NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 6527.

Domáháno-li se žalobou rozluky manželství z důvodu hlubokého rozvratu manželem, z jehož viny bylo manželství k žalobě druhého manžela rozvedeno od stolu a lože, nelze výsledky rozvodového řízení bráti za podklad rozsudku o rozluce manželství a otázku viny (neviny) pokládali rozvodovým sporem za právoplatně rozsouzenou i pro spor rozlukový. (Rozh. ze dne 1. prosince 1926, R 1 1016/26.)
Rozsudkem ze dne 24. prosince 1925 bylo k žalobě manželky rozvedeno manželství stran od stolu a lože z viny manželovy. Napotomní žalobu manžela o rozluku z důvodů §u 13 e) a h) procesní soud prvé stolice zamítl, maje za to, že okolnosti žalobcem a žalovanou v tomto sporu uváděné, byly již uplatňovány ve sporu o rozvod a že, když v rozvodovém sporu právoplatným rozsudkem ze dne 24. prosince 1925 bylo uznáno na rozvod jen z viny manžela z důvodu, že nakládal se svou manželkou vícekráte zle, jí těžce ubližoval a opětovně ji na cti urážel, že se dopustil cizoložství a že jedině jeho vinou nastal hluboký rozvrat manželství (§ 13 písm. a), e), h) zák. rozl.), kdežto na žalované vina neshledána, bylo by zbytečno v tomto rozlukovém sporu vinu manželů nově posuzovati, že naopak otázka viny (neviny) žalované manželky jest rozsudkem rozvodovým právoplatně rozřešena a že by se příčilo dobrým mravům a bylo by porušením platného právního řádu, kdyby právo žalobní podle zákona rozlukového mělo býti přiznáno proti manželčině vůli také jedině provinilému manželu, jehož výhradnou vinou došlo к rozvodu; nepřipustil proto soud důkazy žalobcem o tvrzených, v rozvodovém sporu již projednaných a zjištěných okolnostech nabídnuté jako zbytečné a žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci dále jednal a znovu rozhodl. Doplnění řízení, nařízené prvému soudu, týkalo se okolností, opodstatňujících jednotlivé důvody rozlukové. Ku konci důvodů uvedl odvolací soud: Napadený rozsudek ovšem pokládá za zbytečné v tomto rozlukovém sporu nově posuzovatí vinu manželů, vycházeje ze zjištění ve sporu rozvodovém, že se žalovaná činů za vinu jí kladených nedopustila, leč neprávem, neboť řízení o rozluku ovládáno jest zásadou vyhledávací, zásadou pravdy materielní, kdežto řízení o rozvod zásadou pravdy pouze formální, tak že výsledky řízení rozvodového nemusí odpovídati pravdě. Nelze proto výsledky řízení rozvodového bráti za podklad rozsudku o rozluce manželství a otázku viny (neviny) žalované pokládati i pro tento spor za právoplatně rozsouzenou. Rovněž nelze souhlasiti s názorem prvého soudu, že dle zákona rozlukového právo žaloby nepřísluší manželu, z jehož výhradné viny došlo к rozvodu, poněvadž by se to prý příčilo dobrým mravům a bylo by to porušením platného řádu právního, neboť zákon rozlukový pro názor ten opory nepodává a stanovisko prvého soudu mohlo by obstáti toliko při žádostech za rozluku na základě provedeného již sporu o rozvod dle §u 17 zák. rozl., kdy výrok o vině z rozsudku rozvodového se prostě přejímá, kdežto účelem a smyslem žaloby o rozluku jest právě prozkoumati vzhledem к různosti řízení otázku viny. Soud odvolací je tudíž názoru, že jest zapotřebí všechny důkazy žalobcem o jeho tvrzeních nabídnuté nebo které ještě nabídne včetně důkazu výslechem stran provésti, aby pravá příčina rozvratu manželského a vina stran na něm bezpečně a přesně byla zjištěna.