení přípravného vyšetřování, avšak, i když se tak nestane, nabude zastavení právní moci, poněvadž obviněný nemá práva, do zastavení
přípravného vyšetřování si stěžovati (§ 113 tr. ř.). Nabylo tedy ono
usnesení zastavovací ze dne 23. října 1912 tímto dnem právní moci. Je-li
tomu tak. nelze dle ustanovení §u 9 zákona ze dne 21. března 1918,
čís. 109 ř. zák. ustanovení jeho na tento případ použiti a, poněvadž
žalobce nárok žalobní jedině o tento zákon opírá, slušelo žalobu již
z tohoto důvodu jako neopodstatněnou zamítnouti. Týž výsledek nastal
by však i tehdy, kdyby přiznáno bylo, že zde ustanovení tohoto zákona
platí. Žalobce domáhá se náhrady škody, kterou utrpěl neoprávněným
držením ve vazbě v trestní věci, vedené proti němu u krajského soudu
v Litoměřicích pro zločin §u 81 a přestupky §u 312 a 516 tr. zák., v níž
vydán byl pak odsuzující rozsudek ze dne 13. března 1911. Jak již bylo
uvedeno, jest spisy krajského soudu v Litoměřicích zjištěno, že k návrhu
žalobce byla povolena obnova trestního řízení, odsuzující rozsudek v celém obsahu zrušen a řízení trestní zastaveno, a na základě těchže spisů
se dale zjišťuje, že žalobce v této trestní věci dne 12. července 1910
okresnímu soudu v Chabařovicích do vazby byl dodán, týmž soudem
dne 13. července 1910 prozatímní vazba vyšetřovací na něho byla uvalena, ale ještě téhož dne na svobodu byl propuštěn. Na základě týchž
spisu se zjišťuje, že žalobci při hlavním přelíčení dne 19. ledna 1911
uložen byl dle ustanovení §u 234 tr. ř. pro nepřístojné chování trest
vězení v trvání 3 dnu. Z oné skutečnosti, totiž dvoudenní vazby u okresního soudu v Chabařovicích, neodvozuje žalobce náhradních nároku,
z druhé trestní vazby rovněž ne, ale z ní by také nároky takové odvozovati nemohl, poněvadž nemůže tu by ti řeči o nesprávném odsouzení,
jaké § 1 cit. zákona z r. 1918 na mysli má. V jiné vyšetřovací nebo
trestní vazbě, jak se týmiž spisy zjišťuje, žalobce nebyl a postrádá proto
žalobní nárok veškerého podkladu. Nárok na náhradu utrat 3800 K,
o něz dodatečně žalobu rozšířil, žalobce vůbec uplatňovati nemohl, poněvadž nezachoval se dle §u 3 uvedeného zákona, nevybídnuv před tím
stát, aby dobrovolně jeho nároky uznal. Žalobce byl sice ve vyšetřovací
vazbě krajského soudu v Litoměřicích, a to od 18. září 1912, kdy zatčen
byl v Ústí n. L., dopraven do vazby soudu v Ústí n. L., odtud pak krajskému soudu v Litoměřicích, a v řádné vazbě vyšetřovací držán až do
23. října 1912, kdy řízení trestní bylo proti němu zastaveno. Tato vazba
uvalena však na žalobce v trestní věci pro zločin zpronevěry dle §u 183
tr. zák. Pro tento čin žalobce nebyl odsouzen, rozsudek krajského soudu
v Litoměřicích ze dne 13. března 1911 se na tento čin nevztahuje a také
obnova tohoto řízení nebyla povolena. Z duvodu této vazby nemůže tedy
žalobce nároky uplatňovati a také jich neuplatňuje, odvozuje svůj nárok
jedině z přetrpěné vazby, uvalené prý na něho v trestní věci pro zločin
§u 81 a přestupky §u 312 a 516 tr. zák. Žalobce byl tedy nanejvýše
oprávněn, opírati svůj nárok o zákon ze dne 16. března 1892, čís. 64
ř. zák. Ale i dle tohoto zákona náhradní nárok žalobcův zaniknul, poněvadž ho neuplatňoval v čas. Lhůta pro uplatňování nároku toho počala běžeti od 23. října 1912, od vydání zastavujícího usneseni dle §u 1
tohoto zákona, ale žalobce nárok svůj vznesl, jak ze spisu krajského
soudu v Litoměřicích je zjištěno, teprve podáním ze dne 2. srpna 1913,
které došlo státního zastupitelství v Litoměřicích dne 5. srpna 1913, tedy po lhůtě §u 3 onoho zákona, tak že zaniknul. Vrchní zemský soud
nebyl by ostatně k rozhodování o nároku náhradním, odvozovaném ze
zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák. příslušným a pořad práva
byl by vyloučen, poněvadž v §u 7 a 8 tohoto zákona předepsána jest
zvláštní cesta, kterou nároky takové uplatňovati možno. Říšský soud
byl sice zrušen a záležitosti, v čl. 3 a) st. zákl. zákona ze dne 21. prosince 1867, čís. 143 ř. zák. uvedené, přikázány byly k rozhodování
jednak zemskému soudu v Praze po rozumu zákona ze dne 2. listopadu
1918, čís. 2 sb. z. an ., jednak nejvyššimu správnímu soudu na základě
zákona z téhož dne čís. 3, a sice potud, pokud dle §u 2 čís. 6 tohoto
zákona pro vyřizování jejich jest zákonně předepsán pořad správní.
