NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 129 dis.

Nesnáší se stavovskou ctí a vážností, by advokát bez dostatečných důvodů tvrdil o advokátu, že je duševně úchylný (pathologický) člověk, a nabízel o tom důkazy při veřejném soudním líčení.
Bylo-li při jednom zasedání kárné rady projednáno několik případů, jest výlohy rozděliti na projednávané případy podle slušného uvážení, při němž nemusí rozhodovati jen jejich počet, nýbrž i rozsah a výsledek (anal. § 389 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 17. března 1931, Ds II 13/30.) Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie nevyhověl, slyšev generální prokuraturu, odvolání obviněného z výroku o vině do nálezu kárné rady moravské advokátní komory v Brně ze dne 21. června 1930, jímž byl odvolatel uznán vinným přečinem proti cti a vážnosti stavu, vyhověl však odvolání ve výroku o útratách a útraty snížil.
Důvody:
Vývody odvolatelovy nejsou s to, by přesvědčily Nejvyšší soud o nesprávnosti kárného nálezu v otázce viny. Odvolatel se snaží dovoditi, že jeho výroky, pro které byl odsouzen, nejsou vůbec trestné a nedovolené, an je pronesl při výkonu svého práva obhajovati se a dolíčiti své odvolání, a to jako advokát, že měl právo obírati se povahou Dr. F-a, a mohl si z případů, které uvedl, učiniti závěr, který pronesl. Kárná rada nebyla při posouzení věci s hlediska kárného vázána odsuzujícím rozsudkem trestního soudu. Proto třeba zabývati se i vývody odvolatelovými o tom, zda ho omlouvá postavení, v němž výroků použil. Jest sice uznanou zásadou právní, že ten, kdo vykonává své právo, nikomu neubližuje, ale tato zásada nesmí se zvrhnouti v šikanu, a výkon práva nesmí směřovali jen ke způsobení škody neb újmy jinému. Odvolatel nejednal ani ve výkonu svého práva. Nelze mu sice upříti oprávnění, by jako soukromý obžalobce odůvodnil svůj názor o nespravedlnosti podmíněného odsouzení jeho odpůrce (obžalovaného Dr. F-a) trestním soudem a zabývati se k dolíčení toho i jeho povahou. Pokud se však tím dotýká odpůrcovy cti, nemůže pronésti urážky beztrestně, leč za podmínek, za nichž by i jinak urážka byla beztrestnou. Odvolatel se však nemůže odvolávali ani na tak zv. advokátskou immunitu a beztrestnost výroku z důvodu, že jej pronesl jako advokát, již proto, že výrok nepronesl jako něčí advokát (obhájce nebo právní zástupce), ale pronesl jej, jsa sám stranou trestního sporu. Nemůže se dovolávali beztrestrestnosti i proto, že to, co uvádí k opodstatnění beztrestnosti výroku, neopravňovalo ho k závěru, že odpůrce je pathologický, t. j. patrně člověk duševně úchylný, jak to i trestní soud chápal. Třebaže Dr. F. opětovně podlehl snadno rozčilení a v takovém stavu pronesl urážky, neodůvodňuje to ještě úsudek, že je to zjev pathologický, a že pronášející urážky je člověk nenormální. Nezáleží ani na tom, zda je urážení u advokáta zjevem obvyklým a normálním, nýbrž na tom, zda odvolatel z opětovných urážek, jak je líčí, měl dostatečný důvod k závěru, že Dr. F. je člověk chorobný a úchylný. Skutečnosti, které odvolatel uváděl k odůvodnění takovéhoto závěru, k jeho odůvodnění nestačí. Proto nechybila ani kárná rada, nepřipustila-li o oněch okolnostech důkazy nabízené odvolatelem. Kárná rada má za to, že odvolatel tvrzení o pathologičnosti (o duševní úchylnosti) Dr. F-a a důkaz o ní znalci nemínil vážně. Odvolatel tento úsudek napadá, avšak při právnické školenosti, kterou jest u advokáta předpokládati, jest i u odvolatele předpokládati tolik soudnosti, by rozpoznal, že to, co uvedl k opodstatnění výroku o duševní úchylnosti Dr. F-a nemůže postačiti k odůvodnění úchylnosti, jež by měla býti zkoumána znalci duševního stavu, a Nejvyšší soud proto sdílí i házoř kárné rady, že odvolatel nemínil svůj výrok vážně, a že tedy nemohl vážně po zralé úvaze nabídnouti o něm znalecký důkaz na základě několika v kruhu známých a v rozčilení pronesených urážek. To, co odvolatel uvádět o pronášení urážek Dr. F-a, jsou okolnosti malicherné, než by mohly opodstatniti úsudek o úchylnosti a o chorobě Dr. F-a, spíše opodstatňují úsudek, že odvolateli nešlo ani tak o důkaz choroby Dr. F-a, nýbrž o jeho vylíčení jako držgroše, ne dosti taktního společníka a vůbec o jeho ponížení. Nevážnosti důkazního návrhu svědčí i zodpovídání se