Čís. 16202.

Poměr dřívějšího rozsudku vydaného ve sporu o rozvod, skončeného zamítnutím žaloby, k později zahájenému sporu o rozluku manželství.
Byla-li žaloba manželova na rozvod manželství z výhradně viny manželčiny pravoplatně zamítnuta, mohl by se manžel domáhati rozluky jen tehda, kdyby dokázal, že po vydání rozvodového rozsudku nastaly skutečnosti, jež by byly buď samy, nebo ve spojení s dřívějšími skutečnostmi způsobilé prokázati manželčinu vinu na tom, že manželské společenství nebylo obnoveno.
(Rozh. ze dne 16. června 1937, Rv I 1283/37.)
Srv. rozh. č. 4686 Sb. n. s.
Soud prvé stolice vyhověl žalobě manžela o rozluku manželství sporných stran jednak pro zlé nakládáni (§ 13 e) rozl. zák.), jednak pro hluboký rozvrat manželství (§ 13 h) rozl. zák.), a to z viny obou manželů. Odvolací soud na odvolání žalované žalobu zamítl. Důvody: Odvolání jest v právu. Již ve zrušovacím usnesení ze dne 15. září 1933 bylo prvému soudu vytčeno jako vadnost, že nedbal předcházejícího provedeného sporu o rozvod manželství (zn. sp. Ck lla 437/27 prvého soudu), poněvadž bez jeho znalosti schází podklad pro posouzení, není-li snad na žalobci převážná vina na hlubokém rozvratu manželství, a zda snad urážlivé výstupy žalované nejsou jen důsledky jím způsobeného rozvratu. Prvý soud provedl důkaz řečenými spisy, avšak zjistil z nich pouze, že žalobce tehdy se žalobou na rozvod nepochodil, jinak si však výsledku dotčeného rozvodového sporu očividně vůbec nevšímal. Jenom tak totiž lze vysvětliti, že přehlíží, že to hlavní, z čeho jest žalovaná i v nynějším sporu o rozluku obviňována, bylo už předmětem sporu o rozvod a tam také o tom pravoplatně rozhodnuto, takže v těch směrech, třebaže se nyní žaluje o rozluku, jde o rozepři rozsouzenou, na jejímž výsledku nelze (bez obnovy) nic měniti. Jestliže tedy procesní soud, opřev se o důkazy, které se vztahují na dobu před rozchodem sporných stran, dospěl k závěru, že žalovaná tehdy žalobce opětovně bezdůvodně urážela resp. jej k nadávkám vyprovokovávala, s ním zle nakládala a jemu vyhrožovala a že tím a svým způsobem života převážně způsobila hluboký manželky rozvrat, ocitá se v nemožném rozporu s naprosto opačnými rozsudky vydanými ve výše uvedeném sporu rozvodovém, kde všemi třemi stolicemi soudními bylo vysloveno a zdůrazněno, že zjištěné urážky žalované (slovní i skutkové) jsou omluveny zklamáním, kterého se žalované dostalo v manželství, že nešlo u ní o snahu snižovati manžela, že příčinou hádek byl on sám, a že proto nelze v urážlivých činech a v chování žalované spatřovati důvod k rozvodu, že žaloba není odůvodněna ani námitkou nehospodárnosti žalované, že nemůže býti dávána žalované vina - alespoň ne taková, aby byla důvodem k rozvodu — na tom, že se jí nepodařila výchova dětí, a že z celého stavu věci je patrno, že na nastalém hlubokém rozvratu manželství je převážně vinen žalobce. Prvý soud tedy zásadné pochybil, když nedbaje předpisu § 240, posl. odst., c. ř. s., znovu to, co se stalo před rozchodem sporných stran a co bylo už předmětem předcházejícího sporu rozvodového, přetřásal a pak rozhodl docela opačně; zavinil tak, že byly o týchž sporných otázkách vydány rozsudky sobě odporující, a to je nepřípustné. Na tom nemůže nic změniti to, že v podrobnostech přibyly k tomu, co vyšlo najevo ve sporu, minulém, ještě také některé skutečnosti nové, neboť i ty mají význam toliko v rámci