NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Č. 9652.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: * Žádá-li zaměstnavatel, aby nebyly předpisovány nemocenské příspěvky proto, že zaměstnanci jeho v určité dny nepracovali, nemůže nemocenská pojišťovna žádost tu zamítnouti jen z toho důvodu, že podána byla po uplynutí třídenní lhůty počítané od počátku přerušení práce.
(Nález ze dne 8. února 1932 č. 21453/29.)
Prejudikatura: srv. Boh. A 7584/28.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna ve V. proti zemskému úřadu v Praze o pojistné.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Firma Jan Sch. v P. oznámila dne 11. dubna 1928 okresní nemocenské pojišťovně ve V., že se v podniku firmy od 6. do 10. dubna 1928 nepracovalo a žádala, aby za tyto dny nebylo předepisováno pojistné. Pojišťovna odepřela upustiti od předpisu pojistného za dny 6. a 7. dubna 1928 a vydala o tom výměr z 19. října 1928, V odůvodnění uvedla, že firma přerušení práce v tyto dny neohlásila ve třídenní lhůtě, stanovené §em 19 zák. č. 221/24.
Okresní úřad ve Šluknově výměrem ze 7. ledna 1929 vyhověl odvolání jmenované firmy a vyslovil, že příspěvky za dny 6 a 7. dubna 1928 neměly býti předpisovány, s tímto odůvodněním: »§ 18 zák. č. 221/24 uvádí požadavky správné přihlášky. § 19 tohoto zák. dále ustanovuje, že zaměstnavatel jest povinen nejpozději třetího dne oznámiti každou změnu okolností, uvedených v § 18 odst. 1. písm. a). Poněvadž uvedení požadavků přihlášky podle § 18 odst. 1. písm. a) jest taxativní a povinnost ke hlášení do tří dnů se vztahuje jen na tyto taxativně uvedené okolnosti, musí býti vysloveno, že zaměstnavatel nemusí podati přihlášku o dnech, ve kterých nebylo pracováno, do lhůty 3 dnů, nýbrž může to učiniti i později. Předepsání pojistných příspěvků za dny 6. a 7. dubna 1928 neodpovídá tudíž zákonu, pročež bylo nutno zrušiti cit. výměr okr. nemocenské pojišťovny.«
Odvolání pojišťovny z tohoto výměru zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím nevyhověl a potvrdil výměr 1. stolice z jeho důvodů.
O stížnosti, již na toto rozhodnutí podala okr. nemoc, pojišťovna ve V., uvážil nss toto: —
V řízení adm. byla vznesena na spor jedině otázka, zdali pojišťovna právem odpírá přihlédnouti při vyměřování pojistného k takovémuto přerušení práce, poněvadž nebylo hlášeno ve lhůtě § 19 cit. zák. Žal. úřad zodpověděl tuto otázku záporně, dovodiv, jak shora uvedeno, že výpočet náležitostí přihlášky v § 18 odst. 1 písm. a) jest taxativní a povinnost hlásiti změny, stanovená v § 19, se vztahuje jen na tyto taxative uvedené náležitosti; nemusí proto zaměstnavatel oznámení o dnech, ve kterých nebylo pracováno, podati do lhůty tří dnů, nýbrž může to učiniti i později. Proti této argumentaci nař. rozhodnutí stížnost nemá námitek, ba naopak uznává, že hlášení dnů prostých práce není hlášením podle § 19, poněvadž tu nejde o změnu okolností v § 18 odst. 1 lit. a) uvedených.
Sporný nárok stěžující si pojišťovny hledí stížnost odchylnou argumentací dovoditi z ustanovení §§ 7, 17 a 160 lit. b) cit. zák. Míní, že zúčastněná firma, oznámivši pojišťovně dny, v nichž se nepracovalo, chtěla tím pojišťovně dáti věděti, že pracovní poměr se svými zaměstnanci sice nezrušila, že však ve dnech 6. a 7. dubna 1928 zaměstnanci její nekonali prací povinně pojištěných. Podle názoru stížnosti jde tu o hlášení podle § 17 cit. zák., t. j. hlášení, že práce povinně pojištěné po určitou dobu byly přerušeny, za kteroužto dobu by ovšem firma byla podle § 160 od placení pojistného osvobozena, avšak jen tenkráte, kdyby učinila zmíněné hlášení ve lhůtě třídenní (§§ 7 a 17). To došlo prý výrazu v § 160 odst. 1 lit. b) cit. zák. Námitka tato vychází z názoru, že povinnost odhlášky, stanovená v § 17 cit. zák., se vztahuje i na případ přerušení prací povinně pojištěných za trvání pracovního poměru, a že v § 160 odst. 1 písm. b) cit. zák. jest obsažena norma, z níž lze dovoditi zákonitost předpisu pojistného i za dobu takovéhoto přerušení prací.
Mýlí se. Paragraf 160 odst. 1 písm. b) ustanovuje, že pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec nebyl odhlášen (§ 17), ačkoliv byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost. Povinnost odhlášky, stipulovaná v § 17, jest omezena na případ zániku pojištění, nastalého zastavením práce v důsledku ukončení pracovního poměru (srov. Boh. A 7584/28). Z citace § 17 jest patrno, že zákon i v § 160 odst. 1 písm. b) má na mysli jen případy, kdy zaniklo pojištění zastavením práce a ukončením pracovního poměru.
O takový případ tu nejde, ježto jest na sporu předpis pojistného za trvání smluveného pracovního poměru. Bylo proto stížnost, jež jiných přípustných námitek neuplatňuje, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 9652. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 343-344.