Čís. 17514.

Zákon o jízdě mot. vozidly č. 81/1935 Sb. z. a n.
K pojmu provozovatele podle § 45 uved. zák.
Poskytla-li firma, ať na základě ujednání (§ 863 obč. zák.) nebo bez zvláštního ujednání, pouhým přijetím ochoty se strany vlastníka motorového vozidla, svého zaměstnance jako řidiče k pravidelným obchodním jízdám svých zástupců, cestujících s jejím zbožím účastnila se provozu motorového vozidla, třebas zástupci platili vlastníku motorového vozidla z obchodů ujednaných na cestách s jeho vozidlem, určitou provisi.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1939, Rv II 410/39.)
Žalobce se domáhá na žalovaném Karlu H. a firmě »M.« náhrady škody, již utrpěl při srážce motocyklu, na němž jel, s autem, řízeným Karlem H. Srážku zavinil podle žalobcova přednesu žalovaný Karel H. tím, že jel v podnapilosti autem rychle a neopatrně a při předjíždění povozu odbočil do prava tak, že zachytil žalobce na motocyklu, ačkoliv žalobce jel tak těsně po své levé straně, že již nemohl vyhnouti více do leva. Žalovaný Karel H. byl také pro svoji neopatrnou jízdu odsouzen pro přestupek podle § 335 tr. z. Za úraz žalobcův ručí také žalovaná firma, poněvadž byla v době nehody provozovatelkou auta, řízeného žalovaným Karlem H., jenž byl zaměstnancem žalované firmy a byl tehdy s autem na obchodní cestě. Nižší soudy vyhověly žalobě do výše zjištěné škody, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobce jel v době nehody těsně podle kraje vozovky 8 m široké a nemohl již více do leva vyhnouti, kdežto žalovaný H. mohl snadno vedle motocyklisty K. projeti a tím zameziti srážce. Auto žalované strany, vyhýbající se povozu, zajelo však celou polovicí do pravé části vozovky, ač žalovaný řidič H. doznal, že viděl na vzdálenost 200 m naproti němu přijíždějícího žalobce a výslovně doznal, že přes to mu vjel do cesty a že celá nehoda se stala během okamžiku. Z toho plyne, že žalovaný H., když viděl blížiti se žalobce, nesměl za žádných okolností předjížděti povoz, nýbrž musel vyčkati, až motocyklista projede a pak teprve, když měl vozovku volnou, směl předjížděti povoz. Žalovaný H. nesměl vůbec v poslední chvíli, právě, když byla vozidla ve stejné linii na vozovce 8 m široké a kdy žalobce projížděl, vjeti tomuto do cesty, což přece žalobce nemohl ani předvídati a nebyl již vůbec s to srážce zabrániti, ježto více do leva uhnouti nemohl. Že se s takovoutou trestuhodnou neopatrností zachoval žalovaný H., kdy musel si býti toho vědom, že musí naraziti na vozidlo žalobcovo, je vysvětlitelno právě tím, že byl podnapilý a nebyl schopen správně odhadnouti vzdálenost vozidel. Z toho je zřejmo, že u žalobce nelze mluviti o spoluzavinění, neboť nemohl předvídati, že se H. zachová takovým způsobem a ke srážce muselo dojiti ať jel žalobce jakoukoliv rychlostí. Žalovaní neuvádějí, z čeho by byl mohl žalobce předpokládati, že řidič v posledním okamžiku mu vjede do cesty a v čem nezachoval náležitou opatrnost, jak si měl tedy počínati, když jel po samém levém okraji vozovky. Pokud jde o otázku spoluzodpovědnosti fy M. na škodě žalobcově, byla věc posouzena prvým soudem rovněž správně. Je-li totiž nesporno, že řidič H. je zaměstnancem jmenované firmy a jako řidič přidělen firmou služebně do Brna a to do skladu fy. M., jejž vede Marie Č. jako vedoucí konsignačního skladu této firmy, a, že auto slouží k akvisici pro zástupce firmy M., je-li dále zjištěno, že H. jest placen žalovanou firmou a, je-li na cestách s jejími obchodními zástupci, bere od firmy zvláštní honorář 30 K denně, takže žalovaná firma hradí celou osobní režii auta a úraz žalobcův se stal právě, když žalovaný H. jel s obchodním zástupcem žalované firmy z jejího příkazu na služební cestu, pak nemůže býti žádné pochybnosti o tom, že žalovaná firma jest spoluprovozovatelkou auta a žalovaný řidič H. jejím pomocníkem, jejž pro provoz auta za osudné jízdy použila. Zodpovídá tedy za škodu nejen jako provozovatelka (§§ 45, 48, 52 zák. čís. 81/1935 Sb. z. a n.), nýbrž i podle § 1315 obč. zákona, neboť bylo zjištěno, že její řidič Karel H. je osobou zcela nezdatnou, když byl trestně odsouzen pro přestupek § 335 tr. z. a zavinil úraz žalobcův svou neopatrnou jízdou pro svoji opilost, tedy hrubým zaviněním. Jest při tom lhostejno, kdo je vlastníkem auta a kdo dal auto pojistiti. Že auto slouží v prvé řadě k obstarávám zájmů žalované firmy, je zřejmo nejen z toho, co bylo uvedeno, nýbrž i z toho, že udánlivý vlastník auta a prokurista žalované firmy Stanislav Č. nepoužívá auta skoro vůbec, neboť se zdržuje stále v P., kde má i svůj byt, a auto je pouze k disposici obchodnímu zástupci žalované firmy.