Čís. 2366.

Lehká, pomíjející manželčina hysterie není důvodem k rozvodu.
(Rozh. ze dne 7. března 1923, Rv I 1041/22.)
Žalobu manžela na rozvod manželství od stolu a lože pro manželčinu hysterii procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací
soud jí vyhověl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Dle zjištění nižších soudů jest žalovaná (dovolatelka) obvykle hysterické povahy (konstituce), jež projevuje se v nestálosti povahy, v dráždivosti a vrtkavosti nálady. Tato hysterie vystupňovala se u ní důsledkem duševního podráždění a nápotomního těhotenství v t. zv. hysterickou psychosu, pro kterou na to žalovaná koncem dubna 1921 dodána byla do ústavu choromyslných, kdež pobyla až do 3. září 1921, kdy byla z ústavu propuštěna jako vyléčená z hysterické psychosy. Obvyklou hysterií trpí nadále, hysterie její není však dle posudku znalce
hysterií těžkou po rozumu §u 13 g) zák. rozl. ani trvalou; k vypuknutí psychosy přispěla dle posudku obava žalované, že si ji žalobce nevezme,
jakož i žalost nad tím, že od ní odešel. Znalec projevil arciť názor, že život manželský s osobou takto hysterickou jest velmi těžký, přes to však nemůže se nejvyšší soud přidati k názoru druhé stolice, že lze tuto hysterii uznati za oprávněný důvod k rozvodu. Obdoba, kterou odvolací soud činí vzhledem na jiné, shora naznačené důvody rozvodové, není dosti případnou, neboť důvody ty spočívají na podstatně odlišné skutkové podstatě. V tomto případě jde o to, zda chorobné povahové založení žalované, které arciť na soulad manželského spolužití může rušivě působiti, muže býti uznáno za spravedlivý důvod k rozvodu; pro vyřešení otázky té je případnějším zkoumati věc s hlediska příbuzných důvodů, které § 109 obč. zák. příkladmo uvádí pro rozvod a § 13 zák.
rozl. taxativně pro rozluku. Dle §u 109 obč. zák. jest důvodem k rozvodu trvající, s nebezpečím nákazy spojená vada tělesná a dle §u 13 g) rozl. zák. platí za důvod k rozluce trvale nebo periodicky probíhající choroba duševní, jež trvá 3 léta, těžká duševní degenerace vrozená nebo
získaná, čítaje v to těžkou hysterii, pijáctví atd., jež trvá 2 léta,
padoucí nemoc, trvající aspoň rok s nejméně 6 záchvaty v roce nebo
s přidruženou duševní poruchou. § 109 obč. zák. uznává tedy důvodem k rozvodu jen takovou nemoc, jež je povahy trvalé a kromě toho spojena s nebezpečím nákazy, ohrožujícím i zdraví druhého manžela; typickým příkladem jsou nemoci pohlavní, zpravidla delšího trvání a hrozící druhému manželi nákazou a tím i trvalejší ujmou na zdraví. Výpočet nemocí v §u 13 g) zák. rozl. a předpisy o vlastnostech jejich poukazují k tomu, že jako důvod rozluky lze připustiti jen nemoci zvlášť těžké, které dle povahy a vlivu na manželský svazek a manželské společenství a dle svých následků pro budoucnost (degenerace potomstva) právní i mravní účel manželství přímo ve zmar uvésti jsou způsobily. Hysterie, kterou je žalovaná stižena, nevyhovuje však ani v obdobném
pojetí hlediskům oněch zákonných ustanovení. Hysterie ta není ani těžkou ani trvalou a poukazuje-li odvolací soud na útrapy, které toto chorobné založeni druhému manželi v manželském společenství přivoditi může, dlužno k tomu zřetel míti, že chorobné projevy v chování žalované, pokud byly ve sporu zjištěny, datují se z doby, kdy u ní propukla hysterická psychosa, z níž je nyní vyléčena, a to z příčin, ke kterým žalobce sám částečně podnětu zavdal, dále že útrapám těmto aspoň částečně lze předejiti vhodným uzpůsobením chování druhého
manžela. Tento ohled ostatně nemůže býti jedině směrodatným pro právní posouzeni véci. I jiné choroby mnohdy vleklé, trapné i s nebezpečím pro zdraví okoli spojené, jež některého z manželů stihnou, působí rušivě na manželské spolužití a přinášejí druhému manželi mnohdy
velmi těžké útrapy, maříce úplně veškerý prospěch manželství a přes
to nemůže se manžel z takových důvodů domáhati rozvodu. Kdyby
tomu mělo býti jinak a kdyby těmto zřetelům dovolen býti měl průchod, zejména když by se směl manžel domáhati zrušení manželského
společenství, jakmile se manželství z takovýchto nahodilých příčin začalo pro něj utvařovati nepříznivě, pozbylo by manželství úplně své
mravní hodnoty, již mu právní řád přiznává, a kleslo by v dalších důsledcích takové zásady k významu jakéhosi dočasného sdružení rozvížitelného dle toho. jak tomu kterému manželi prospívá nebo škodí.

Citace:

Rozhodnutí č. 2366. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 422-424.