Čís. 11971.

Exekuce na základě říšskoněmeckých exekučních titulů.
Potvrzení říšskoněmeckého soudu o doručení žaloby s obsílkou je veřejnou listinou ve smyslu § 293 druhý odstavec c. ř. s. Bylo-li toto potvrzení ve smyslu smlouvy o legalisaci ze dne 25. února 1880 čís. 85 ř. zák., obnovené podle čl. 1. vyhlášky ministerstva zahraničních věcí ze dne 27. října 1921 čís. 387 sb. z. a n., opatřeno aspoň úřední pečetí, je prokázáno doručení žaloby s obsílkou, třebaže schází legalisace potvrzení, a není třeba, by soud zkoumal i doručenku o žalobě a podpis žalovaného na ní. Povinný může vésti důkaz o opaku jen odporem proti exekuci podle § 83 ex. ř., nikoli rekursem proti povolení exekuce.
Požadavku, že vymáhající věřitel musí v návrhu na povolení exekuce prokázati, že říšskoněmecký rozsudek, na jehož základě vede exekuci, nabyl moci práva, jest vyhověno, předložil-li potvrzení říšskoněmeckého soudu na rozsudku (na usnesení), že nabyl moci práva. Není třeba, by s návrhem na povolení exekuce byl podán i výkaz o doručení rozsudku povinnému. Popření a důkaz o tom, že rozsudek nenabyl právní moci, musí býti ponechán odporu proti exekuci (§ 83 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 8. října 1932, R I 691/32.)
Na základě rozsudku pro zmeškání zemského soudu v Berlíně a útratového usnesení téhož soudu navrhl vymáhající věřitel u krajského soudu civilního v Praze povolení exekuce. Soud prvé stolice exekuční návrh zamítl, ježto právní věc podle ustanovení platných v tuzemsku o příslušnosti nemohla bez zvláštního ujednání býti zahájena ve státě cizím (§ 80 čís. 1 ex. ř.) a není vykázáno ani, že se doručení žaloby a obeslání k roku, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, stalo do vlastní ruky žalovaného (§ 80 čís. 2 ex. ř.). Rekursní soud exekuci povolil. Důvody: Napadeným usnesením zamítl prvý soud exekuční návrh, ježto prý nebyly splněny náležitosti § 80 čís. 1 a 2 ex. ř. Stížnost, kterou stěžovatel napadá toto usnesení prvého soudu v celém rozsahu, je odůvodněna. Podle § 94 druhý odstavec, j. n. lze žaloby procesních zmocněnců o odměny a výlohy podati u soudu hlavní rozepře. Potvrzením zemského soudu 1. v Berlíně ze dne 16. února 1932 je osvědčeno, že žalobce opřel příslušnost zemského soudu v Berlíně pro žalobu, podle níž byl vynesen rozsudek pro zmeškáni, tvořící exekuční titul pro exekuci, o niž tu jde, o tvrzení, že byl zástupcem žalovaného, povinného, vedl pro něho u zemského soudu 1. spor a že tím vzniklé poplatky a výlohy nebyly dosud žalovaným zcela zapraveny. Z toho vyplývá, že právní věc mohla býti podle tuzemských předpisů o příslušnosti soudů zahájena před zemským soudem 1. v Berlíně, tudíž v cizím státě. Ale i požadavku § 80 čís. 2 ex. ř. bylo v projednávaném případě vyhověno. Potvrzením zemského soudu 1. v Berlíně ze dne 2. února 1932 bylo osvědčeno, že žaloba s obsílkou k 17. říjnu 1931 byla žalovanému doručena okresním soudem civilním pro vnitřní Prahu v Praze a že podepsaný zpáteční list je ve spise procesního soudu. Jest tudíž osvědčeno, že žaloba byla doručena žalovanému v tuzemsku tuzemským soudem jako soudem dožádaným, a tento byl povinen, zachovati při tom postup předepsaný tuzemskými zákony o doručení žalob a byl tudíž povinen, doručiti žalobu žalovanému do vlastních rukou. Ježto z potvrzení není vidno, že tento postup nebyl zachován, byl splněn i požadavek § 80 čís. 2 ex. ř. a nebylo proto závady, proč by navržená exekuce neměla býti povolena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurent neprávem napadá usnesení rekursního soudu, které povolilo exekuci na základě německých exekučních titulů (rozsudku a útratového usnesení), protože prý nebylo vykázáno doručení žaloby s obsílkou a rekursní soud se nezabýval zkoumáním doručení a podpisem žalovaného na doručence, a povinnému nebyl doručen rozsudek pro zmeškání, který nedostal. Doručení žaloby s obsílkou je prokázáno potvrzením německého soudu o tom. Toto potvrzení je veřejnou listinou ve smyslu § 293 odst. 2 c. ř. s. a podle smlouvy o legalisaci ze dne 25. února 1880 čís. 85 ř. z. obnovené podle vyhlášky ministerstva zahraničních věcí ze dne 27. října 1921 čís. 387 sb. z. a n. čl. 1, pokládá se za veřejnou listinu rovnocennou tuzemským listinám veřejným, je-li opatřena aspoň úřední pečetí, i bez legalisace. Úřední pečetí potvrzení je opatřeno. Není proto důvodu k pochybnosti o tom, co listina dosvědčuje, a nebylo třeba, by soud zkoumal i doručenku o žalobě a podpis žalovaného na ní. Doručení žaloby s obsílkou je prokázáno a, popírá-li je povinný, může důkaz o opaku vésti jen odporem proti exekuci podle § 83 ex. ř., protože při rekursu jsou ve vyšších stolicích novoty vyloučeny. Podle vládní vyhlášky ze dne 25. července 1924 čís. 131 sb. z. a n. a podle § 723 něm. civ. ř. s. je přípustná exekuce, když rozsudek německého soudu nabyl moci práva. Vymáhající věřitel musí to ovšem prokázati při návrhu, ale tomu vyhověl, předloživ potvrzení německého soudu na rozsudku i na útratovém usnesení, že nabyly moci práva. Ani podle § 723 něm. c. ř. s., ani podle § 328 něm. c. ř. s. se nevyžaduje, by s návrhem na exekuci byl podán výkaz o doručení rozsudku povinnému. Předpokladem povolení exekuce podle rozsudku německého soudu není proto výkaz, že se doručení rozsudku stalo do ruky povinného. Popření a důkaz o tom, že rozsudek pravoplatnosti nenabyl, musí býti z důvodu již shora naznačeného ponechán odporu proti exekuci.

Citace:

č. 11971. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 280-282.