Čís. 17324.

Byla-li nemovitost, již dlužník odporovatelnou smlouvou prodal, zatížena neplatnou fideikomisární substitucí, nebrání poznámka fideikomisární substituce odporujícímu věřiteli, aby vedl exekuci k uspokojení své pohledávky bez omezení i na podstatu nemovitosti.
(Rozh. ze dne 6. června 1939, R I 242/39.)
Prvý soud zamítl žalobu, domáhající se výroku, že žalovaní jsou povinni trpěti, aby se žalobkyně uspokojila z nemovitosti nabyté podle tvrzení žaloby odporovatelným právním jednáním (koupí) od dlužnice žalobkyně Anny B., v podstatě proto, že prodejem této nemovitosti nemohla býti žalobkyně vůbec zkrácena, neboť vlastnictví dlužnice Anny B. k zcizované nemovitosti bylo omezeno fideikomisární substitucí ve prospěch dětí Anny B. a žalovaní před nabytím nemovitosti ani nevěděli, že již v době zřízení fideikomisární substituce Annou B., pokud se týče Antonínem B., od něhož tato jako dědička ze závěti nabyla vlastnictví poloviny nemovitosti obmezeného fideikomisární substitucí, měli tito úmysl zkrátiti žalobkyni. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Odvolací soud nesouhlasí s právním názorem prvého soudu. Okolnost, že zcizovaná nemovitost byla obmezena fideikomisární substitucí, nemá totiž vlivu na odporovatelnost právního jednání dlužnice Anny B. (§ 1 odp. ř.). Prvý soud mylně dovozuje z objemu oprávnění dlužnice jako pouhé poživatelky a tudíž z její nemožnosti zciziti věc bez spolupůsobení poddědiců (fideikomisářů) nezpůsobilost napadeného právního jednání zkrátiti věřitele, přehlížeje, že se věřitel (§ 9 odp. ř.) mohl i za trvání substituce uspokojiti z nemovitosti prostředky, které se podstaty substitučního jmění nedotýkají (vnucená správa), nebo že nemusil nastati případ substituce pro vzdání se substitutů anebo jinakou příčinou, takže by sama substituce zanikla a dlužnice se tím stala neobmezenou vlastnicí nemovitosti. Právem proto připomíná žalobkyně, že zcizované jmění i za trvání substituce mělo svoji hodnotu, která mu byla odňata v odpor vzatým jednáním. Fideikomisáře také nelze považovati za spolusmluvce napadeného prodeje (§ 12 odst. 1 odp. ř.), neboť ti se vzdali svého oprávnění pouze v poměru k Anně B., aby jí umožnili zcizení nemovitosti. Okolnost pak, že by zcizení bez takového vzdání nebylo možné, nepřekáží tomu, aby proti věřiteli bylo přece uznáno za bezúčinné, když podstatou odpůrčího práva je právě jen relativní bezúčinnost a nikoliv neplatnost celého právního jednání (§ 7 odp. ř.). Věc se má tak, jako by tu fideikosární substituce, jíž se oprávnění vzdali, vůbec nebylo a nelze snad počítati s nějakým obnovením předešlého stavu v případě, že by se smlouva proti žalobkyni stala bezúčinnou úspěšným odporem. Právem proto vytýká odvolání, že v řízení před prvým soudem pro jeho nesprávný právní názor nebyly ani vzaty na přetřes okolnosti podstatné pro rozhodnutí.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Jde o to, zda žalobkyně byla prodejem nemovitosti, jemuž odporuje, zkrácena ve svých právech jako věřitelka prodatelky Anny B., jak předpokládají §§ 2, č. 1, a 9 odp. ř., když na prodané nemovitosti byla poznamenána fideikomisární substituce ve prospěch buď Barbory B. neb Antonína B. neb Václava B. Odvolací soud přisvědčil této otázce maje za to, že se věřitel může i za trvání fideikomisární substituce uspokojiti z nemovitostí prostředky, které se podstaty nemovitosti nedotýkají (vnucená správa), a že případ substituční nemusí nastati pro vzdání se substitutů, aneb z jiné příčiny, takže by sama substituce zanikla a obmezené vlastnické právo dlužnice nabylo svého plného rozsahu. Tu odvolací soud především přehlédl, že žalovaní sami uznávají, že vykonatelná pohledávka žalobkyně, o jejímž trvání není sporu, byla dluhem zemřelého Antonína B., že dále prodaná nemovitost náležela polovicí k pozůstalosti po tomto Antonínu B. a že fideikomisární substituce poznamenaná na prodané nemovitosti spočívá jen na posledním pořízení Antonína B. a nemůže již z toho důvodu vyloučiti, aby polovice nemovitosti, která byla součástí pozůstalosti po dlužníkovi, bylo použito k uspokojení oné pohledávky, která jest dluhem pozůstalostním, takže v tomto rozsahu může exekuce býti vedena i na podstatu nemovitosti (vnucenou dražbou). Nehledíc ani k tomu, vychází odvolací soud zřejmě z předpokladu, že jde o fideikomisární substituci platnou a tedy v souzené věci právně účinnou. I v tom je na omylu. Podle §§ 608 a 609 obč. zák. může zůstavitel fideikomisární substituci naříditi jen vzhledem k jmění, které zůstavil. Uváží-li se dále, že podstata fideikomisární substituce záleží v tom, že jde vlastně o ustanovení dědice s doložením výminky odkládací nebo lhůty počínací, plyne z § 564 obč. zák., podle něhož zůstavitel musí sám ustanoviti dědice a nesmí jeho jmenování přenechati výroku třetí osoby, že zůstavitel nemůže určení substituta přenechati institutovi (rozh. č. 16584 Sb. n. s.). Takovou substituci však poslední pořízení Antonína B. neobsahuje, poněvadž se vztahovalo na celou nemovitost, tudíž i na polovici nemovitosti, která institutce Anně B. již náležela, a poněvadž ponechalo institutce na vůli, kterému z dětí nemovitost předá. I když je v posledním pořízení určen okruh osob, z nichž měl býti nástupce vybrán, není tím vyhověno § 564 obč. zák., a proto nenabyla Anna B. ani druhé, zděděné polovice nemovitosti jen jako požívatelka ve smyslu § 613 obč. zák., nýbrž jako vlastnice bez omezení v právu ji zatížiti. Z toho plyne, že poznámka fideikomisární substituce nemohla brániti právu žalobkyně vésti exekuci k uspokojení své pohledávky bez omezení na celou nemovitost. Opačné stanovisko prvního soudu jest nesprávné. Odvolací soud proto právem tento rozsudek zrušil a nařídil prvému soudu, aby doplnil řízení a vzal na přetřes ostatní okolnosti pro spor rozhodné. Při tom bude prvnímu soudu řešiti také otázku, zda by žalobkyně, kdyby vedla exekuci podle žalobní prosby, dostala aspoň částečnou úhradu své vykonatelné pohledávky, zda tedy tu je naděje na zvýšení možnosti jejího uspokojení. Na tom, že žalobkyně v tomto směru neučinila určitý přednes v první stolici, jak dovolací rekurs vytýká, nezáleží. Jde-li, jak tomu je v souzené věci, o důvod odporovatelnosti podle § 2, č. 1 odp. ř., není třeba, aby poškození věřitelovo bylo jím jako takové zvlášť uvedeno, nýbrž je na odpůrci, by je popřel a po případě tvrdil a dokázal, že provedení odporu neposkytuje prospěch pro věřitele (srov. rozh. č. 10865 Sb. n. s.).

Citace:

č. 17324. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 355-357.