Čís. 1419.
Přípustnost pořadu práva pro žalobu na obec o náhradu škody z důvodu, že obec nezákonným způsobem vyklidila byt.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1922, R I 1594/21.)
Bytová komise města S. zabrala v domě žalobkyně dvě místnosti a, když je žalobkyně nechtěla vykliditi, provedla vyklizení obec sama a nastěhovala do bytu osobu třetí. Proti žalobě na obec namítla žalovaná nepřípustnost pořadu práva. Soud prvé stolice námitce vyhověl a
žalobu odmítl. Důvody: Ze zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n. plyne, že obce pokud se týče společné bytové úřady, provádějíce opatření dle zákona o zabírání bytův, jednají v přeneseném oboru působnosti, jako orgánové státní správy. Jednala tudíž dle názoru soudu i obec S., pokud se týče tamní bytový úřad, při zabírání dvou místností u strany žalující v přeneseném oboru působnosti, jako orgán správy státní a v téže vlastnosti provedla i svým zřízencem vyklizení zabraných místností a nastěhování Antonie V-ové. Tím, že byl později výměr zabírací, jak z rozsudku nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 1921 zjištěno, pro vady řízení zrušen, a že vyklizení zabraných místností stalo se bez intervence soudní, nic se na věci nemění a nepozbylo tak jednání obce S. pokud se týče jejího bytového úřadu, rázu úkonu, v přeneseném oboru působnosti provedeného. V § 1 j. n. jest vyslovena zásada, že soudům přísluší rozhodovati pouze o nárocích soukromoprávných; výjimky z této zásady stanoveny a upraveny jsou zvláštními zákony. Z toho plyne, že, jde-li o nárok, opírající se o právo veřejné, soudům zpravidla o něm rozhodovati nepřísluší, leč by tu šlo o nárok dle § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., jednajícího o příslušnosti k rozhodování nároku proti státu nebo jeho zemím. To platí též o nárocích z důvodu náhrady škody, poněvadž § 1338 obč. zák., který přikazuje takové spory řádným soudům, předpokládá, že uplatňovaný nárok má základ v právu soukromém, což v § 1 obč. zák. výslovně se vytýká. Žalující strana domáhá se na žalované obci náhrady škody za odňaté užívání zabraných místností, tedy uplatňuje nárok zakládající se v právu veřejném, ježto zabrání bytu, pokud se týče jeho odnětí straně žalující, provedla žalovaná obec u výkonu přeneseného oboru působnosti. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, vyčkav pravomoci, o žalobě dále jednal a ji rozhodl. Důvody: Dle § 1338 obč. zák. a § 1 j. n. patří před řádné soudy nároky na náhradu škody, spočívající v právu soukromém; jde-li však o úkony veřejnoprávních korporací a o nároky ve veřejném právu kotvící, jest pořad práva vyloučen. Dle zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n. mohou obce, byvše k tomu zemským politickým úřadem zmocněny, v přeneseném oboru působnosti zabírati byty a učiniti rozhodnutí, kterým se určitý byt nebo místnost zabírá. Ale dle § 31 téhož zákona nepřísluší obci právo, by zabrané byty sama vyklidila, nýbrž k tomu jsou povoláni řádní soudové. Vyklidí-li obec zabraný byt sama, nevykonává již úkony přeneseného oboru působnosti a jest to nedovolený čin ve smyslu §§ 1294 a 1295 obč. zák. Takový nárok žalující strana výslovně uplatňuje, tvrdíc, že žalovaná obec proti vůli vlastníků bez soudního účastenství vyklidila zabraný byt a že se tím dopustila činu svémocného. Není tedy uplatňován nárok z toho důvodu, že obec zabrala byt a že pak rozhodnutí o tom bylo nejvyšším správním soudem zrušeno. Mimo to tvrdí žalující strana, že odpůrkyně jí slíbila dne 21. dubna 1921, že vyklidí místnosti. Ohledně této části žalobního nároku jde o žalobu ze smlouvy, nemělo tudíž býti námitce nepřípustnosti pořadu práva vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žaloba o náhradu škody opírá se v tomto případě o dvojí právní
důvod, 1. o slib žalované obce ze dne 21. dubna 1921, že zabrané místnosti vyklidí, 2. o to, že žalovaná obec proti vůli vlastníků bez soudního povolení a bez soudní intervence zabraný byt vyklidila a že se tak dopustila činu bezprávného, svémocného. K čís. 1. Nárok prvý zakládá se na smlouvě, závazku soukromoprávním, pro nějž je pořad práva dle § 1338 obč. zák. a § 1 j. n. jedině přípustným. Otázku, zdali tato smlouva uzavřena byla platně a pro obec jest závaznou, jest řešiti ve věcné části sporu rozsudkem (§§ 390 a 404 c. ř. s.). K čís. 2. Tvrdí-li žalující strana, že obec v S. svémocně vyklidila zabrané dvě místnosti bytu Růženy F-ové, aniž si vymohla za tím účelem soudní exekuci nuceným vyklizením místností těch, jak § 31 zák. o zabrání bytů ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n. předpisuje, pak nejednala obec více v mezích oboru své působnosti veřejnoprávní, nýbrž tento její výkon spadá mimo tuto působnost, tedy do oboru práva soukromého. Jde tu o jednání, zákonu se příčící, bezprávné, provedené pouze pří příležitosti veřejnoprávní činnosti obce, i jest v tomto případě pořad práva přípustným. Výjimečného ustanovení § 37 obec. zříz. na tento případ obdobně užíti nelze (§ 7 obč. zák.). Otázku, je-li z důvodů, žalující stranou tvrzených, nárok žalobní odůvodněn, či z důvodů, v dovolací stížnosti
strany žalované zmíněných, neodůvodněn, bude rozhodnouti rozsudkem ve věci samé (§§ 390 a 404 c. ř. s.). Poněvadž námitka nepřípustnosti pořadu práva není důvodnou, měl soud rekursní rozsudek, správně usnesení prvého soudu, kterým žaloba pro nepřípustnost pořadu práva byla zamítnuta (správně odmítnuta), změniti v ten smysl, že se námitka tato zamítá; nebylo zde však důvodů, usnesení to zrušiti, vždyť jednání o námitce, o kterouž jedině jde, není neúplným. Nicméně ponechán výrok ten neopraveným, protože z důvodů rekursního soudu zjevno, jaký význam usnesení jeho sluší přikládati.