NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 2608.

Smlouva, jíž se ženich zavázal, vzíti nevěstu po sňatku za peněžitý přínos k zaplacení dluhů do spoluvlastnictví nemovitosti, jest předběžnou smlouvou svatební. Formy, předepsané zákonem pro smlouvu hotovou, vyžaduje se i pro smlouvu předchozí.
(Rozh. ze dne 9. května 1923, Rv I 663/23.)
Dle tvrzení žalující manželky ujednali manželé před sňatkem v listopadu 1913, že žalovaný manžel postoupí žalobkyni polovicí usedlosti s živým i mrtvým inventářem v tom stavu, v jakém byla usedlost v době sňatku, a že za tím účelem půjde hned po sňatku k notáři a dá sepsati notářský spis, který podepíše, za to, že žalobkyně svolila státi se jeho ženou a přinésti mu věnem 11000 K. V roce 1922 bylo manželství stran z viny manžela rozvedeno. Žaloba manželky, by manžel byl uznán povinným dáti sepsati a podepsati notářský spis o onom postupu a by svolil ku převodu vlastnického práva k polovici usedlosti na žalobkyni, byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta. Důvody: Pokud jde o tvrzené výroky žalovaného před sňatkem, tedy před 25. listopadem 1913, vznikl by z nich právoplatný závazek jen tenkráte, kdyby byly smluveny mezi stranami veškeré náležitosti budoucí postupní smlouvy ohledně polovice usedlosti žalovaného, tedy smlouvy svatební dle §u 1217 obč. zák., kterou právě po sňatku žalovaný žalobkyni postoupiti měl polovici své usedlosti (§ 936 obč. zák.). V tom ) směru žalobkyně tvrdí, že žalovaný sc zavázal že půjde ihned po svatbě k notáři, že dá zříditi notářský spis a jej podepíše. Za jakou cenu však žalovaný se zavázal žalobkyni polovici své usedlosti postoupiti, jaké závazky a jaká břemena žalobkyně měla převzíti, žalobkyně výslovně netvrdí, o tom se ani slovem nezmiňuje, nýbrž uvádí jen všeobecně, že měla usedlost býti postoupena v tom knihovním stavu, v jakém byla v době sňatku. Na otázku žalovaného, čím přispěje na zaplacení dluhu, odpověděla žalobkyně, že přispěje 11000 K. Toto jednání žalovaného, žalobkyni takto tvrzené, jež ona na vědomí vzala, nevyhovuje nikterak předpisům §u 936 obč. zák., dle kterého jednání ta posuzovati nutno. I kdyby za cenu postupní bylo považováno 11000 K, jež žalobkyně slíbila věnem přinésti. bylo přece nutno dle povahy smlouvy postupní, by knihovní dluhy, na postupované usedlosti váznoucí, byly zevrubně a číselně mezi stranami probírány, poněvadž je žalobkyně měla převzíti. Dále musela by žalobkyně splnění onoho tvrzeného závazku vymáhati na žalovaném do jednoho roku ode dne uzavření sňatku, poněvadž žalovaný, jak tvrdí žalobkyně, se zavázal, že ihned po sňatku půjde k notáři a notářský spis zříditi dá a jej podepíše. Poněvadž sňatek byl uzavřen 25. listopadu 1913, žaloba pak podána teprve 26. června 1922, jest zřejmo, že lhůta jednoroční v §u 936 obč. zák. ustanovená nebyla dodržena a proto nárok z tohoto tvrzeného jednání odvozovaný, kdyby byl býval vůbec vznikl, již dávno zanikl. Lhůtu jednoroční cíle §u 936 obč. zák. nelze počítati ode dne rozvodu manželství stran, to jest ode dne 12. dubna 1922, poněvadž strany společné domácnosti do rozvodu nesdílely, nýbrž, jak nesporno, žalobkyně již na podzim roku 1916 společnou domácnost opustila, a poněvadž žalobkyně tvrdí, že žalovaný se zavázal, ihned po sňatku jíti k notáři. Nehledě k tomu všemu, co výše uvedeno o nedostatku zachování předpisu §u 936 obč. zák., má soudní dvůr za o, že platnost a závaznost tvrzeného jednání mezi stranami před sňatkem vyžaduje formy notářského spisu, poněvadž jde o smlouvu postupní, kteráž jakožto