odvolatelovo před kárnou radou. Tam vyhýbavě tvrdil, že nabízel onen důkaz, neuváděje obor znalce. Tu byl si odvolatel patrně již vědom toho, že jeho tvrzení, že urážky pronesené Dr. F-em byly pathologickým zjevem, a nabídnutí důkazu o duševním stavu nemá dostatečný podklad. Odvolatelem tvrzené jeho právní přesvědčení, že k beztrestnosti pokládal za nutný důkaz pravdy, není s to vyvrátiti názor o nevážnosti nabízeného znaleckého důkazu, any výstupy, které odvolatel líčil, nemohly ani v právníku ani v laiku vzbuditi odůvodněné podezření úchylnosti Dr. F-a. Ostatně by urážky Dr. F-a, kdyby byly výsledkem duševní úchylnosti, právě pro to nemohly sloužiti odvolateli za důvod pro přísnější odsouzení (nepodmíněné), nýbrž naopak k jeho osvobození neb aspoň k mírnějšímu potrestání. Odvolatel míní neprávem, že by názor kárné rady vedl k důsledku, že se advokát nesmí jako obviněný hájiti a nesmí nabízeti důkaz pravdy. Smí, ale nesmí při tom urážeti na cti bez dostatečného důvodu. Že okolnosti odvolatelem tvrzené nebyly dostatečným důvodem, přiznává odvolatel k odvolání v podstatě sám, uváděje, že nahlédl, že důkaz svědky nestačí, a že proto nabídl důkaz znalcem. Nejvyšší soud souhlasí i s názorem, že obvinění Dr. F-a při veřejném líčení soudním, že urážení je u něho (Pr. F-a) přímo pathologické, a nabízení znaleckého důkazu, že chování se Dr. F-a neodpovídá pravidlům a je pathologické, je nejen osobní urážkou Dr. F-a, nýbrž i že se takové počínání si odvolatele dotýká cti a vážnosti stavu, ano se nesnáší se stavovskou ctí a vážností, aby advokát bez dostatečných důvodů tvrdil o advokátu úchylnost a nabízel o ní důkazy ve veřejném soudním líčení, ano i u posluchačů i u soudců může takové počínání vzbuditi potit nevážnosti a nedostatku úcty nejen k uráženému, nýbrž i k celému stavu. Odvolání co do viny je proto neodůvodněné.
Stížnost do výše útrat je však částečně opodstatněna. Kárná rada odsoudila odvolatele k náhradě útrat řízení a určila zároveň jejich výši, proti níž si odvolatel stěžuje. Odvolatel uvádí jednak, že některé výlohy, k jichž náhradě byl odsouzen, nevznikly, totiž doručné od obsílek, any obsílky doručoval zřízenec komory bez výloh, jednak, že mu měla býti uložena náhrada jen z části proto, že při jednání kárné rady dne 17. května 1930 a 21. června 1930, kde byla usnesena jeho žaloba a jeho odsouzení, byly projednávány i jiné případy. Podle zprávy kárné rady že dne 20. prosince 1930 bylo uloženo na výlohách zasedání ze dne 17. května 1930 odvolateli poštovné pěti obsílek, doručených venkovským členům poštou, a osmnácti ostatních obsílek, doručených zřízencem komory, a cestovné jednoho dvou tehdy přítomných venkovských přísedících. Předmětem Jednání bylo šest případů, z nichž až na dva skončily všechny zastavením, dva usnesením obžaloby. Z těchto jednání proti odvolateli bylo ukončeno nálezem odsuzujícím, druhá obžaloba dosud vyřízena není. Při zasedání dne 31. června, 1930 byly projednávány dva případy, z nichž případ odvolatelův skončil odsouzením, druhý osvobozením. Výlohy obsílek a cestovného jednoho venkovského přísedícího při tomto jednání byly uloženy odvolateli. Podle § 41 odst. 2 kár. statutu mají se náklady řízení vyměřiti obdobným použitím předpisů trestního řádu. Trestní řád nemá zvláštní ustanovení o tom, jakým Způsobem se mají hraditi a vyměřiti výlohy způsobené tím, že se při jednom jednacím dnu projedná několik případů a takové projednání způsobí společné výlohy, a nestanoví, že z několika odsouzených ručí všichni za takové výlohy solidárně. Z ustanovení § 389 tr. ř. lze obdobou vyvoditi, že se takové výlohy mají rozděliti na projednávané případy podle slušného uvážení, při němž nemusí rozhodovati jen Jejich počet, nýbrž i rozsah a výsledek. Proto Nejvyšší soud neshledává nespravedlnost v tom, že bylo odvolateli uloženo hraditi náklady obsílek k zasedání ze dne 17. května 1930 a cestovné jednoho ze dvou přísedících, any výlohy cestovného druhého přísedícího byly vyhraženy pro druhý případ usnesené obžaloby. Za to měla kárná rada rozděliti výlohy jednání ze dne 21. června 1930 na oba případy a Nejvyšší soud shledává správným, by odvolatel hradil z těchto útrat jen polovici.

Citace:

Čís. 129 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 612-615.