NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 7880.

Třebas by se mělo za to, že předpis § 268 c. ř. s. o vázanosti civilního soudce na trestní odsuzující rozsudek co se tkne důkazu přičítatelnosti trestného činu, platí i pro řízení rozlukové, není tím vyloučeno, by se neprovedly důkazy, které mají za účel omluviti čin ten do té míry, by nepřicházel v úvahu jako důvod rozluky nebo jako zavinění jeho.
(Rozh. ze dne 16. března 1928, Rv II 358/27.)
Žalobu manžela, by bylo manželství rozloučeno z viny žalované manželky, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud rozloučil manželství z viny obou stran.
Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Řízení jest opravdu neúplné, v tom má dovolání pravdu. Odvolací soud shledává vinu žalované v tom, že bezdůvodně vytýkala žalobci manželskou nevěru a cizoložství, avšak žalovaná vedla v žalobní odpovědi řadu svědků o tom, že došlo na žalobce psaní od jedné ženy z L., že bude naň na určitém místě čekati, a nabídla o tom i důkaz výslechem stran, který, když jde o pouhou vinu a nikoli o důvod rozluky sám, nad to důkaz, jímž se žalovaná z důvodu rozluky na ni udávaného vyvinuje, je přípustný, ale důkazy ty provedeny nebyly. Sice byly svědkyně M-ová, K-ová a N-ová, jakož i svědek S. slyšeni, ale ne o této okolnosti. Kdyby se však dokázalo, že tomu tak jest, jak žalovaná na uvedeném místě líčí, při čemž by třeba bylo zjistiti i dobu, kdy se to stalo, bylo by lze po případě žárlivost žalované vysvětliti a jako motivovanou omluviti a nepřičítati jí ony výtky za ublížení žalobcovi nebo za urážku jemu učiněnou. Dále vedla žalovaná řadu svědků o tom, že se dne 2. listopadu 1926 žalobci jen bránila, avšak ani ti svědci nebyli všichni vyslechnuti. Byla slyšena M-ová a ta potvrdila, že žalobce se žalovanou velmi útočně a zle nakládal, a i K-ová dosvědčila, že žalobce žalovanou tahal po chodbě a bil. N-ová o této věci vyslýchána nebyla a ještě dále navržení svědci Dr. T., W. a Z-ová nebyli slyšeni vůbec. Ale i výslech stran je tu rovněž přípustný z týchž důvodů jako shora. Jestliže tedy odvolací soud spokojil se tím, že žalovaná byla pro poškrabání manžela, jehož se při tom dopustila, odsouzena trestně podle § 419 tr. zák. maje za to, že to sebeobrana nemohla býti, když byla odsouzena, je na omylu, protože není z rozsudku trestního zřejmo, zda a co soudce zjistil, a jak na věc právnicky nahlížel. A i když se za to má, že předpis § 268 c. ř. s. o vázanosti civilního soudce na trestní odsuzující rozsudek co se tkne důkazu a přičítatelnosti trestného činu platí i pro řízení rozlukové, jež je zrovna tak vyšetřovací jako řízení trestní, není tím vyloučeno, by se důkazy provedly, které mají za účel čin ten omluviti do té míry, by nepřicházel v úvahu jako důvod rozluky nebo jako zavinění jeho. Když tedy žalovaná sebeobranu tvrdila, měla věc býti pečlivě vyšetřena.

Citace:

č. 7880. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 457-458.