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody: Stěžovatelka, poukazujíc k tomu, že v rozvodové rozepři, této rozlukové rozepři předcházevší, provedl soud veškeré stranami nabízené důkazy a že se obíral veškerými námitkami nynějšího žalobce, tehda v roli žalovaného, jakož i jejími tvrzeními, tehda v roli žalobkvně, a že na tomto podkladě, bedlivě zhodnotiv výsledky provedených důkazů a veškerého jednání, dospěl ku konečnému výroku, jímž rozvedl jejich manželství od stolu a lože z výhradné víny manžela, tvrdí, že žalobcovou věcí bylo, by v rozvodové rozepři soustředil proti ní všechny námitky na svou obranu a nabídl důkazy o svých tvrzeních, z nichž dovozoval její vinu na hlubokém rozvratu manželském, a že, když tak neučinil, stížil si sám své postavení, ačkoli ve skutečnosti uvedl v rozvodové rozepři v podstatě vše, co uváděl také nyní, byť i snad nekonkretisoval tak přesně jednotlivých skutečností, jak to činí nyní v rozlukové rozepři. Dále míní, že, kdyby žalobce vystoupil nyní proti ní s rozvodovou žalobou, kterou by se domáhal rozvodu z její viny a kterou by opíral o skutečnosti, o které opírá své nynější žádání žalobní, byla by taková žaloba zamítnuta z důvodu věci rozsouzené. Že když by žalobcem v této rozlukové rozepři nově uváděné okolnosti nestačily pro rozvod manželství od stolu a lože, tím méně nemohou postačiti pro rozluku z její viny. Že právem uvádí rozsudek prvé stolice, že by se příčilo dobrým mravům, a bylo by porušením platného řádu právního, kdyby žalobní právo podle rozlukového zákona mělo býti přiznáno proti manželčině vůli provinilému manželu, jehož výhradnou vinou došlo k rozvodu. Že ostatně první stolice vzala zřetel na veškerá tvrzení žalobcova, hodnotila je tak, jako kdyby byla úplně prokázána, a došla ku jedině správnému závěru, že jde vesměs o důvody nepostačující svou závažnosti, aby, i kdyby byly prokázány úplně, mohlo býti vyhověno žalobcově žalobě rozlukové a mohla býti rozluka vyslovena z výhradné viny její. Z toho stěžovatelka dovozuje, že řízení není neúplné, a že proto rozsudek prvé stolice neměl býti zrušován. Stížnost není však důvodná. Podle §u 13 poslední odstavec rozlukového zákona musí býti ve sporech o rozluku postupováno podle předpisů platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati neplatnost manželství. Podle §u 14 dvorního dekretu ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. a §u 10 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. musí býti к tomu působeno, by vysvětleny byly všechny okolnosti skutkové, pro rozhodnutí rozlukové rozepře důležité, důvody pro rozluku manželství uváděné musí býti sice objasněny úplně, avšak také přísně zkoumány, a musí býti platné manželství proti každému odporu svévolnému vzato v ochranu z úřední povinnosti. Kdežto podle §u 1 cit. nařízení ministerského s výhradou zvláštností, které jdou na jevo z ustanovení všeobecného zákonníka občanského, úvodního zákona k civilnímu řádu soudnímu a následujících nařízení dlužno v řízení ve sporných věcech manželských v §§ 94, 97 a 107 obč. zák. předepsaném šetřiti předpisů civilního řádu soudního, vystupuje v rozlukovém řízení zásada oficiosity, tím tedy se určuje úvaha, pokud může býti v rozlukovém řízení použito spisů předcházejícího řízení rozvodového jako důkazu listinného. Toho ostatně je si stěžovatelka sama vědoma, praví-li ve své stížnosti, že pro rozvodové řízení platí zásady pravdy formální, kdežto rozlukové řízení je ovládáno zásadou pravdy materielní. Nerozhoduje tedy v rozlukové rozepři, jaké bylo procesní chování žalobcovo v rozvodovém řízení, a když odvolací soud — a to plným právem — uznal, že řízení v prvé stolici je neúplným, poněvadž převážně vycházelo ze skutků zjištěných v rozvodové rozepři, při tom však prvou stolicí nebylo dbáno povinností ukládaných hořejšími předpisy soudu v rozlukových rozepřích, dlužno jeho závěry a jeho zrušovací usnesení z důvodů v napadeném usnesení uvedených schváliti a bezdůvodné stížnosti upříti úspěch.

Citace:

č. 6527. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 729-732.