Č. 712.

Učitelstvo: * Dle § 16 zák. z 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n. přísluší výpomoc zatímním profesorům a suplujícím profesorům, jak označeni jsou v §§ 1 a 2 téhož zákona, tedy suplentům dle dřívější termino- logie, a osobám, které od 1. července 1918 byly jmenovány skutečnými učiteli, jen tehdy, pokud před 1. červencem 1918 byli suplenty dle dřívější terminologie.
(Nález ze dne 15. února 1921 č. 1374.)
Věc: Rudolf H a Karel P. v Děčíně proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. min. taj. Karlem Hrdinou) stran odnětí výpomoci.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Zemská školní rada poukázala profesorům Rudolfu H. a Karlu P. v Děčíně, kteří byli bývalým ministerstvem kultu a vyučování jmenováni s právní působností ode dne 1. října, 1917 provisorními učiteli a po té s právní působností od 1. října 1918 skutečnými učiteli, podle ustanovení § 16 zákona ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n. výpomoc jednou pro vždy penízem 1200 K, pokud se týče 1000 K.
Když pak ministerstvo školství a národní osvěty vyslovilo výnosem ze dne 18. prosince 1919, že zmíněná výpomoc nepřísluší takovým osobám učitelským, které před svým jmenováním nebyly již suplenty (zatímními profesory), nýbrž již provisorními učiteli (podle dřívější terminologie), žádali oba stěžovatelé, aby jim byla výpomoc poukázaná ponechána.
Naříkaným rozhodnutím nebylo těmto žádostem vyhověno.
Stížnosti proti tomu k nejvyššímu správnímu soudu podané dovozují, že dle smyslu a znění zákona ze dne 23. května 1919 č. 275 měla býti výpomoc, o niž jde, přiznána těm učitelským osobám, které byly s právní působností od 1. července 1918 aneb později jmenovány skutečnými učiteli, neboť mají výpomoc tuto dle § 16 obdržeti »všichni zatímní profesoři«, tedy zřejmě též provisorní učitelé.
Stížnost tvrdí, že názor naříkaného rozhodnutí, že jen skuteční učitelé, kteří byli 1. červencem 1918 neb později jmenováni, a před tím byli suplenty, výpomocí touto poděleni býti mají, odporuje znění § 16 cit. zákona, jakož i jeho logické souvislosti, poněvadž se požitky provisorního učitele od požitků skutečného učitele značně liší a úmyslem zákona bylo hospodářsky slabším mezi zaměstnanci se stálým platem co nejvíce přispěti.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Nárok na jednorázovou výpomoc přiznán § 16 zák. z 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n. pouze zatímním profesorům (suplujícím profesorům), mezi těmi také těm, kteří od 1. července 1918 byli jmenováni skutečnými učiteli, tedy před tímto dnem byli zatímními (suplujícími) profesory.
Poukázání výpomoci jednou pro vždy jenom jisté skupině zaměstnanců jest opatřením výjimečným, které nutno přesně vykládati. Jest tedy řešiti otázku, kterou kategorii osob učitelských má § 16 cit. zák. na mysli, když mluví o »zatímních profesorech (suplujících profesorech)«, a zdali stěžovatelé byli před 1. červencem 1918 takovými »zatímními profesory«.
Zákon ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n. stanoví v § 1, že »zatímními profesory podle tohoto zákona jest rozuměti dosavadní suplenty (asistenty) státních škol středních, kteří dosáhli předepsané způsobilosti učitelské a vykonali zkušební rok, ať jsou ustanoveni pro kterýkoli předmět.« Suplujícími profesory podle tohoto zákona jsou pak dle § 2 oni kandidáti učitelství středoškolského, kteří nemají ustanovené úplné způsobilosti učitelské.
Dle toho jsou tedy zatímními profesory od dne platnosti tohoto zákona ony osoby učitelské, které dříve byly označovány jako suplenti a asistenti (čl. 1. č. 3 zákona z 28. července 1917 c. 319 ř. z.), nejsou jimi však bývalí provisorní učitelé (čl. 1. č. 2 téhož zákona), což ostatně vysvítá též z toho, že zákon z 23. května 1919 tuto kategorii učitelských osob §em 7 výslovně odstranil a stanovil, že platí pro ně táž ustanovení jako pro ostatní učitele.
Z ustanovení zákona tedy jde, že dle § 16 výpomoc přiznána pouze bývalým suplentům a asistentům, nikoliv také učitelům, kteří před 1. červencem 1918 nebyli více suplenty neb asistenty. Kdyby tedy byl citovaný zákon skutečně chtěl výpomoc jednou pro vždy přiznati i bývalým prozatímním učitelům přes to, že tuto kategorii odstranil, byl by to musil v § 16 zřejmě vysloviti.
Když však zákon ustanovuje, že obdrží výpomoc jednou pro vždy »všichni zatímní profesoři (suplující profesoři) čítajíc k nim také ty, kteří od 1. července 1918 byli jmenováni skutečnými učiteli,« pak lze dle toho, co svrchu bylo vyloženo, zájmeno »ty« nahraditi jenom slovy »zatímní profesory (suplující profesory)«, tedy bývalé suplenty.
Vycházeje z těchto úvah a hledě k tomu, že stěžovatelé, byvše 1. října 1917 jmenováni prov. učiteli, tímto jmenováním přestali býti suplenty, musil nejvyšší správní soud shledati, že naříkaná rozhodnutí neodporují zákonu a bylo proto stížnosti jako neodůvodněné zamítnouti.

Citace:

Č. 712. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 214-216.