NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 2318.

Pro povinnost učebního pána, vydati učni vysvědčení, jest lhostejno, jakým způsobem byl služební poměr ukončen, najmě, zda se tak stalo z viny učně.
Stačí, stalo-li se oznámení ve smyslu čtvrtého odstavce §u 100 živn. řádu jednomu z rodičů a jedním z nich.
(Rozh. ze dne 27. února 1923, Rv I 472/22.)
Žalobce byl učněm u žalovaného holiče. Ježto neměl holičské náčiní v pořádku, uložil mu žalovaný písemný trest a, když se žalobce zdráhal trest napsati, žalovaný ho zpoličkoval. Žalobce odešel poté ihned domů. Dopisem ze dne 12. září 1921 sdělil žalovaný matce žalobcově, že, nepřijde-li žalobce příštího dne do závodu, bude ho považovati za propuštěného. Žalobce se do závodu nedostavil a matka jeho v rozmluvě se žalovaným útěk žalobcův schválila. Žalobu učně o vydání vysvědčení procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Soud ve zjištěném jednání žalovaného neshledává zneužití kázeňského práva, je- muž nezletilý učeň dle §u 99 písm, b) živn. řádu ze dne 8. března 1885 čís. 22 ř. zák. jest podroben, neboť zákon pojmem »zneužívání« zajisté rozumí případ, kdy učedník utrpí výkonem této kázně škodu na zdraví (§ 145 obč. zák.). Žalobce sice tvrdí, že po tomto potrestání plakal a cítil bolest, ale doznává sám, že potrestání nemělo následků. Uváží-li se, že žalovaný nejprve žalobce napomenul, aby náčiní udržoval v čistotě, že však žalobce, ač jest učebnímu pánu povinen poslušností a slušným chováním (§ 99 písm. b) živn. řádu), neposlechl, že následkem toho žalovaný ho tím způsobem potrestal, že mu uložil napsati 50krát, že má náčiní chovati v čistotě, že však žalobce ani tohoto trestu nenapsal, že naopak přes zákaz žalovaného, že nesmí dříve jíti domů, dokud trest nenapíše, žalobce odešel, že ho žalovaný ještě volal, ale žalobce se nevrátil a že teprve druhý den po tom žalobce potrestal, dav mu dva políčky, má soud za to, že žalovaný vykonal toliko právo kázně, neboť měl důvod žalobce potrestati, a že žalovaný meze této kázně nikterak nepřekročil. Neměl tedy žalobce důvodu, by učební poměr zrušil před uplynutím ujednané doby. Dle §§81 a 104 písm. a) zákona ze dne 8. března 1885, čís. 22 ř. zák. jest majitel živnosti povinen, vydati učedníkovi při řádném výstupu z učebního poměru vysvědčení o strávené době učební, o jeho chování po tuto dobu a o nabytém vzdělání v živnosti. Poněvadž žalobce poměru učebního neskončil řádně, nemá nároku na vysvědčení, naopak měl žalovaný dle §u 101 písm. b) § 82 f) živn. řádu důvod, pro který mohl býti žalobce bez výpovědi ihned propuštěn před uplynutím ujednané doby učební. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Odvolatel vytýká, že prvý soudce nepřiznal dopisu žalovaného ze dne 12. září 1921 ten význam, jaký má. V dopisu tom oznamuje žalovaný matce žalobcově, že, nepřijde-li příští den žalobce do závodu, bude ho žalovaný považovati za propuštěna a žádati náhradu za učení. V tomto dopisu jest tedy vytknut souhlas se zrušením smlouvy, ale není v něm obsaženo uznání toho, že žalobce na základě jednoho z důvodů §u 101 živn. řádu poměr učebný právem přerušil; naopak se tvrdí, že důvod k zrušení smlouvy učebné byl na straně žalovaného. Dle odstavce prvého §u 104 živn. řádu má učební pán, byl-li poměr učebný zrušen, vydati učedníkovi vysvědčení o strávené době učební, o jeho chování po tuto dobu a nabytém vzdělání v živnosti. Tento předpis jest sice vykládati v souvislosti s §em 101 živn. řádu, takže zrušením poměru učebného ve smyslu §u 104 živn. řádu rozumí se pouze, je-li poměr zrušen buď dohodou stran aneb na základě jednoho ze zákonných důvodů §u 101 živn. řádu; nejde však o zrušení smlouvy v tom případě, opustí-li učeň svémocně, bez zákonného důvodu poměr učebný a trvá-li pán učební na tom, aby se učeň vrátil. V tomto případě není ovšem učební pán povinen, by vydal učedníkovi vysvědčení (rozh. živn. soudů pod čís. 755, 1538, 1793 a 1951 uveřejněná v úřední sbírce