NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 8972.

I když postup pohledávky byl darováním, nebylo k jeho platnosti třeba formy notářského spisu, byl-li postup sám obchodem. Právní domněnka — Čís. 8972 —
684
čl. 274 obch. zák. jest vyloučena jen tehdy, je-li podle povahy právního jednání nebo podle okolností případu nepochybně zřejmo, že smlouva nemá s provozem živnosti nic společného.
S hlediska § 47 vyr. ř. stačí, že byla výhoda před právoplatností vyrovnání přislíbena; nevyhledává se, by v té době byla též skutečně poskytnuta.
Věřitel, jenž přijal nedovolenou zvláštní výhodu (§ 47 vyr. ř.), jest obmyslným držitelem ve smyslu § 335 obč. zák. a musí hraditi úroky ode dne přijetí.
(Rozh. ze dne 16. května 1929, Rv II 747/28.)
Ve vyrovnání žalující akciové společnosti byla zaplacena žalované bance, vyrovnací věřitelce, vídeňskou bankou U. superkvota 606000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se akciová společnost jako postupnice vídeňské banky U. na žalované vrácení oněch 606000 Kč se 6% úroky ode dne přijetí jednotlivých splátek, odvolávajíc se na předpis § 47 vyr. ř. Žalovaná namítla mimo jiné nedostatek aktivního oprávnění žalující společnosti. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Žalovaná vytýká především, že procesní soud zaujal nesprávné právní stanovisko v otázce aktivní legitimace ke sporu. Žalovaná namítala nedostatek aktivní legitimace k žalobě teprve při posledním ústním jednání a nabízela v tomto směru důkaz svědky, které soudu oznámí do 14 dnů. Procesní soud zjistil na základě výpovědí těchto svědků, že se postup sporné pohledávky stal ústně před podáním žaloby. Odvolací soud osvojuje si toto zjištění. Z výpovědí těchto svědků plyne, že ředitel G. jménem banky U. postoupil žalobkyni spornou pohledávku, žalobkyně se zavázala zažalovati pohledávku na své risiko, že v případě úspěšného sporu přísluší výtěžek žalobkyni, že úvěrní ústav B. jako právní nástupce banky U. a velkoakcionář žalobkyně má na výsledku sporu zájem. Z těchto zjištění jasně plyne, že nešlo o postup na oko (§ 916 obč. zák.), kteréžto právní jednání bylo by arci ničí a třetí osoba byla by oprávněna tuto námitku činiti. Rovněž nešlo podle těchto zjištění o postup zcela bezúplatný, i když podle výpovědí svědků postup v knihách žalobkyně proveden nebyl a nebyla zapsána žádná protihodnota za postoupenou pohledávku. Proto není třeba řešiti otázku, zda pro platnost postupu pohledávky darem bez skutečného odevzdání ve smyslu § 427 obč. zák. byla by nutnou forma notářského spisu (§ 1 d) čís. 76/1871 ř. zák.), hledíc k tomu, že obě smluvní strany jsou nepopřeně obchodníky a že tudíž i postup jest považovati za obchod (čl. 273, 274 a 317 obch. zák.). Při tom je zcela nerozhodno, z jakých pohnutek došlo k postupu pohledávky, zejména, zda stalo se tak proto, že vídeňské bance nevyhovovalo uplatňovati tuto pohledávku proti jiné bance. Okolnost, že postup pohledávky nebyl v knihách proveden, nenasvědčuje ještě o sobě ani bezúplatnosti postupu ani jeho předstírání. Ostatně svědek Dr. W. objasnil, proč se tak nestalo, udávaje, že pokládal zápis do knih za bezúčelný vzhledem na nejistý výsledek sporu, na spornost jsoucnosti i výše pohledávky. Mylným je názor — Čís. 8972 —
685
