Čís. 9878.

Závěrečným protokolem k úmluvě mezi republikou československou a Polskou ze dne 23. dubna 1925, čís. 56 sb. z. a n. bylo zjištění aktiv Těšínské spořitelny odňato řádným soudům a přikázáno zvláštní smíšené komisi československo-polské. Byla-li přes to podána žaloba, nelze o ní zahájiti jednání a řízení přerušiti, nýbrž jest ji odmítnouti.
(Rozh. ze dne 2. května 1930, R II 139/30.)
Spořitelna v Těšíně domáhala se na žalovaných, by byli uznáni povinnými zaplatiti jí úroky a jistinné splátky ze zápůjčky, kterou jim svého času poskytla. Soud prvé stolice k návrhu žalobkyně přerušil sporné řízení podle § 190 c. ř. s. až do ujednání dohody vlády republiky československé s republikou Polskou ve smyslu čl. 40, druhý odstavec, úmluvy čís. 56/26 sb. z. a n. Rekursní soud k rekursu žalovaných napadené usnesení i s předchozím řízením zrušil a žalobu odmítl. Důvody: Jde o poměr soukromoprávní. Rozhodovati o takovýchto nárocích přísluší soudům, ač, nebylo-li přikázáno úřadům neb orgánům jiným (§ 1 c. ř. s.). Československo-polskou smlouvou čís. 56/1926 sb. z. a n. bylo ujednáno, že právní poměry spořitelny města Těšína budou upraveny dohodou vlády československé a Polské (čl. 40 smlouvy a závěrečný protokol části V. téže smlouvy). Tím jest řečeno, že soudy, aspoň toho času, o žalobním nároku rozhodovati nemají. Tak také výnos min. sprav. ze dne 11. ledna 1930, čís. 36371/29, jenž praví, že shora uvedená dohoda utvoří teprve právní titul o tom, jak má býti jmění spořitelny města Těšína likvidováno, a na jehož základě bude možno vymáhali pohledávky této spořitelny na československých dlužnících. První stolice měla tedy vysloviti, že žalobní nárok, aspoň toho času, na pořad práva nepatří a, pak-li jednala a vydala napadené usnesení, odporuje to stavu věci i zákonu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Závěrečným protokolem k částí V. smlouvy mezí republikou Československou a Polskou o otázkách právních a finančních čís. 56/26 dohodly se smluvní strany, že do určité doby bude zjištěn stav aktiv a pasiv spořitelen tam jmenovaných, mezi nimi i žalující spořitelny města Těšína, se zřetelem k tomu, na území kterého státu tato aktiva i pasiva jsou. Zjištěním tím má býti pověřena smíšená komise československo-polská. Účelem zjištění toho je příprava základu pro dohodu a likvidaci právních poměrů jmenované spořitelny (sr. čl. 40 smlouvy). Podle sdělení ministerstva spravedlnosti nebylo dosud provedeno zjištění aktiv i pasiv řečených spořitelen. Závěrečný protokol tvoří podle svého doslovu podstatnou část smlouvy čís. 56/26, a není pochybnosti o tom, že smlouva ta má účinnost zákona. Protokolem tím bylo tudíž zjištění aktiv žalující spořitelny odňato řádným soudům a přikázáno zvláštní komisi. Ježto zažalovaná pohledávka tvoří část aktiv žalující spořitelny, nemohou o ní jednati soudy, neboť účelem žaloby jest především zjištění, že spořitelně města Těšína přísluší sporná pohledávka. O tom nesmí rozhodnouti soud, nýbrž může tak učiniti jen řečená komise. Tím jest odňata sporná věc pořadu práva a bylo žalobu odmítnouti z úřadu, neboť po dobu právní účinnosti smlouvy čís. 56/26 nesmí býti jednáno o žalobách takových. Nebyl proto soud prvé stolice oprávněn zahájiti jednání o žalobě a řízení přerušiti, nýbrž měl žalobu hned odmítnouti.

Citace:

č. 9878. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 675-676.