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce mohl počítati s tím, že žalovaný řidič si bude počínati s potřebnou věcnou a předepsanou opatrností (srov. § 106, odst. 4 vlád. nař. č. 203/1935 Sb. z. a n.) a že zmírní při předjíždění rychlost svého motorového vozidla na takovou míru, aby mohl v prostoru, který mu vzhledem k šíři silnice a k dané situaci zbýval, bezpečně projeti. Že žalobce odhadl situaci správně, lze souditi z toho, že zajel, jak mohl nejvíce, na svoji levou stranu, čímž žalovanému řidiči uvolnil dráhu k předjetí povozu. Jestliže žalovanému řidiči tento prostor nestačil a vjel, jak bylo odvolacím soudem zjištěno, žalobci do dráhy, ač tento jel na samém levém okraji silnice, není pochyb o tom, že vinu na srážce má jediné žalovaný řidič. Rychlost žalobcova motorového vozidla není v příčinné souvislosti s nehodou.
Podle zákona č. 162/1908 ř. z. byli vedle řidiče odpovědnými za škodu, vzniklou provozem motorového vozidla, buď vlastník nebo provozní podnikatel (§ 1, odst. 3 uvedeného zákona). Zákon č. 81/1935 Sb. z. a n. zavedl v § 45 jednotný pojem provozovatele, kterým je buď vlastník, užívá-li svého vozidla sám, nebo je jím někdo jiný, který nepatří k osobám, připuštěným k provozu (provozním pomocníkům, § 52, odst. 1 uved. zákona) a který vozidla užívá — zpravidla na základě úmluvy s jeho vlastníkem — ke svým vlastním účelům. Zda jest vzhledem k rozsahu užívání motorového vozidla a k bližším podmínkám užívání (úhrada režie, příspěvek na opravy atd.) pokládati uživatele za provozovatele ve smyslu § 45 zákona č. 81/1935 Sb. z. a n., jest posouditi podle okolností konkrétního případu. V souzeném případě užívali motorového vozidla, které je vlastnictvím Stanislava Č., i zástupci žalované firmy a užíval je ponejvíce zástupce Karel B. na obchodních cestách pro žalovanou firmu, a to pravidelně, po největší část týdne. Při těchto jízdách se zástupci žalované firmy řídil vůz Karel H., který byl zaměstnancem této firmy, byl jí výhradně placen a dostával od žalované firmy při cestách s jejími obchodními zástupci zvláštní honorář 30 K denně. Za tohoto stavu věci nesejde na tom, zda zástupci žalované firmy musili Č-ova auta užívati, či zda si mohli poříditi jiné a zda jsou samostatnými obchodníky, či zaměstnanci firmy M. Rozhodující je, že zástupci měli žalovanou firmou tím, že tato platila stálého řidiče a že jim zjednala možnost používati určitého motorového vozidla, ulehčenu práci, která byla též prací pro firmu M., neboť zástupci cestovali jako zástupci žalované firmy. Poskytnutím řidiče se žalovaná firma účastnila provozu motorového vozidla, jehož vlastníkem jest Stanislav Č., ať již se to stalo ve smyslu ujednání se Stanislavem Č. (§ 863 obč. zák.) nebo bez zvláštního ujednání, pouze přijetím projevené ochoty se strany vlastníka. Na tom nic nemění, že zástupci platili Č., pokud se týče Marii Č., část provise z ujednaných obchodů. Rovněž je bez významu, zda snad bylo »ujednání«, na základě něhož užívala Č. auta žalovaná firma svými zástupci, pokud jde o smluvní vázanost pro Jaroslava Č., výhodné, takže tento mohl kdykoli užití auta odepříti. Jest tedy žalovanou firmu M. pokládati za provozovatelku motorového vozidla a odpovídá za způsobenou škodu solidárně s Karlem H. jako osobou, kterou připustila k provozu (§ 52 zákona čís. 81/1935 Sb. z. a n.).

Citace:

čís. 17514. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 713-716.