odvolatelky, že 606300 Kč nelze považovati za nepřípustnou superkvotu, ježto před pravoplatností usnesení potvrzujícího vyrovnání, před 12. říjnem 1924 nebyla zapravena. V § 47 vyr. ř. není stanoveno, že zvláštní výhoda musí býti věřiteli před pravomocí potvrzovacího usnesení též skutečně již splněna. Podle doslovu zákona stačí úmluva, kterou se věřiteli poskytují zvláštní výhody. Není tedy třeba, by před pravoplatností vyrovnání nastalo též skutečné splnění, stačí, když v této době byla zvláštní výhoda závazně přislíbena (srovnej Bartsch-Pollak II. sv. str. 270). Je arci správným, že zvláštní výhoda, která nebyla dobrovolně splněna, je za podmínek §§ 46 a 47 vyr. ř. nežalovatelnou a že tedy dlužník nemůže býti právně nucen smlouvu o zvláštních výhodách dodržeti. Než tato okolnost o sobě nestačí k výkladu zákona ve smyslu stanoviska odvolatelky. Nárok žalobkyně na vrácení superkvoty není nijak dotčen tím, že banka U., vědouc o neplatnosti a nežalovatelnosti závazku, jej přes to splnila po skončení vyrovnacího řízení. Podle § 47 vyr. ř. lze požadovati zpět, co bylo plněno na základě neplatné smlouvy o zvláštních výhodách, bez ohledu na to, zda si byl splnitel vědom neplatnosti úmluvy či nikoliv. Tím vyloučeny jsou proti nároku na vrácení námitky podle § 1174 obč. zák., příp. § 1432 obč. zák., na kterýžto posléz uvedený předpis zákona se žalovaná odvolává. Tím méně může se pak žalovaná dovolávati předpisu § 1271 obč. zák., ježto ustanovení o hře a sázce nelze na tento případ vůbec použíti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně. Při tom nutno vycházeti ze skutkového zjištění odvolacího soudu, že se úmluva o poskytování zvláštní výhody stala již 10. října 1924 a že se postup zažalované pohledávky na žalobkyni nestal na oko, nýbrž, že postup byl skutečný. Netřeba se obírati otázkou, zda postup byl úplatný či bezúplatný, neboť, i kdyby šlo o darování, nebylo by zapotřebí platnosti postupu notářského spisu podle čl. 317 obch. zák., jak již odvolací soud správně vystihl. Neprávem vytýká žalovaná, že nebylo zjištěno, že postup byl obchodem, neboť již odvolací soud poukazuje k ustanovení čl. 274 obch. zák. Právní domněnka tam vyslovená platí, jakmile jest alespoň pochybno, zda smlouva uzavřená kupcem patří k provozu jeho živnosti, a jest vyloučena jen tehdy, když podle povahy právního jednání nebo podle okolností případu jest nepochybně zřejmo, že smlouva nemá s provozem živnosti nic společného, což v souzeném případě nelze tvrditi. Předpis čl. 273 prvý odstavec obch. zák. zahrnuje v sobě též liberality a může proto i darování býti obchodem (srovnej rozh. nejv. s. sb. čís. 7197). Rozhodnutí nejvyššího soudu sb. čís. 7557 zde nedopadá, poněvadž v případě tam souzeném nešlo o obchod. Pokud se týče výtky žalované, že nestačilo pouhé přislíbení superkvoty, nýbrž že rozhodným jest, kdy byla skutečně dána, stačí ji poukázati na příslušné správné odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud se týká výroku napadeného rozsudku o úrocích, má odvolací soud za zjištěno, že žalovaná věděla, že tu jde o nedovolenou zvláštní výhodu, a dospěl proto právem k úsudku, že jest žalovanou považovati za obmyslného držitele ve smyslu § 335 obč. zák. Žalovaná nevznesla v řízení prvé stolice námitky proti nároku žalobkyně na placení 6% úroku z jednotlivých splátek. Jako obmyslný držitel musí však žalovaná hraditi žalobkyni také úroky ode dne přijetí jednotlivých splátek superkvoty (§ 1437 obč. zák.). Že superkvota byla poskytnuta za výslovného souhlasu všech věřitelů, nebylo zjištěno a proto se žalovaná marně dovolává ustanovení § 46 čís. 3 vyr. ř.

Citace:

č. 8972. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 707-710.