NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 3740.

Úrazové pojištění dělnické (zákon ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888). Třetí osoba, k jejíž výživě ze zákona povinný zahynul úrazem podnikovým, může se domáhati na podnikateli náhrady škody jen za podmínek §u 46 zákona. Zákonem tím jakož i pozdějšími zákony o úrazovém pojištění dělnickém byly změněny některé předpisy obč. zákona o náhradě škody.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1924, Rv I 261/24.)
Syn žalobcův, na jehož podporu byl žalobce odkázán, zahynul v podniku žalovaného. Žalobu o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl, zjistiv, že syn žalobcův zahynul úrazem podnikovým, a neshledav podmínek §u 46 zák. o úr. poj. děl. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel napadá názor odvolacího soudu, že oprávněnost dovolatelova nároku na náhradu škody dlužno posuzovati podle ustanovení zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. z r. 1888 a nikoliv dle obecně platných norem zákona občanského. Dovolání nelze přiznati oprávnění. Zákonem o úrazovém pojištění dělnickém ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888, pokud se týče zákonem ze dne 21. srpna 1917, čís. 363 ř. zák. a zákony ze dne 10. dubna 1919, čís. 207 sb. z. a n. a ze dne 12. srpna 1921, čís. 300 sb. z. a n., byla, jak z ustanovení §u 5 až 8 prvuvedeného zákona vyplývá, ohledně osob, podrobených povinnému pojištění, částečně změněna ustanovení obecného zákona občanského o náhradě škody, způsobené tělesným poškozením anebo smrtí osob pojištěných. Přihlédne-li se k tomu, že zákon o úrazovém pojištění jest zákonem specielním, dlužno usuzovati, že nutno jeho ustanovení výhradně a výlučně používati v případech, jemu podřaděných. V tomto sporu bylo oběma nižšími soudy zjištěno, že podnik žalované strany, ve kterém žalobcův syn byl zaměstnán, náleží k podnikům, v §u 1 cit. zákona uvedeným, že žalobcův syn byl u úrazové pojišťovny dělnické skutečně pojištěn a že smrtelný úraz přihodil se mu při provozu pojištěním povinného podniku; přicházejí zde proto vzhledem k žalobnímu ději v úvahu předpisy §§ 45 a 46 zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888. Dle ustanovení prvního odstavce §u 46 cit. zák. mohl by žalobce jen tehdy uplatňovati proti majiteli podniku tvrzený nárok na náhradu škody, kdyby úraz způsoben byl úmyslným jednáním osob v §u 45 odstavci prvém a druhém jmenovaných. To plyne nejen z doslovu §u 46 odstavec první zákona, nýbrž též ze srovnání jeho s předpisem §u 45 odstavec prvý téhož zákona, v němž se praví, že podnikatel, který buď sám nebo jehož zákonitý zástupce přivodil úraz úmyslně nebo hrubým zaviněním, jest zavázán nahraditi pojišťovně veškeré odškodné, které pojišťovna dle úrazového zákona bude vypláceti. Nezáleží proto na tom, zda podnikatel nebo jeho zodpovědní zástupci úraz žalobcova syna zavinili, neboť z toho, co bylo právě řečeno, plyne, že i kdyby tu bylo hrubé zavinění na straně podnikatelově, tím ještě by nevznikl pojištěnci nebo jeho pozůstalým nárok na odškodné proti podnikateli. Názor dovolatelův, že ustanovení zákona o úrazovém pojištění dělnickém lze použíti jen, pokud jde o poměr mezi pojištěným dělníkem samým a podnikem, nikoli
však pokud jde o osobu třetí, která s podnikem v žádném námezdním
poměru nebyla, vyvrácen jest rovněž ustanovením §u 46 cit. zák., který
výslovně mluví též o pozůstalých osoby pojištěné a že mezi pozůstalé,
jak je na mysli má cit. zák., patří i otec, odkázaný na výživu úraz
utrpěvšího, stanoveno jest výslovně v §u 7 čís. 2 písm. b) cit. zák.

Citace:

č. 3740. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 586-588.