NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 2575.

Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
Nejde o neodvratnou překážku ve smyslu § 427 odst. třetí tr. ř., přehlédl-li obžalovaný (redaktor), že v soudní obálce jest kromě seznamu kmetů též obsílka ke hlavnímu přelíčení.
Vlastníku a vydavateli periodického tiskopisu v době trestného činu přísluší všechny opravné prostředky jako obžalovanému, tudíž i právo odporu, třebas mu v rozsudku nebyla výslovně uložena nějaká povinnost; nezáleží na tom, že časopis potom změnil název (zanikl); vydavateli nového časopisu (novému vydavateli) nepřísluší právo zmateční stížnosti proto, že obžalovanému redaktoru bylo uloženo uveřejniti bezplatně rozsudek v tomto časopisu. (Rozh. ze dne 7. prosince 1926, Zm II 278/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací nevyhověl v neveřejném zasedání odporu obžalovaného a tiskařské a vydavatelské akciové společnosti K. v B., jakožto vlastnice a vydavatelky již neexistujícího časopisu »S. B.«, do rozsudku zemského jakožto kmetského soudu v Brně ze dne 18. března 1925, jímž byl obžalovaný uznán vinným přečinem proti bezpečnosti cti ve smyslu § 487, 488 a 491 tr. zák., při čemž bylo obžalovanému uloženo, by uveřejnil rozsudek v celém rozsahu i s důvody bezplatně a bez poznámky v periodickém časopisu »M. S.«, a zavrhl zmateční stížnost župního výkonného výboru čsl. strany socialistické v B. jakožto bývalého vlastníka a vydavatele časopisu »M. S.«
Důvody:
Obžalovaný podal proti rozsudku v jeho nepřítomnosti vynesenému především odpor. Podle § 427 odst. třetí tr. ř. jest odporu proti kontumačnímu rozsudku vyhověti tehdy, prokáže-li obžalovaný, že nemohl se k hlavnímu přelíčení dostaviti pro nepřekonatelnou překážku. V odporu uvádí obžalovaný, že dostal od zemského trestního soudu v Brně připiš, že vyňal z obálky seznam kmetů, že obálku zahodil, nevšimnuv si, že v ní byla také obsílka ke hlavnímu přelíčení, a že je subjektivně přesvědčen, že obsílky tam vůbec nebylo. Zároveň však prohlašuje, že nemůže vyloučiti možnost, že z přehlédnutí zahodil obálku i s obsílkou, jež v ní byla, a vysvětluje možnost toho velkým návalem korespondence, jež ho jako redaktora »M. S.«denně dochází, jakož i spěchem, se kterým musí poštu vyřizovati, při čemž dodává, že způsob, jakým mu byla obsílka doručena, dal podnět к tomu, že ji snad přehlédl, poněvadž prý musil míti za to, že připojený seznam kmetů je jediným obsahem zásilky. V těchto okolnostech však nelze spatřovati nepřekonatelnou překážku dostavení se ke hlavnímu přelíčení ve smyslu § 427 odst. třetí tr. ř. Zpátečním lístkem, jejž obžalovaný podepsal, je dokázáno, že mu obsílka ke hlavnímu přelíčení byla doručena dne 18. března 1925. U obžalovaného jako redaktora politického časopisu lze právem předpokládati, že je dostatečně obeznámen s předpisy zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., ježto se ho dotýkají nejcitelněji. Proto musel podle §u 32 zákona předpokládati, že mu spolu se seznamem kmetů musí býti doručena obsílka ke hlavnímu přelíčení. O tom, že se tak děje, nemohl býti v souzeném případě v pochybnosti, kdyžtě v poučení, připojeném k seznamu kmetů, se výslovně uvádí, že do 8 dnů před hlavním přelíčením má právo jmenovati kmeta, ježto výkon tohoto práva nezbytně předpokládá, že se zároveň ustanovuje den hlavního přelíčení. Obžalovaný potvrdil na zpátečním lístku příjem doručené mu zásilky a z obsahu tohoto lístku musilo mu býti zřejmo, že zásilka obsahuje kromě seznamu kmetů i předvolání k soudu na den 18. března 1925. Obsílka byla od zpátečního lístku odtržena a musel ji obžalovaný, potvrzuje její příjem, míti nezbytně v rukou. Poněvadž šlo o osobní trestní věc obžalovaného, nutno míti za to, že jí věnuje tolik pozornosti, by jeho zájem na věci nedoznal újmy. Nestalo-li se tak, dlužno to přičísti na vrub jeho lhostejnosti, ta však nemůže býti pokládána za nepřekonatelnou překážku ve smyslu § 427 tr. ř. Proto bylo odpor proti kontumačnímu rozsudku zamítnouti jako neodůvodněný, aniž bylo třeba přihlížeti k jeho dalším tvrzením v tom směru, co by byl obžalovaný učinil, kdyby nebyl býval přesvědčen o tom, že obsílka k hlavnímu přelíčení v obálce vůbec nebyla, а k důkazům o tom nabídnutým.
