Čís. 4051.

Vlastnost směnečného rukojmího jako takového musí vyplývati ze směnky samé.
(Rozh. ze dne 8. července 1924, Rv I 926/24.)
Směnku, slibující zaplacení v množném čísle (zaplatíme) a adresovanou Hynku S-ovi, podepsal Hynek S. a Josef K. Žalobu na Josefa K-a na zaplacení směnečného peníze procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka tvrdila v prvé stolici a na tomto stanovisku stojí dosud, že Josef K. podepsal směnku, z níž je žalováno, jako rukojmí, a musil proto i soud procesní vycházeti při svém rozhodnutí z tohoto žalobního údaje. Každá směnka jako papír, pro nějž předpisuje zákon zvláštní formu, musí míti určité náležitosti а k něm patří i podpis vydatele (čl. 4. čís. 5. a 96. čís. 5. sm. ř.). Ze směnky, jíž se jedné z těchto náležitostí nedostává, nevzniká směnečný závazek a prohlášení (indossement, accept, aval) na směnce takové přicházející, nemají směnečnou platnost (čl. 7 a 98 čís. 1. sm. ř.). Směnka, jejíž pravost odpůrkyně ani nenapadá, je napsána na tiskopisu, jakého se užívá u směnek vydaných a obsahuje dokonce i jméno trasáta, tím je Hynek S., při tom však neobsahuje příkazu, že směnečný peníz zaplatí. Slib ten je učiněn v čísle množném. Dle toho není směnka ta ani pravou směnkou vydanou dle čl. 4. sm. ř., ani čistou směnkou vlastní, jak ji má na zřeteli čl. 96 sm. ř. Již tato vada je platnosti zažalované směnky na závadu. Avšak ani k tomu nehledě, je zde vada ještě jiná. Kdyby totiž i bylo možno, považovati spornou směnku za pravou vydanou, bylo by nutno pohlížeti na trasáta Hynka S., ježto směnku podepsal, jako na příjemce (čl. 21. sm. ř.), na Josefa K-a pak jako na vydatele směnky, nikdy však jako na rukojmího. Podobně by se měla věc, kdyby bylo možno pohlížeti na směnku tu jako na čistou směnku vlastní, neboť směnka vlastní, v níž se slibuje zaplacení v čísle množném, předpokládá vydatele aspoň dva. Na směnce přicházejí arci dva podpisy (Hynka S-a a Josefa K-a), ty však stačí právě jen na vydatele, kdežto na rukojmího se podpisu již nedostává. Kdyby se chtělo vycházeti s hlediska, že Josef K. je rukojmím — a s tohoto hlediska vychází odvolatelka — byl by tu zase podpis jen jednoho vydatele, což by však neodpovídalo textu směnky, dle něhož slibuje zaplacení více vydatelů, tedy aspoň dva. Z toho plyne, že by Josef K. mohl přijíti v úvahu toliko snad jako vydatel, nikdy však jako rukojmí zažalované směnky a proto jako rukojmí žalován bytí nemůže. Otázku, zda a do jaké míry ručí odpůrkyně za zažalovanou pohledávku z obecnoprávní smlouvy rukojemské (§ 1346 obč. zák.), nelze v tomto sporu řešiti, poněvadž jde o slib ze směnky a nikoli ze smlouvy rukojemské.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatelka v tom, že ač je sporná směnka rozhodně vlastní směnkou, odvolací soud za takovou ji nepokládal z toho důvodu, protože placení slíbeno bylo nikoli v jednotném, nýbrž v množném čísle, a poněvadž jsou na ní pouze dva podpisy Hynka S-a na prvém a Josefa K-a na druhém místě. Dovolatelka dovozuje, že okolnost, že ve směnce stojí místo »zaplatím«, »zaplatíme«, neubírá směnce právní povahy směnky, poněvadž ve skutečnosti i rukojmí jest v nejvlastnějším slova smyslu spoludlužníkem a musí platiti, když je směnečným věřitelem pohnán ku placení. Tvrdí, že jest Hynek S. určitě vydatelem a že jak s použitím vykládacího pravidla §u 914 obč. zák. není pochybnosti, že jest Josef K., jak to bylo zjištěno svědeckou výpovědí Františka R-a, rukojmím. Ani po této stránce není dle čís. 4. §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn. Příčilo by se právní povaze směnky jako přísné obligace skripturní, kdyby směnečný závazek z ní měl býti teprve uhadován a kdyby mu měl býti dáván s poukazem ku stylistickým nedostatkům jiný význam, nežli se z něho projevuje zákonitě předepsanou formou, nebo kdyby dokonce bylo možno, jako v případě §u 914 obč. zák., aby výklad vedl k doplnění právního jednání tím, že by se dával určitý smysl jisté okolnosti, na kterou strany nemyslily, anebo kterou různě pojímaly. Užiti množného čísla by sice nebylo závadou takovou, za jakou ji pokládá odvolací soud, ale měl-li býti spolupodepisatel Josef K. pouze rukojmím, musila by tato jeho vlastnost v tomto případě zřetelně býti vyjádřena, neboť jinak sluší ho považovati za toho, kým se podle textu směnky jeví býti, totiž za spoluvydatele, čímž však jest prokázána bezdůvodnost žalobního žádání. Dovolací soud sdílí správné, věci i zákonu vyhovující dů vody odvolacího soudu, které dovolacími vývody nebyly vyvráceny a
k nimž dovolatelku poukazuje.

Citace:

č. 4051. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 91-93.