NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4970.

Z rozhodnutí o odhadu nemovitosti k vůli vyměření dávky z přírustku hodnoty (§ 17 nařízení ze dne 23. září 1920, čís. 545 sb. z. a n.) nabyl práv (§11 nesp. říz.) buď zemský inspektorát pro zemské dávky, nebo zcizitel nemovitosti.
(Rozh. ze dne 28 dubna 1925, R I 285/25.)
Do usnesení prvého soudu, jímž byla k vůli výměření dávky z přírustku hodnoty určena nabývací cena nemovitosti, vznesl po uplynutí čtrnáctidenní lhůty rekurs bývalý vlastník nemovitosti. Rekursní soud rekursu vyhověl, shledav, že třetí osoby dosud nenabyly práv z usnesení prvého soudu. Nejvyšší soud změnil napadené usneseni v ten rozum, že rekurs do usnesení prvého soudu zamítl.
Důvody.
Soudním odhadem ve smyslu §u 17 vládního nařízení ze dne 23. září 1920, čís. 545 sb. z. a n. určuje se výše obecné hodnoty (§ 7 cit. nař.), jež je spornou mezi zemským inspektorátem pro zemské dávky v Praze a zcizitelem nemovitosti. Podle výše obecné hodnoty, stanovené soudním odhadem, řídí se pak výše dávky z přírůstků hodnoty nemovitosti a povinnost k placení útrat soudního odhadu. Z toho patrno, že buď zemský fond, nebo zcizitel, nabývá práv ze soudního usnesení, kterým odhadní výše sporné obecné hodnoty se stanoví, a že proto změna tohoto usnesení je vždy na škodu jedné ze stran. V tomto případě nabyl usnesením prvého soudu práva zemský fond a nebylo proto možno změ- niti je po jeho právomoci ve smyslu §u 11 nesp. říz., naopak měl býti rekurs jako opožděný odmítnut.

Citace:

č. 4970. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 815-816.