Kromě obžalovaného podala odpor ve smyslu § 427 tr. ř. proti rozsudku v nepřítomnosti obžalovaného vydanému i tiskařská a vydavatelská akciová společnost K. v B. jako vlastnice a vydavatelka periodického tiskopisu S. B. Že vlastníku a vydavateli přísluší též právo k odporu, plyne z ustanovení poslední věty § 23 tiskové novely, podle něhož se jim přiznávají tytéž opravné prostředky jako obžalovanému, tedy podle tohoto povšechného doslovu zákona zřejmě všechny opravné prostředky, příslušející obžalovanému. Tomu není na závadu, že v souzeném případě rozsudkem nebyla výslovně uložena akc. společnosti »K.« nějaká povinnost (§ 15 tiskové novely); neboť v poslední větě § 23 zákona neomezuje se právo vlastníka a vydavatele listu, podati opravné prostředky, na případy v § 15 této novely vyjmenované; naopak podle všeobecného doslovu poslední věty § 23 ve spojení s ustanovením §§21 a 25 zákona nemůže býti již s ohledem na hmotný zájem, jejž má vydavatel a vlastník listu na výsledku trestního řízení proti zodpovědnému redaktoru, pochybnosti o tom, že vydavateli a vlastníku periodického tiskopisu přísluší tytéž opravné prostředky jako obžalovanému také tenkráte, nebyla-li těmto osobám rozsudkem výslovně uložena nějaká povinnost. Jelikož tiskařská a vydavatelská akciová společnost K. byla v době tu rozhodné, totiž v době, kdy byl spáchán trestný skutek, vlastnicí a vydavatelkou periodického tiskopisu, jest i po této stránce její aktivní legitimace k odporu jasná; na tom by nezměnila ničeho ani stranami zdůrazněná skutečnost, že časopis, jehož vlastnicí a vydavatelkou společnost »K.« byla, již neexistuje, vždyť tisková novela nikde neomezuje závazky z § 21 zákona vyplývající na dobu jsoucnosti periodického tiskopisu. Pokud se týče obsahu odporu samého, opakuje pouze tytéž námitky, jež uplatňoval obžalovaný. V příčině jejich bezpodstatnosti stačí poukázati na ony vývody, jež i tu přiléhají v plné míře, a bylo proto z těchže úvah zamítnouti i tento odpor jako neodůvodněný.
Posléze dlužno se ještě zabývati zmateční stížností, již podal župní výkonný výbor čsl. strany socialistické v B. Tu sluší především zdůrazniti, že zmateční stížnost podána byla včas. Ze zpátečního lístku ovšem vysvítá, že rozsudek byl doručen onomu výboru k rukoum Dra Ludvíka H-a již dne 12. března 1926. Ježto však podle zprávy policejního ředitelství zástupcem výboru čsl. strany socialistické je poslanec František L. a ježto plná moc k právnímu zastupování Dru H-ovi udělena byla výborem teprve dne 22. března 1926, dlužno původní doručení rozsudku Dru H-ovi pokládati za nezákonné a neplatné a lhůtu k opovědí a provedení zmateční stížnosti následkem toho počítati teprve od 22. března 1926, kdy rozsudek doručen byl znovu správně zástupci výkonného výboru Františku L-ovi. Zmateční stížnost byla ohlášena a provedena dne 24. března 1926, tedy včas. Naproti tomu nelze výboru přiznati právo, podati zmateční stížnost v souzeném případě vůbec. Legitimaci k podání tohoto opravného prostředku stěžovatel buduje patrně na předpoklade, že byla i jemu uložena povinnost, uveřejniti bezplatně v periodickém tiskopisu »M. S.« rozsudek s důvody. Předpoklad ten je však mylný, neboť rozsudkem byla toliko obžalovanému uložena povinnost, by uveřejnil bezplatně rozsudek v periodickém časopisu »M. S.« způsobem v § 16 tiskové novely uvedeným. Aniž by bylo třeba zabývati se již na tomto místě správností tohoto výroku, je nade vši pochybnost patrno, že povinnost k bezplatnému uveřejnění rozsudku podle § 14 odst. prvý tiskové novely výkonnému výboru uložena nebyla; ze zákona též nevysvítá, že by snad stěžovatel vzhledem na onen výrok rozsudkový měl již ex lege povinnost k bezplatnému uveřejnění rozsudku, byť i uložena byla (zda právem či neprávem, budiž při tom ponecháno stranou) odpovědnému redaktoru; při tomto znění rozsudku jest i naprosto vyloučeno, by výkonný výbor byl prostředky § 20 tiskové novely donucován, uveřejniti rozsudek v periodickém tiskopisu »M. S.«, a nemůže proto vyvozovati oprávnění ke zmateční stížnosti z okolnosti, že prý mu byla rozsudkem uložena nějaká povinnost, ježto se ve skutečnosti tak vůbec nestalo. Bylo proto tuto zmateční stížnost, ježto byla podána osobou, které právo zmateční stížnosti nepřísluší, podle § 1 čís. 1 a § 4 čís. 1 novely k trestnímu řádu již v zasedání neveřejném zavrhnouti.

Citace:

č. 2575. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 743-746.