NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 9716.

Není-li zažalováno saldo z kontokorentního spojení stran, nýbrž žalobce žádá přebytek, vyplývající ze srovnání pohledávek příslušejících navzájem oběma stranám, jest věcnou příslušnost posuzovati podle třetí věty § 55 j. n.
(Rozh. ze dne 8. března 1930, R II 75/30.)
Žalující firma domáhala se žalobou, zadanou na okresním soudě, zaplacení 3 723 Kč za stavební práce, tvrdíc, že jí žalovaný dluhuje 7 245 Kč, že se však tento peníz snížil na zažalovaný peníz tím, že majitel žalující firmy odebral od žalovaného různé zboží na protiúčet. Námitku věcné nepříslušnosti soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Právem stěžuje si žalovaný na usnesení prvého soudu, kterým byla zamítnuta námitka věcné nepříslušnosti. Neboť žalobkyně žádá přebytek, vyplývající ze srovnání pohledávek, které příslušejí žalobkyni a žalovanému, neboť tvrdí sama, že jí přísluší zbytkový peníz 7 245 Kč 80 h a že odebrala zboží na protiúčet, takže jí přísluší ještě zažalovaný peníz. V takovém případě rozhoduje pro věcnou příslušnost podle § 55 j. n. úhrnná výše pohledávek žalobcových, v souzeném případě přes 5 000 Kč. Protože již podle tvrzení žalující firmy tu není poměru kontokorentního v technickém slova smyslu, není okresní soud k rozhodnutí věcně příslušný.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati úspěch. Žalobkyně marně vytýká, že rekursní soud neprávem posoudil věcnou nepříslušnost podle třetí věty § 55 j. n. Podle § 41 j. n. náleží procesnímu soudu, by zkoumal svou příslušnost na základě žalobcových údajů. V souzeném případě tvrdila žalobkyně v žalobě, že jí žalovaný dluhuje za stavební práce ze dvou účtů ze dne 5. prosince 1926 zbytek 7 245 Kč 80 h, že se však tato částka snížila na zažalovaných 3 723 Kč 80 h tím, že majitel žalující firmy odebral od žalovaného různé zboží na protiúčet. Z toho plyne, že tu nejde, jak stěžovatelka uplatňuje, o kontokorentní poměr, který předpokládá ujednané všeobecné a trvalé súčtování vzájemných pohledávek dvou obchodníků, jsoucích v obchodním spojení, nýbrž o ojedinělé súčtování vzájemných pohledávek žalovaného, vzniklých z určitého právního důvodu, které při stanovení hodnoty sporu není odečísti podle § 56 třetí odstavec j. n. Není tu tedy zažalováno saldo z kontokorentního spojení stran, nýbrž žalobkyně žádá přebytek, vyplývající ze srovnání pohledávek, které příslušejí oběma stranám navzájem, a tu podle třetí věty § 55 j. n. rozhodnou jest pro věcnou příslušnost úhrnná výše pohledávek, jichž se žalobce domáhá na odůvodnění žádaného přebytku, najmě ano nebylo žalobkyní ani tvrzeno, že jde o úmluvu mezi stranami, by na pohledávku žalobkyně v určité výši již stávající bylo žalovaným něco zapraveno tím způsobem, by místo hotového zaplacení bylo dodáno určité zboží. Jelikož žalobce tuto úhrnnou výši svých pohledávek udává 7 045 Kč 80 h, tudíž penízem 5 000 Kč převyšujícím, jest pro souzenou žalobu podle § 50 j. n. příslušný sborový soud první stolice a nikoliv okresní soud, jakož se žalobkyně dovolává. Rekursní soud tudíž právem uznal věcnou nepříslušnost dovolávaného okresního soudu a žalobu odmítl.

Citace:

Čís. 9716.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 381-382.