Tomu dle ustanovení §u 7 zákona ze dne 16. ledna 1892, čís. 64 ř. zák.
tak jest a byl by proto pořad práva úplně vyloučen.
Nejvyšší soud jako soud odvolací nevyhověl po ústním líčení
odvolání.
Důvody:
Odvolatel tvrdí, že mohl žalobu opříti jedině o zákon ze dne 21.
března 1918, čís. 109 ř. zák., poněvadž v čase podání žaloby platil tento
zákon, který v §u 9 ustanovuje, že dlužno ho použiti ve všech případech,
v nichž rozhodnutí, nárok zakládající, nabylo právní moci po dni vyhlášení tohoto zákona, a že řízení o návrhu na poskytnutí náhrady škody
řídí se vždy podle tohoto zákona, nebyl-li ještě vznesen na bývalý říšský
soud. Odvolatel má za to, že se usnesení, nárok jeho zakládající, ze dne
22. října 1912 stalo právoplatným teprve po vyhlášení onoho zákona,
poněvadž mu bylo teprve následkem rozhodnutí vrchního zemského
soudu v Praze ze dne 6. srpna 1918 výměrem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 9. listopadu 1920 s příslušným poučením ve smyslu
§u 1 (3) svrchu uvedeného zákona doručeno. Avšak tento náhled jest
mylným. Správně sice uvádí odvolatel, že nárok jeho byl založen usnesením ze dne 22. října 1912 vlastně zastavovacím usnesením ze dne
23. října 1912. Avšak v době, kdy tato usnesení byla vydána, platil zákon
ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák., který nepředpisoval, že má býti
usnesení, nárok na náhradu škody zakládající, neoprávněně odsouzenému za účelem uplatňování jeho nároků s příslušným poučením doručeno, jak to bylo později nařízeno zákonem ze dne 21. března 1918,
čís. 109 ř. zák. Dlužno tedy otázku, kdy usnesení nárok zakládající nabylo právní moci, posuzovati jen podle právních norem v čase jeho
vydání platných. V tom směru uznal procesní soud správně, že zastavovací usnesení ze dne 23. října 1912 nabylo tímto dnem právní moci,
poněvadž obviněný nemá práva do zastavení přípravného vyšetřování
si stěžovati (§ 113 tr. ř.). Nezáleží tedy na tom, že usnesení ze dne
22. října 1912 bylo doručeno tehdejšímu obhájci žalobcovu, ač žalobce
byl choromyslný, a nikoli jeho opatrovníku, a že usnesení zastavovací
ze dne 23. října 1922 mu vůbec doručeno nebylo, neboť tyto okolnosti
nemohou na právní moci těchto usnesení ničeho měniti. Když tedy usnesení, nárok žalobcův zakládající, nabylo právní moci dávno před vydáním zákona ze dne 21. března 1918, čís. 109 ř. zák., nelze tohoto
zákona na nárok žalobcův podle výslovného ustanovení §u 9 užíti. Opačný názor vyslovený vrchním zemským soudem v Praze v rozhodnutí ze dne 6. října 1918 jest patrně nesprávným. Nárok žalobcův sluší
tedy posuzovati jedině podle zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64
ř. zák. Jak správně uvedl soud procesní, nebyl by však dovolaný vrchní
zemský soud v Praze vzhledem k ustanovení §§ 7 a 8 tohoto zákona a
§u 2 čís. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n., a §u 1
zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. k rozhodování o žalobcově nároku podle zákona ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák.
příslušný, při čemž není třeba se zabývati otázkou, zda by byl k tomu
příslušným zemský soud v Praze či nejvyšší správní soud. Z toho důvodu netřeba se také zabývati dalšími otázkami, zda jest žalobce
podle tohoto zákona se svým nárokem vyloučen, jaký vliv měla
choromyslnost žalobcova na včasné uplatňování těchto nároku a zda
je nárok věcně po právu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2421. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 506-510.