Věstn. min. sprav.). V tomto případě má tedy učební pán právo, by, zadržuje učebné vysvědčení, působil na učně, by smluvním závazkům dostál a do učení se vrátil. Avšak v tomto sporu o takový případ nejde. V dopisu ze dne 12. září 1921 prohlašuje žalovaný, že bude považovati žalobce za propuštěna, nepřijde-li příští den do závodu. Žalobce příští den do závodu nepřišel a tím dal na jevo souhlas se zrušením učebného poměru. Jest tím tudíž učebný poměr oboustranným projevem vůle dle §u 869 obč. zák. zrušen, a spornou mezi stranami zůstává pouze ta okolnost, zda a která ze smluvních stran zavdala ve smyslu §u 101 živn. řádu důvod k předčasnému zrušení poměru učebného a jaké z toho mohou vzejíti náhradní nároky. Avšak tyto otázky pro tento spor nemají významu, neboť dle §u 104 odstavec prvý živn. řádu žádá se pouze, by učebný poměr byl zrušen, a nelze toto zákonné ustanovení vykládati tak, že se vztahuje pouze na ten případ, kde poměr učebný zrušen byl obapolnou dohodou nebo pouze z viny zaměstnavatele. Tento výklad zákona by byl pro učně příliš krutým, což zajisté zákon nezamýšlel a také by byl zajisté zákonodárce § 104 odstavec prvý živn. řádu jinak upravil, kdyby zamýšlel stanoviti, že učni netřeba vydati vysvědčení, dal-li on příčinu ku zrušení učebného poměru.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud se týče výtky nesprávného právního posouzení, není oprávněna. Podle ustanovení §u 104 odstavec prvý živn. řádu jest učební pán při rozvázáni učebného poměru povinen vydati učni vysvědčení o době učebné, kterou u něho strávil, o jeho chování se po tuto dobu, a o tom, jak se v živnosti vzdělal. Toto zákonné ustanovení nemluví o pravidelném nebo řádném rozvázání smlouvy, nýbrž opakem k odstavci druhému téhož §u zcela všeobecně jen o rozvázání učebného poměru, aniž by činilo rozdílu, kdo rozvázání to zavinil anebo způsobil. Nárok učňův jest tudíž neobmezený a, nezávisí na tom, jakým způsobem byl učebný poměr zrušen. V tomto případě utekl žalobce ať již bez příčiny nebo důvodně z učení u žalovaného a záleželo na žalovaném, chtěl-li žalobce přijati zase do učení neb ne. Žalovaný projevil k útěku žalobcovu svou vůli, své rozhodnutí v tom smyslu, jak jest obsaženo v dopisu ze dne 12. září 1921, totiž, že ho bude považovati za propuštěna, nevrátí-li se příštího dne do závodu. Žalobce se příštího dne do učení nevrátil a neučinil tak ani později. Rozhodl-li se žalovaný při ústní rozmluvě, kterou měl, jak udal, s matkou žalobcovou dne 14. září 1921 po dopisu ze dne 12. září 1921, jinak, a vyzval-li za této rozmluvy žalobcovu matku, která mu sdělovala rozhodnutí, že žalobce již do učení zpět nepřijde, by se žalobce zase do závodu vrátil, nemůže toto opačné rozhodnutí odčiniti následky prohlášení dopisu ze dne 12. září 1921, nebylo-li druhou stranou přijato. Záleží tudíž pouze na tom, lze-li obsah tohoto dopisu vyložiti v tom smyslu, že žalovaný žalobce do učení již přijati nechtěl, nevrátí-li se příštího dne. O této skutečnosti však pochybovati nelze. Nejde o nejasnou, neučenou stylisaci dopisu, ani o pouhou výhružku, ani o návrh na smír, nýbrž o jasné rozhodnutí, oznámené matce žalobce a jí také přijaté, tedy o rozhodnutí, přijaté jedním z rodičů žalobcových, jimž byl žalovaný povinen podati zprávu o útěku synově z učení dle odstavce čtvrtého §u 100 živn. řádu. Matka žalobcova není proto nikterak osobou třetí, cizí, na věci nesúčastněnou, nýbrž zákonnou zástupkyní nezl. svého syna, oprávněnou ho zastupovati dle posléz cit. zákonného ustanovení právě tak jako jeho otec nebo poručník nebo jiný příbuzný. Ústní prohlášení matčino stačilo proto úplně ku schválení útěku z učení, ku kterému se syn její odhodlal, a nebylo zapotřebí přímé účasti otce samého, aby došlo k rozvázání učebního poměru. Odvolací soud posoudil věc zcela správně a stačí v ostatním poukázati jen na jeho správné důvody.

Citace:

Rozhodnutí č. 2318. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 334-337.