buď rozlukového důvodu opětovných urážek, anebo hlubokého manželského rozvratu, a ty důvody byly již rozsudkem o rozvodu jednou pro vždy vyřízeny. Jedinou otázkou tedy jest, zda se snad žalovaná neprovinila ještě něčím dalším po skončení sporu rozvodového tak, aby to mohlo býti důvodem rozluky. Po té stránce však zjištěné skutečnosti nepostačují k tomu, aby žalobě bylo vyhověno. Když se totiž uváží to, co všechno bylo zjištěno ze života sporných stran z doby před jejich rozchodem a před skončením jejich sporu o rozvod, jest máti za to, že nové nadávky a urážky žalobce žalovanou nejsou zřejmě zase ničím jiným než reakcí na žalobcovo chování, zejména na jeho poměr s Annou .Š., že tudíž zase nejsou rozlukovým důvodem podle § 13, lit. e) rozluk, zák., a že ostatní zjištěné skutečnosti, nezakládajíce samostatného rozlukového důvodu, mohly by míti význam jenom v rámci hlubokého manželského rozvratu. Ty však v souzené věcí nemohou, býti důvodem rozluky, když byl hluboký rozvrat v manželství sporných stran dokonán již dávno před nimi z příčin jiných. Proto není tu vůbec nic, pro co by bylo možno vyhověti žalobě o rozluku manželství z víny žalované, a když se tedy ta k žalobě nepřipojila a navrhla výslovně její zamítnutí, bylo na rozluku manželství sporných stran uznáno neprávem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V souzené věci jde především o poměr dřívějšího sporu o rozvod manželství od stolu a lože k nynějšímu sporu rozlukovému. Rozsudkem krajského soudu v Ch. ze dne 7. února 1928, č. j. Ck IIa 427/27-21, který byl potvrzen rozsudkem vrchního soudu v P. ze dne 2. října 1928, č. j. Co V 216/28-30, a nejvyššího soudu ze dne 24. května 1929, č. j. Rv I 1833/28-1, byla zamítnuta žaloba o rozvod z výhradně viny žalované. Dotčeným rozsudkem, jehož správnost nemůže býti již přezkoumávána (§ 411 c. ř. s.), bylo zjištěno, že příčinou manželských hádek byl žalobce, který přesto, že byl pohlavně nemocen, chodil do hostince a flámoval, napadal ženu, nadával jí, dopouštěl se výstředností při obcování a bezdůvodným opuštěním společné domácnosti způsobil hluboký rozvrat manželství. Nadávky a řeči žalované byly vysvětleny jejím zklamáním v manželství a jejím rozrušením. Správně usuzuje odvolací soud, že by po právní moci řečeného rozsudku mohl žalobce odůvodniti žalobu nyní podanou o rozluku jen skutečnostmi, které nastaly teprve po vydání rozvodového rozsudku a jež by buď samy, neb aspoň ve spojení s dřívějšími skutečnostmi byly způsobilé prokázati vínu manželčinu na tom, že manželské společenství nebylo obnoveno. Odvolací soud takto věc posuzuje, dospěl i k správnému úsudku, že skutečnosti nově uváděné ani ve spojení se skutečnostmi uplatněnými v rozvodovém sporu nemohou bytí rozlukovým důvodem podle § 13 písm. e) nebo h) rozl. zák., že nové nadávky a urážky pronesené žalovanou jsou zřejmě jen reakcí hlavně na žalobcův poměr s Annou Š., který přece jest hlavní překážkou obnovení manželského společenství stran. Žalobce neprávem vytýká, že odvolací soud zaměňuje pojem rozvodu a rozluky manželství. Z důvodů napadeného rozsudku jest zřejmé, že toho rozdílu odvolací soud plně dbá, ovšem právem pojal do svých úvah i situaci vytvořenou rozvodovým rozsudkem. Jeho důvody nejsou vyvráceny vývody dovolání, které jsou dílem i v rozporu se spisy.

Citace:

č. 16202. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 873-875.