Čís. 4008.

»Zaplacením« dle §u 11 písm. c) vládního nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n., rozumí se pouze pravidelný způsob zaplacení, nikoliv však případy, kdy věřitel, ať již důvodně nebo bezdůvodně, zaplacení odmítl.
(Rozh. ze dne 24. června 1924, Rv I 524/24.)
»Zentralbank der deutschen Sparkassen« v Praze poskytla žalované obci Ch. v Čechách zápůjčky. V roce 1916 přesídlila »Zentralbank der deutschen Sparkassen« do Vídně. V únoru 1921 byla založena »Zentralbank der deutschen Sparkassen in der Čechoslovakischen Republik« v Praze a ministerstvo financí prohlásilo vyhláškou ze dne 4. února 1922, že akciová společnost »Zentralbank der deutschen Sparkassen in Wien« postoupila své hypotekární a komunální pohledávky v oblasti Československé republiky, na jejichž podkladě vydala zástavní listy a komunální dlužní úpisy, akciové společnosti Zentralbank der deutschen Sparkassen in der Čechoslovakischen Republik v Praze, a že tato společnost se zavázala, že bude plniti závazky ze zástavních listů a komunálních dluhopisů, vydaných akciovou společností Zentralbank der deutschen Sparkassen in Wien a obíhajících v Československé republice, v korunách československých, a že dotyčné titry, akciovou společností ve Vídni vydané a v tuzemsku obíhající, vymění za nové titry, znějící na novou akciovou společnost v Praze a na měnu československou. Ve vyhlášce této ministerstvo financí prohlásilo, že postoupené tyto hypotekární a komunální pohledávky ve smyslu §u 11 písm. a) a c) vládního nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n., nyní splatny a zúročitelny jsou v korunách československých tak, jako by v této měně již původně byly poskytnuty, že však ustanovení to netýče se pohledávek, do dne této vyhlášky již zaplacených. Žalovaná obec složila v lednu 1922 u okresního soudu ve Vídni 5000000 Krak. pro Zentralbank ve Vídni na zaplacení celého svého dluhu. Zentralbank však placení nepřijala. Žalobě Zentralbank der deutschen Sparkassen in der Čechoslovakischen Republik v Praze o zaplacení dluhu v Kč bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nesprávné posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) shledává dovolání v tom, že ani odvolací soud nemá za to, že jde o pohledávky zaplacené ve smyslu poslední věty §u 11 a) odstavec prvý vládního nařízení sb. z. a n. čís. 532/1920, neboť, nehledíc k tomu, že uložení dlužného peníze u soudů lze pokládati za zaplacení (§ 1412 obč. zák.) jen tehdy, bylo-li ospravedlněno, což se v tomto případě nestalo ani dle tvrzení žalované obce, má vládní nařízení sb. z. a n. čís. 532/1920 patrně na mysli jen pravidelný způsob zaplacení a nikoliv případy, kde věřitel, ať již důvodně nebo bezdůvodně, přijetí zaplacení odmítl, jak patrně za účelem odstranění veškerých pochybností výslovně bylo stanoveno v §u 2 odstavec prvý čís. 7 a odstavec druhý vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922 čís. 265 sb. z. а n. o soupisu pohledávek a závazků tam blíže uvedených. Kdy žalující akciová společnost byla utvořena, je nerozhodno, jelikož domnělé zaplacení se nestalo jí, nýbrž bývalé centrále ve Vídni.

Citace:

č. 4008. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 20-21.