smlouva svatební po sňatku mezi manžely uzavřena býti měla. Tato ku platnosti vyhledává dle §u 1 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák., formy notářského spisu a téže formy pro smlouvu samu nařízené vyhledává i smlouva předběžná, by z ní právoplatný závazek vznikl. Žalobkyně tvrdí sice, že žalovaný sliboval a se zavázal hned po svatbě dáti sepsati notářský spis a jej podepsati, avšak tyto výroky žalovaného žalobkyní tvrzené musí býti dohromady posuzovány jako celek, a tu zřejmo, že předmětem onoho notářského spisu, jejž žalovaný podepsati měl, jest postup polovice usedlosti žalovaného žalobkyni a rozhodným proto, zda podstatné náležitosti budoucí smlouvy postupní mezi spornými stranami před sňatkem byly smluveny. 7 těchto důvodů nemůže žalobkyně náiok žalobní opí rati o výroky žalovaného před sňatkem, poněvadž z nich právoplatný a žalovatelný závazek pro žalovaného nevznikl, aby žalobkyni po sňatku polovici své usedlosti postoupil. Z výroků žalovaným pronesených dle tvrzení žalobkyně po uzavření sňatku, tedy po 25. listopadu 1913 nevznikl rovněž právoplatný závazek žalovaného žalobkyní tvrzený, poněvadž jde o smlouvu postupní mezi manžely, jež jako smlouva svatební dle §u 1 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. vyhledává formy notářského spisu, ježto smlouvou touto upravují se majetkové ponurý mezi manžely za trvání manželství a určuje se základ budoucího hospodaření mezi nimi. Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud nepochybil po stránce právního posouzení sporné věci vysloviv, že šlo mezi stranami o předběžnou smlouvu dle §u 936 obč. zák. a že hlavní smlouvou měla býti smlouva, kterou podle slibu žalovaného, daného před i po sňatku, měla býti učiněna žalobkyně spoluvlastnicí nemovitostí žalovaného s tím, že strany hned po sňatku půjdou za tím účelem k notáři, a žalovaný dá sepsati notářský spis, který podepíše, kdežto žalobkyně se zavázala dáti mu postupně v různých lhůtách 11000 K. Odvolací soud, maje tuto předběžnou smlouvu vyložiti, zcela správně dle §u 914 obč. zák. vycházel od zjištěné smluvní vůle stran, že hlavní smlouvou měly býti s ohledem ku manželskému spojení upraveny majetkové poměry manželů za manželství (§ 1265 obč. zák. a dvorní dekret ze dne 25. června 1817, čís. 1340 sb. just, zák.). Nešlo o hotovou smlouvu trhovou, jak se snaží dovolatelka uplatniti, o tuto proto ne, poněvadž podle zjištění odvolacího soudu smluvní úmysl stran se k tomu neodnášel, ncmá-li býti hleděno také k tomu, že trhová cena dle §u 1053 obč. zák. nebyla smluvena určitelně, kdyžtě dle tvrzení samotné žalobkyně oněch 11000 K, jež dovolatelka měla žalovanému postupně v různých lhůtách dáti, mělo býti příspěvkem na zaplacení dluhů. Předběžná smlouva jest za všech okolností předchůdcem hlavní smlouvy. Právě z toho důvodu musí býti o ní použito předpisů o formálnosti smlouvy hlavní, tedy vyžaduje-li se ku platnosti svatební smlouvy dle §u 1 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. formy notářského spisu, je této formy ze zákona potřebí i ku předběžné smlouvě, jak i to odvolací soud správně vyslovil. Poněvadž sporná smlouva předběžná ve formě notářského spisu nebyla sdělána, dlužno o ní dle §u 883 obč. zák. a dle §u 1 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. považovati, že je neplatná, žalobní nárok po právu nemůže se o ní opírati a proto už z tohoto důvodu právem bylo odvolacím soudem o žalobním nároku rozhodnuto zamítavě.

Citace:

č. 17204. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 109-111.